Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2926/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, sídlem Masná 1493/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016 č. j. -256, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen " ") a usnesení Nejvyššího soudu. Dále uvádí, že jeho ústavní stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s principem vyjádřeným ustanovením d (dále jen " "), tj. nešetřily podstatu a smysl základních práv a svobod při jejich používání. Stěžovatel také uvádí, že došlo k nepřípustnému zásahu do jeho práva na soudní ochranu zaručenou y a ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále měly obecné soudy zasáhnout do jeho základního práva na rovnost v řízení zaručenou a práva na řádný průběh řízení zaručeného y.

Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů, obsahu spisu sp. zn. vedeného u Obvodního pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") a doplnění ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.

Stěžovatel se před obvodním soudem domáhal na vedlejší účastnici zadostiučinění ve výši 678 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedených u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod spisovými značkami 4 Ro 1449/2000 (později ), (později ) a (později ). Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2015 č. j. -207, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 7. 2016 č. j. -239, výrokem I uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 31 500 Kč, 31 500 Kč a 63 000 Kč spolu s příslušenstvím, výrokem II zamítl žalobu na zaplacení části příslušenství z částek 31 500 Kč, 31 500 Kč a 63 000 Kč a částky rovnající se koeficientu zvýšení těchto částek o 1,466 ve výši 14 679 Kč, 14 679 Kč a 29 358 Kč (výrok II), výrokem III řízení co do částky 493 284 Kč s příslušenstvím zastavil. Výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek obvodního soudu není ústavní stížností napaden.

ústavní stížností napadeným rozsudkem, výrokem I, změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu na zaplacení částek 31 500 Kč, 31 500 Kč a 63 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o zastavení řízení ohledně částky 5 642 Kč s příslušenstvím potvrdil. Výrokem II rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel požaduje odškodnění za řízení, za která již odškodněn byl, případně namítá nepřiměřenou délku řízení přímo s nimi související. rovněž odkázal na usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 11. 2014 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení V odůvodnění svého usnesení uvedl, že stěžovatel namítal, že rozsudek městského soudu je nejasný a nepřezkoumatelný, což v daném případě nezakládá přípustnost dovolání. K dalším v dovolání uvedeným otázkám pak stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle Nejvyššího soudu tak dovolání v části obsahující jiné námitky než "nejasnost a nepřezkoumatelnost" trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Ve své ústavní stížnosti, jakož i v doplnění ze dne 27. 9. 2017, stěžovatel uvádí, že skutkové a právní závěry městského soudu i Nejvyššího soudu jsou diametrálně odlišné od skutečnosti, neboť se domáhal zadostiučinění za průtahy v jiném řízení (sp. zn. ), než které posuzoval (sp. zn. ), přičemž podle jeho tvrzení obě řízení nemají spolu nic společného. Je přesvědčen, že změnou předmětu řízení mu byl odepřen přístup k soudu. Dále stěžovatel uvádí, že zaměnil částku, která stěžovateli byla přiznána rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. 5. 2009 č. j. -67. Stěžovatel je také přesvědčen, že v dovolání uvedl otázky, ve kterých se - dle jeho názoru - odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že jak , tak Nejvyšší soud svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, bez řádného odůvodnění pominuly jím navrhované důkazy a nesprávně použily vnitrostátní právo. Dále stěžovatel uvádí, že obecné soudy zcela pominuly rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva dotýkající se přiměřenosti celkové doby řízení

vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá odepření přístupu k soudu, kterou mělo dojít změnou předmětu řízení, která nebyla ničím odůvodněna, a stěžovatel k ní nedal žádný podnět. V této souvislosti však pomíjí, že jak obvodní soud, tak následně se změnou řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. na sp. zn. zabývaly. Ve spise vedeném před obvodním soudem pod sp. zn. je to patrné na str. 3 rozsudku obvodního soudu (č. l. 208), případně na straně 2 ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu (č. l. 257). Ze spisu je také patrné, že na tato tvrzení obsažená již v rozsudku soudu prvního stupně, ve vyjádření vedlejší účastnice (viz č. l. 80) a rozsudku městského soudu ze dne 20. 1. 2014 č. j. -89 (č. l. 90), stěžovatel nijak nereagoval a ve svých mnoha podáních je zcela ignoroval. Věnuje se jim až ve svém dovolání, avšak zcela bez reflexe předcházejícího řízení. Ústavní soud také neshledal, že by obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, či nedůvodně pominuly důkazní návrhy či jiná podání stěžovatele. V odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí jsou dostatečně objasněny právní a skutkové závěry soudů a je z nich patrné, jak k nim dospěly. Obecná polemika stěžovatele s jejich závěry nemůže dát věci - bez dalšího - ústavněprávní rozměr a staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Rovněž tak dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem posouzeno v souladu se zákonem, a tedy i v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatelovy námitky uvedené v ústavní stížnosti tak nelze posoudit jinak, než jako zjevně neopodstatněné.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2018

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu