Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 480/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 36/31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017 č. j. -37 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2017 č. j. -549, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016 sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , odst. 3 písm. c) . V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a kterým byl na základě odvolání státního zástupce uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen pouze ve výroku trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, přičemž stěžovateli byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; stěžovateli byl dále uložen trest vyhoštění na dobu deseti let a trest propadnutí věci. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel uvádí, že byl odsouzen za prodej drog čtyřem uživatelům a že u dvou z nich byla jediným důkazem o jeho vině jejich svědecká výpověď, přičemž identita těchto svědků byla utajena a vystupovali v trestním řízení pod jménem Petra Nová, resp. Jan Skoupý. Namítá, že k utajení totožnosti těchto svědků došlo v rozporu s ustanovením § 55 odst. 2 trestního řádu, neboť Městský soud v Praze odůvodnil utajení identity svědků pouze na základě obecných úvah, bez uvedení konkrétních okolností, z nichž by bylo možno dovodit opodstatněnost obavy svědků o svůj život či zdraví. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") konstatuje, že pokud je tzv. anonymní svědectví rozhodujícím důkazem o vině, musí být věnováno mnohem pečlivější úsilí úvahám o vyvážení nevýhod obhajoby a řízení musí být podrobeno zvlášť úzkostlivé kontrole. Podle stěžovatele tato povinnost nebyla v předmětné trestní věci respektována, neboť nalézací soud nevyvinul dostatečné úsilí k ověření, zda utajeným svědkům hrozí relevantní újma, a dané svědecké výpovědi nepodrobil dostatečně kritickému zkoumání.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. , 83, 90 y). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn ingerovat jen tehdy, pokud by se jejich postup jevil natolik extrémním, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález

sp. zn.

); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitku týkající se údajného porušení práva na obhajobu v důsledku nepřípustného utajování identity dvou svědků uplatňoval stěžovatel již v rámci podaných opravných prostředků. Trestní soudy se touto námitkou pozorně zabývaly a připustily, že daný případ se jeví jako hraniční. Vrchní soud v Praze na č. l. 10 rozsudku podrobně rozebral důvody, na základě kterých považoval utajení identity dvojice svědků za ještě přijatelný postup. Poukázal přitom jednak na skutečnost, že oba svědci vyjádřili obavu z újmy na zdraví či na životě ze strany stěžovatele a že tato obava je podporována konkrétními okolnostmi, a to zejména charakterem stíhané trestné činnosti, skutečností, že stěžovatel měl telefonní čísla těchto svědků ve svém mobilním telefonu, a drogovou závislostí svědků a z ní plynoucí odkázaností na dealera (kterým v daném případě byl stěžovatel).

Ústavní soud považuje uvedené úvahy i závěry za akceptovatelné. Ve shodě s Vrchním soudem v Praze (srov. č. l. 10 rozsudku) i s Nejvyšším soudem (srov. č. l. 5 usnesení) považuje za podstatné, že odsouzení stěžovatele nebylo výhradně či v převážné míře založeno na inkriminovaných výpovědích dvou svědků, jejichž identita byla utajována. Stěžovatel se sice tento závěr snaží zpochybnit, avšak pouze v obecné rovině a nikterak se nevyjadřuje k významu dalších důkazů, na které trestní soudy v rozhodnutích upozornily (věcné důkazy v podobě heroinu a potřebného vybavení nalezeného u stěžovatele, záznamy odposlechů telekomunikačního provozu, sledování telekomunikačního provozu a výpovědi dalších dvou svědků a další - srov. č. l. 5-6 rozsudku Vrchního soudu v Praze).

Z těchto skutečností lze dovodit, že utajování identity svědků v posuzované věci odpovídalo požadavkům obsaženým v aktuální judikatuře Ústavního soudu a ESLP. Z ní vyplývá, že i v případě výpovědi tzv. anonymního svědka je nezbytné zohledňovat, zda závěr o vině byl zcela nebo v rozhodné míře založen právě na výpovědi tohoto anonymního svědka (srov. rozsudky ESLP ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království, stížnosti č. 26766/05 a 22228/06, odst. 128 a 165 a ze dne 22. 11. 2012 ve věci Tseber v. Česká republika, stížnost č. 46203/08, odst. 63), usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

či

).

Z výše citované judikatury ESLP dále vyplývá, že výpovědi tzv. anonymních svědků musí soud hodnotit obzvláště pečlivě, kriticky a úzkostlivě. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku zdůraznil, že nalézací soud nevýhodu obhajoby vyvážil tím, že výpovědi obou svědků s utajenou identitou hodnotil mimořádně úzkostlivě a kriticky a pečlivě se zabýval věrohodností těchto svědků, přičemž vyšel z verze, která byla pro stěžovatele nejpříznivější; tento závěr pak Vrchní soud v Praze podrobně odůvodnil (srov. č. l. 12). Stěžovatel se tento závěr snaží zpochybnit, když poukazuje na to, že svědkyně označovaná jako Petra Nová v průběhu řízení nekonzistentně vypovídala o své snaze abstinovat v užívání drog, čemuž trestní soudy nevěnovaly náležitou pozornost. Tato okolnost se však v kontextu případu nejeví být natolik významná, aby mohla být vnímána jako potvrzení názoru stěžovatele o nedůsledném přístupu soudů k hodnocení dané svědecké výpovědi.

Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že v posuzované věci trestní soudy legitimně upřednostnily významný zájem spočívající v ochraně svědků. Zároveň svým postupem, kdy výpovědi svědků s utajovanou identitou pozorně a kriticky hodnotily a podpořily dalšími důkazy, respektovaly právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Ústavní soud proto neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu