Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 146/2023-247

KSPA 59 INS 11383/201059 ICm 2113/201529 ICdo 146/2023-247

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem, se sídlem v Krásné Lípě, Masarykova 38/18, PSČ 407 46, proti žalované Mgr. Ing. Petře Hýskové, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyni dlužníka Š. K., zastoupené Mgr. Jiřím Kuklíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, o vyloučení výtěžku zpeněžení z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Š. K., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2023, č. j. , -199 ( ), takto:

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 24. dubna 2019, č. j. -93, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (J. K.) domáhala vůči žalované (Mgr. Ing. Petře Hýskové, jako insolvenční správkyni dlužníka Š. K.) vyloučení v rozsudku blíže specifikovaných spoluvlastnických podílů na nemovitostech v katastrálním území XY zapsaných na LV č. XY a č. XY (dále též jen „nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

2. Insolvenční soud dospěl k závěru, že původní insolvenční správce dlužníka Mgr. David Letošník (dále též jen „D. L.“) dostatečně identifikoval nemovitosti v soupisu majetkové podstaty, a to čísly pozemkových parcel, označením obce a katastrálního území, v němž se nacházejí. Nebylo tedy pochyb o tom, jaký majetek byl zahrnut do majetkové podstaty. Na základě provedeného dokazování soud dále konstatoval, že společné jmění dlužníka a žalobkyně bylo prokazatelně předluženo, a proto nebylo možné jej vypořádat. Veškerý majetek náležející do společného jmění manželů byl proto správně v souladu s , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), zahrnut do majetkové podstaty.

3. Kromě toho insolvenční soud zohlednil, že dlužník užíval část nemovitostí ke své podnikatelské činnosti, což dovodil z toho, že „adresa sídla“ dlužníka jako osoby samostatně výdělečně činné je shodná s jeho bydlištěm a odpovídá adrese, na které se nacházejí nemovitosti zapsané na LV č. XY, přičemž tato skutečnost byla žalobkyni jako jeho manželce nepochybně známa. Jestliže proti tomuto využití nemovitostí nevznesla žádné námitky, lze důvodně předpokládat, že s ním souhlasila. V takovém případě podle platí, že část společného jmění manželů, kterou dlužník použil se souhlasem manžela k podnikání, spadá při vypořádání společného jmění manželů do majetkové podstaty dlužníka vždy.

4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobkyně proti žalované domáhala vydání výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu na nemovitostech zapsaných na LV č. XY pro obec a katastrální území XY ve výši 1 119 642,86 Kč, jinak tento rozsudek změnil tak, že je žalovaná povinna vydat žalobkyni výtěžek zpeněžení spoluvlastnického podílu na nemovitostech zapsaných na LV č. XY pro obec a katastrální území XY ve výši 5 075 500 Kč a ve výši 1 005 500 Kč (první výrok). Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

5. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. června 2022, sen. zn. , zrušil rozsudek ze dne 14. listopadu 2019, č. j. , -122 ( ), kterým odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku.

6. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že odvolací soud se řídil nesprávným názorem, že k nastolení účinků dle postačí, že insolvenční správce sepíše majetek ve společném jmění dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela do majetkové podstaty, aniž dá při soupisu najevo, že tak činí právě z důvodu předlužení společného jmění dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela, a rovněž že nevěnoval ve skutkové rovině pozornost tomu, zda vlastní soupis nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka dovoloval uzavřít, že šlo o soupis provedený podle [že tato okolnost z něj byla seznatelná před případným uplynutím lhůty podle , (dále též jen „obč. zák.“)].

7. Odvolací soud předeslal, že nemovitosti (včetně spoluvlastnických podílů dlužníka) byly po vydání odvoláním napadeného rozhodnutí insolvenčního soudu žalovanou zpeněženy, a to nemovitosti zapsané na LV č. XY za celkovou kupní cenu 5 225 000 Kč a nemovitosti zapsané na LV č. XY postupně dvěma kupními smlouvami za celkové kupní ceny 2 011 000 Kč a 10 151 000 Kč. Platí tedy, že žalobkyně se již nemůže domáhat vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, na což reagovala návrhem na připuštění změny žaloby podáním ze dne 5. dubna 2023. Tomuto návrhu odvolací soud vyhověl usnesením vydaným v průběhu odvolacího jednání konaného dne 20. dubna 2023.

8. Odvolací soud po doplnění dokazování – zejména soupisem majetkové podstaty dlužníka – uzavřel, že původní soupis ani jeho následné aktualizace neobsahují (v intencích závěrů Nejvyššího soudu) řádnou identifikaci právního důvodu soupisu sporných nemovitostí, které do něj byly pojaty. Podle odvolacího soudu tak ke dni 2. května 2015 (neboť usnesení o úpadku spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka nabylo právní moci dne 2. května 2012) nastala nevyvratitelná domněnka tzv. zákonného vypořádání společného jmění manželů (dlužníka a žalobkyně) ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. Tato domněnka se však neuplatní ve vztahu ke všem sporným nemovitostem, konkrétně pak k nemovitostem zapsaným na LV č. XY, neboť dlužník využíval tyto nemovitosti ke své podnikatelské činnosti, přičemž žalobkyni byla tato skutečnost nepochybně známa a s tímto užíváním musela dát souhlas. Odvolací soud proto ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že nemovitosti zapsané na LV č. XY byly (i v rozsahu jejich předmětných podílů) do majetkové podstaty dlužníka sepsány důvodně, neboť tam náležely dle . Žaloba ohledně jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka tudíž nemůže být opodstatněná, a není tak důvodná ani žaloba o vydání výtěžku jejich zpeněžení.

9. Ohledně nemovitostí zapsaných na LV č. XY však odvolací soud dovodil, že došlo k jejich vypořádání na podkladě zákonné nevyvratitelné domněnky podle obč. zák., neboť žádné důkazy, jež měly soudy k dispozici, nenasvědčovaly tomu, že by i tyto nemovitosti dlužník užíval k podnikatelské činnosti, a že tak mohly být sepsány do majetkové podstaty podle . Žalovaná se přitom v řízení před insolvenčním soudem proti podané žalobě nebránila tvrzením, že dlužník i tyto nemovitosti používal se souhlasem žalobkyně ke své podnikatelské činnosti. Svá tvrzení v tomto směru (včetně příslušných důkazů) poprvé uvedla v odvolacím řízení ve vyjádření ze dne 1. března 2023. Jde ovšem o tvrzení a důkazy, k nimž v odvolacím řízení nelze přihlédnout, neboť byly soudu předestřeny v rozporu se zásadou neúplné apelace. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně se stala spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY v rozsahu ideální ½; náleží jí tedy ½ výtěžku z jejich zpeněžení.

10. Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání proti části jeho prvního výroku, kterou bylo žalované uloženo vydat žalobkyni výtěžek zpeněžení spoluvlastnického podílu na nemovitostech zapsaných na LV č. XY) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „ “), argumentem, že dovolání závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

11. Dovolatelka především uvádí, že ona i soudy obou stupňů sdílely názor, že majetek náležející do společného jmění manželů dlužníka a žalobkyně byl do majetkové podstaty sepsán pro předlužení společného jmění manželů. Argumentace obou účastníků se přitom vztahovala výhradně k aplikaci . Žalovaná proto dříve neuplatňovala jiné důvody pro zařazení nemovitostí do soupisu majetkové podstaty, neboť je nepovažovala za významné. Až v rozhodnutí dovolacího soudu byl pro tuto věc přijat přelomový závěr, podle něhož byl tento právní názor označen za nesprávný. V důsledku toho nabyl na významu argument účelového určení nemovitostí k podnikání dlužníka a s tím související aplikace . Dovolatelka proto ve svém podání ze dne 1. března 2023 uvedla relevantní tvrzení na podporu této nové argumentace a navrhla řadu důkazů. Odvolací soud však k těmto tvrzením a důkazům nepřihlédl s poukazem na a

12. Argumentaci odvolacího soudu dovolatelka považuje za nesprávnou. V projednávané věci rozhodl insolvenční soud bez nařízení jednání podle ; účastníci řízení tedy nebyli poučeni podle Odvolací soud měl proto podle dovolatelky přihlédnout k výjimce ze zásady neúplné apelace odvolacího řízení vyplývající z , což ale neučinil. Navíc odvolací soud v navazujícím odvolacím řízení sám znovu provedl důkazy, aniž účastníkům poskytl možnost reagovat na tuto zásadní změnu procesní a důkazní situace. Dovolatelka je proto přesvědčena, že odvolací soud měl účastníkům umožnit argumentaci navazující na právní názor dovolacího soudu bez ohledu na to, že řízení probíhalo podle Tím, že tak neučinil, zkrátil procesní práva účastníků.

13. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že otázku předestřenou dovoláním nemá za podstatnou. Žalovaná se nemůže dovolávat poučovací povinnosti soudu dle , když se sama dobrovolně vzdala ústního projednání věci. Navíc se žalovaná v rámci dovolání domáhá odlišného skutkového posouzení věci. Navrhuje proto, aby dovolání bylo odmítnuto.

14. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.

16. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v , takže zbývá určit, zda je přípustné podle (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle , vypočtených v ).

17. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle pro řešení otázky týkající se uplatnění systému neúplné apelace v odvolacím řízení za situace, kdy soud ve věci samé rozhodl bez nařízení jednání, a účastníkům se tak nedostalo poučení dle V posouzení této právní otázky jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech neřešenou.

18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), se ze spisu nepodávají.

19. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující ustanovení (v rozhodné podobě, tj. ve znění účinném již od 29. května 2015):

Podle k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

Podle před skončením jednání je předseda senátu povinen účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v . Ustanovení a část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.

Podle ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2).

Podle skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže odvolatel nebyl řádně poučen podle .

23. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že smyslem poučení podle je, ve vazbě na princip neúplné apelace v odvolacím řízení, poskytnout účastníkům ještě „poslední“ možnost ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního stupně. Při tomto poučení musí předseda senátu respektovat a účastníkům věc takto vysvětlit, že podle , 118c a 175 odst. 4 věty první bylo řízení koncentrováno již dříve a že možnost uvést v těchto věcech nové skutečnosti a důkazy vyplývá jen z výjimek v těchto ustanoveních obsažených. Poučovací povinnost podle odstavce 1 směřuje jen vůči účastníkům, kteří jsou u jednání přítomni (osoby, které se jednání nezúčastnily, se toho, že jim nebylo poskytnuto poučení podle mohou úspěšně dovolávat jen tehdy, kdyby soud jednal v jejich nepřítomnosti v rozporu s ), a jeho poskytnutí musí být uvedeno v protokolu o jednání. K řádné protokolaci tohoto úkonu soudu zpravidla postačuje, poznamená-li se v protokolu s odkazem na , včetně údaje o tom, zda a jak účastníci (jejich zástupci) na poučení reagovali. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2003, sp. zn. .

24. Poučení podle tak může směřovat jen vůči účastníkům přítomným při jednání (případně prostřednictvím jejich zástupců). A naopak nemůže být poskytnuto účastníkům nepřítomným u jednání, a to ani v případě, rozhoduje-li soud prvního stupně ve věci v souladu se zákonem bez nařízení jednání podle (k tomu srov. obdobně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2002, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 61/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod číslem 50). Pouze v případě, že soud prvního stupně rozhodne ve věci po skončení jednání, aniž splní poučovací povinnost podle (kterou splnit měl), může odvolatel (dle ) v odvolání uplatnit nové skutečnosti a nové důkazy bez jakéhokoliv omezení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. ). Tento závěr přijala i komentářová literatura; srov. např. Šebek, R. [Omezení odvolacích důvodů]. In: Svoboda, K. a kol. . 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 27.

25. Současně platí, že odvolací řízení je založeno na systému neúplné apelace. Ustanovení obsahuje jednak obecný zákaz uvádění nových skutečností a důkazů v odvolání, a dále stanoví výjimky z tohoto zákazu. Nastane-li některá z výjimek uvedená v tomto zákonném ustanovení, jsou způsobilým odvolacím důvodem – a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají – také skutkové a důkazní novoty (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. ).

26. V poměrech projednávané věci dovolatelka zejména namítá, že všechny nemovitosti užíval dlužník v souvislosti s podnikáním, přičemž toto tvrzení neměl odvolací soud odmítnout s odkazem na

27. Z výše shrnutých ustálených judikatorních závěrů nicméně vyplývá, že rozhodne-li soud se souhlasem účastníků ve věci bez jednání, neuplatní se poučovací povinnost soudu dle Absence tohoto poučení v případě postupu podle nebrání uplatnění systému neúplné apelace v odvolacím řízení.

28. I v tomto řízení insolvenční soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání (v souladu s ); proto neměl (nemohl mít) povinnost dle a z absence takového poučení potom nelze vyvozovat výjimku z principu neúplné apelace. Závěr odvolacího soudu, že k tvrzením dovolatelky ohledně účelového určení nemovitostí zapsaných na LV č. XY nelze v odvolacím řízení přihlédnout, neboť tato tvrzení (i případné důkazní návrhy) mu byly předloženy v rozporu se zásadou neúplné apelace, je tak ve světle podaného výkladu správný. Nejvyšší soud nadto nemá pochyb, že v předmětném řízení nebyla dána ani jiná výjimka ve smyslu

29. Na uvedeném nic nemění ani to, že odvolací soud v dané věci rozhodoval o odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu opakovaně (po kasačním zásahu Nejvyššího soudu). Z žádného ustanovení neplyne, že by se v takovém případě neuplatnil princip neúplné apelace.

30. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud neumožnil účastníkům reagovat na zásadní změnu procesní a důkazní situace v důsledku „přelomového“ kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Má za to, že účastníci nebyli soudem řádně poučeni podle , a tedy že jim nebyla dána možnost při změně právního posouzení uplatnit jiná skutková tvrzení a předložit další důkazní návrhy.

31. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu , ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou. To platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

32. Poučení dle je poučením pro případ jiné (než účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. Jde např. o situaci, kdy je soud názoru, že požadované plnění není plněním podle smlouvy (jak očekává účastník), ze skutkového stavu věci však lze dovodit nárok na vydání bezdůvodného obohacení [k čemuž ale ještě chybí (v některých případech může chybět) vylíčení skutkových okolností případu ohledně výše bezdůvodného obohacení]. Srov. např. odstavec 18 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89.

33. O takový případ v dané věci zjevně nejde. Dovolatelka jako insolvenční správkyně je v tomto sporu žalovanou. Bylo proto na ní, aby již v řízení před insolvenčním soudem uvedla všechny argumenty, jimiž se chtěla bránit excindační žalobě. Žalobkyně již od počátku řízení (v žalobě) zpochybňovala správnost sepisu nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka a poukazovala též na údajné formální nedostatky soupisu. Již v žalobě též uváděla, že dotčený majetek byl součástí nevypořádaného společného jmění manželů (žalobkyně a dlužníka). Co do právního posouzení věci se žalobkyně dovolávala uplatnění a 2 a a obč. zák.

34. Z uvedeného plyne, že odvolací soud ani Nejvyšší soud (ve zrušujícím rozhodnutí) věc po právní stránce neposuzovaly jinak než insolvenční soud (stejně jako insolvenční soud se věcí zabývaly jen v mezích tvrzené nedůvodnosti soupisu nemovitostí do majetkové podstaty). Důvod postupovat ve vztahu k dovolatelce podle tedy odvolací soud neměl. Pro účely posouzení správnosti závěru, zda byly nemovitosti důvodně sepsány do majetkové podstaty dlužníka, totiž doplnění rozhodných skutečností nebylo zapotřebí.

35. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle zamítl.

36. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o věty první, a , když dovolání žalované bylo zamítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. srpna 2023), která podle ustanovení bodu 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat, činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobkyni částku 4 114 Kč.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 31. 7. 2025

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu