Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2345/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Gablerové, zastoupené JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 44, Kolín, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. -184 ze dne 2. 11. 2015, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -256 ze dne 20. 10. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -288 ze dne 3. 5. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v , , d (dále jen " ") a rovněž v , a y (dále jen " ").

Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že napadeným rozsudkem č. j. -184 ze dne 2. 11. 2015 Okresní soud v Kolíně (dále též "okresní soud") zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení (na straně žalující MUDr. Ladislav Černý a Mgr. Radka Černá, na straně žalované stěžovatelka a Ladislav Lustyk) k pozemku p. č. st. X1, jehož součástí je budova č. p. X2, k pozemku p. č. st. X3, na kterém stojí budova bez č. p., způsob využití garáž, a k pozemku p. č. X4, zahrada, zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálního pracoviště Kolín, na LV č. X5 pro obec a k. ú. Kolín (výrok I.). Zároveň okresní soud nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku mezi účastníky tak, že každý z nich obdrží jednu čtvrtinu (výrok II.). Žalovaným, a to jednotlivě, byla uložena povinnost, aby do 30 dnů od právní moci rozsudku nahradili na nákladech řízení žalobcům částku 131 179,20 Kč k rukám jejich zástupce (výrok III. a IV.) a České republice na účet soudu prvního stupně částku 8 229,50 Kč (výrok V. a VI.).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. -256 ze dne 20. 10. 2016 rozhodnutí nalézacího soudu změnil ve výrocích III. a IV. tak, že výše nákladů řízení činí 101 667 Kč. Ve výrocích I., II., V., VI. a ve zbývající části výroků III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, načež zavázal žalované k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 56 096 Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. -288 ze dne 3. 5. 2017 odmítl jako nepřípustné. Dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 33 855,80 Kč.

Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení neztotožnila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Obecné soudy dle jejího mínění nevzaly na zřetel, že vypořádání podílového spoluvlastnictví k dotčeným nemovitostem bylo a je možné vyřešit způsobem, který zákon upřednostňuje, tj. rozdělením nemovitostí na dvě bytové jednotky. Skutečnost, že by každá jednotka měla dva vlastníky, takovému postupu nebránila, ba naopak, tímto by bylo zachováno vlastnické právo všech účastníků a umožněno jim, aby s nově vzniklými nemovitostmi samostatně disponovali. Způsob vypořádání, jež zvolily obecné soudy, stěžovatelka označila za vyvlastnění odporující y. Co se týče nákladů řízení, stěžovatelka obecným soudům vytkla, že při svém rozhodování pominuly nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

, v nichž se, mimo jiné, uvádí, že poměřovat úspěch či neúspěch ve věci je třeba v širších souvislostech a že i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není vyloučeno použití ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), případně ustanovení Stěžovatelka se dále ohradila proti tomu, že by zavdala příčinu k vedení sporu. Tvrdila, že nemohla jiným způsobem bránit svá práva v rámci podané žaloby, než navrhovat reálné rozdělení nemovitostí. Výpočet nákladů dovolacího řízení byl dle ní proveden chybně, přičemž dodala, že k této otázce nelze řádně argumentovat, neboť s ohledem na ustanovení věta druhá rozhodnutí dovolacího soudu o nákladech řízení není odůvodněno.

V doplnění stížnostního návrhu stěžovatelka poukázala na to, že prodej předmětných nemovitostí bude znamenat náhlou ztrátu bydlení pro ni a její rodinu. Na nastalou situaci přitom pamatuje institut odkladu zrušení spoluvlastnictví, zakotvený v , , o jehož existenci nebyla obecnými soudy poučena, v důsledku čehož jí nebylo umožněno jej uplatnit.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Jak si Ústavní soud ověřil, obecné soudy při svém rozhodování plně respektovaly ustanovení upravující závazné pořadí, v němž mohou být použity způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví, zjevně si vědomy toho, že prodej věci a rozdělení výtěžku lze zvolit teprve v případě, kdy jiný způsob vypořádání není ve věci možný. Konkrétně stěžovatelkou navrhované rozdělení nemovitosti - rodinného domu dle odvolacího soudu přicházelo do úvahy, pokud by se každému ze spoluvlastníků dostalo minimálně jedné jednotky, což nebylo v posuzované věci realizovatelné. Rozdělení rodinného domu na dvě bytové jednotky naproti tomu krajský soud odmítl, neboť by nevedlo ke zrušení spoluvlastnictví, ale k jeho zachování v jiné podobě (každá jednotka by byla přikázána do spoluvlastnictví dvou účastníků). Pro žalobce, kteří o spoluvlastnictví k rodinnému domu, resp. k nově vytvořené jednotce, neměli zájem, by podobné rozhodnutí soudu do budoucna přitom nic neřešilo.

Uvedeným závěrům, ve kterých se promítá zákonem výslovně zdůrazněná maxima, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví ( ), neměl Ústavní soud z ústavního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu je tudíž jakkoliv přehodnocovat. V souvislosti s obecnými soudy zvoleným způsobem vypořádání spoluvlastnictví nelze pak hovořit o vyvlastnění či nuceném omezení vlastnického práva podle a 4 y, jelikož toto proběhlo podle zákona a za náhradu, kterou představuje podíl na výtěžku z prodeje nemovitostí. Majetková hodnota tak zůstala stěžovatelce jednoznačně zachována.

Odvolací soud se rovněž zabýval nepříznivou sociální situací stěžovatelky, která je samoživitelka pečující o nezletilé děti, u níž rodinný dům, který je předmětem vypořádání, představuje jedinou možnost bydlení, přičemž existenci důvodů zvláštního zřetele, pro něž by bylo možno žalobu zamítnout ( věta druhá ), neshledal.

Co se týče námitky stěžovatelky, že nebyla obecnými soudy upozorněna na možnost žádat o odklad zrušení spoluvlastnictví dle , patří se uvést, že soud je povinen poskytnout účastníku řízení poučení výlučně o jeho procesních právech a povinnostech a není jeho věcí ho poučovat o právu hmotném [srov. nález

sp. zn.

ze dne 21. 4. 1999 (N 55/14 SbNU 17)], a to ani tehdy, má-li důsledky v procesní oblasti, neboť poučením o hmotném právu být nepřestává [srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 6. 1997 (N 82/8 SbNU 267)]. Jinými slovy, soud nesmí poučovat jednoho z účastníků, jak uplatňovat nárok vůči druhému účastníkovi nebo jak se procesně bránit. Opačný postup by vedl k nepřípustnému narušení principu rovnosti účastníků. Pozornosti Ústavního soudu navíc neuniklo, že stěžovatelka byla od počátku řízení zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem, od něhož se jí primárně mělo dostat odborné pomoci.

Jen pro úplnost Ústavní soud podotýká, že okolnost, že některý ze spoluvlastníků přijde o bydlení, nepředstavuje bez dalšího důvod pro odklad zrušení spoluvlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 29. 6. 2016). Stěžovatelka, jakožto spoluvlastnice nemovitostí, má bezpochyby možnost z výtěžku po jejich prodeji zakoupit jinou nemovitost či hradit si např. nájem v bytě. Krom toho je z obsahu přiložených listin zřejmé, že stěžovatelka měla dostatek času zajistit si náhradní bydlení. Otázka zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je mezi spoluvlastníky řešena již minimálně od počátku roku 2012, soudní řízení poté probíhalo v letech 2013 až 2016, resp. dovolací řízení skončilo až v květnu 2017. Jedná se o dobu několikanásobně přesahující maximální dvouletou lhůtu pro odklad a po celý čas se situace stěžovatelky žádným způsobem nezměnila. Z ústavní stížnosti se alespoň nepodává opak.

S otázkou náhrady nákladů řízení se podrobně vypořádal Nejvyšší soud na str. 4 až 6 napadeného usnesení, a to včetně odkazů na relevantní judikaturu. Ústavní soud má v souladu s názorem dovolacího soudu za to, že v projednávaném případě nebyly splněny předpoklady pro odchýlení se od základní zásady, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, tj. zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v Na příslušnou pasáž jeho rozhodnutí Ústavní soud tak v dalším odkazuje, nepovažujíce za nutné znovu rekapitulovat již jednou vyřčené.

Proti nákladovému výroku usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka žádné konkrétní námitky, s výjimkou zcela obecného tvrzení o nesprávném výpočtu nákladů, nevznáší. Fakticky brojí pouze proti skutečnosti, že nákladový výrok nebyl Nejvyšším soudem vůbec odůvodněn. Za této procesní situace (absence konkrétních námitek) proto postačí připomenout, že otázka ústavní konformity dosud v řízení před Ústavním soudem žádné pochybnosti nevyvolala (srov. mutatis mutandis usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2016,

sp. zn.

ze dne 7. 3. 2017 či

sp. zn.

ze dne 27. 6. 2017, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Zbývá uzavřít, že Ústavní soud nezjistil nic, co by vypovídalo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto přistoupil k aplikaci ustanovení a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu