Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 423/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Bc. Nicolette Tiekuové, zastoupené Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. -46, Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2017, č. j. -78, a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 27. 1. 2016, č. j. MPSV-2016/17072-911, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva práce a sociálních věcí jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala dne 3. 8. 2015 žádost o příspěvek na živobytí podle , o pomoci v hmotné nouzi (dále jen " "). Úřad práce České republiky - krajská pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen "úřad práce") stěžovatelku opakovaně vyzval k doložení informací o užívaném bytě, měsíčních příjmech za měsíce květen až červenec 2015, rozsudku o rozvodu manželství, předložení občanského průkazu, a dále k tomu, aby se osobně dostavila do sídla úřadu práce. Jelikož stěžovatelka požadované dokumenty nedoložila a na úřad práce se osobně nedostavila, byla její žádost zamítnuta rozhodnutím ze dne 23. 10. 2015, č. j. 58294/2015/AAB. Stěžovatelčino následné odvolání zamítlo Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 27. 1. 2016, č. j. MPSV-2016/17072-911.

Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí ministerstva zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2017, č. j. -78. Kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu následně zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. -46. Správní soudy vycházely z , podle kterého je žadatel povinen osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému správnímu orgánu, nebrání-li tomu těžko překonatelné překážky, zejména zdravotní stav. Jelikož stěžovatelka požadované dokumenty nedoložila a nedostavila se osobně na úřad práce, a to i přes opakované výzvy, považují soudy správní rozhodnutí za zákonná.

Proti rozsudkům správních soudů a rozhodnutí ministerstva se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 1. 2. 2018, ve znění jejího doplnění podaného dne 6. 3. 2018, a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na soudní a jinou právní ochranu, na přístup k soudu, pomoc v hmotné nouzi a porušení zákazu odepření spravedlnosti podle , , , a d (dále jen " ") a písm. d) y (dále jen " "). Zásah spatřuje stěžovatelka zejména v nezákonnosti, nepředvídatelnosti a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Podle stěžovatelky bylo formalistickou aplikací platné a účinné právní úpravy uplatňování nároku na pomoc v hmotné nouzi porušeno její právo na spravedlivý proces. Dále namítá, že její matku nelze považovat v dané věci za osobu s ní žijící ve společné domácnosti a úmyslem zákonodárce nebylo diskriminovat osoby, které jsou hlášeny ve stejném bytě k trvalému pobytu, ačkoliv spolu fakticky netvoří společnou domácnost. Stěžovatelka doložila správním orgánům čestné prohlášení o příjmových a majetkových poměrech, čímž podle jejího názoru osvědčila, že splňuje podmínky pro přiznání pomoci v hmotné nouzi.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec. Žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal.

Obecné soudy i ministerstvo svá rozhodnutí odůvodnily vyčerpávajícím, ústavně konformním způsobem, řádně se vypořádaly s námitkami stěžovatelky a logicky vysvětlily důvody zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před správními soudy, se kterou se již tyto soudy vypořádaly. Ústavní soud není dalším článkem soustavy obecného soudnictví, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti a zrušit napadená rozhodnutí by mohl jen v případě excesu ze strany správních orgánů či soudů - nic takového se v posuzované věci nestalo.

Námitky stěžovatelky ohledně posuzování osob žijících ve společné domácnosti a splnění podmínek pro přiznání dávky nejsou v této věci relevantní, neboť tím se v meritu správní soudy nezabývaly. Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že stěžovatelkou nastíněné otázky mohou mít vliv na rozhodnutí o případné nové žádosti o dávku, a proto připojil tzv. obiter dictum, ve kterém poskytl pro futuro výklad zákonných ustanovení týkajících se posuzování stavu hmotné nouze a společně posuzovaných osob. Nastíněné závěry nebyly nicméně v předmětné věci podstatné, neboť meritem věci byla zjištěná a prokázaná pasivita stěžovatelky, která přes opakované výzvy nedoložila úřadu práce zákonem požadované dokumenty a ani se nedostavila na úřad práce. Z toho důvodu nebylo možné stěžovatelčině žádosti vyhovět, na čemž neshledal Ústavní soud nic protiústavního - chce-li stěžovatelka od státu pomoc v hmotné nouzi, měla by vyvinout podstatně větší aktivitu ve vztahu ke správním orgánům.

Protože nebylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, Ústavní soud stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu