Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 887/18

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele N. V. L., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu 29. 11. 2017 č. j. -29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na osobní svobodu ve smyslu článku 8 odst. 2 d (dále jen " "). Dále namítal porušení y a y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jehož se dopustil tím, že ačkoli věděl, že mu byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. , který nabyl právní moci dne 4. 12. 2014, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání, mimo jiné uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let, s dobou platnosti od 4. 12. 2014 do 4. 12. 2017, přesto nejméně dne 28. 1. 2017, kdy byl v 12. 45 hodin zajištěn v Brně, a posléze dodán do výkonu trestu odnětí svobody, bez závažného důvodu pobýval na území České republiky. Za tento přečin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. tak, že odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím obhájce dovolání, o kterém bylo rozhodnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. -29, tak, že se odmítá.

3. Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel své výhrady založil výlučně na tvrzení, že čin, jenž mu je kladen za vinu, nespáchal a nesprávně byl uznán vinným na základě vadně posouzeného stavu věci, protože tvrdil, že jeho pobyt v České republice byl v době jeho zadržení motivován snahou nastoupit nařízený výkon trestu v jiné trestní věci. Obecné soudy však z listinných důkazů zjistily, že ač se stěžovatel hájil tím, že dne 27. 1. 2017 přicestoval z Polské republiky, kde se podle své obhajoby po dobu vyhoštění zdržoval, proto, aby uvedený trest odnětí svobody nastoupil, této jeho obhajobě nenasvědčovaly podle závěrů soudů žádné skutečnosti, protože neučinil osobně nic z toho, co namítal a co uváděl. Naopak policejní orgány jej zadržely na adrese jeho trvalého bydliště v České republice. Při jeho zadržení rovněž nic nevypovídalo o tom, že by se chystal k nástupu trestu, protože, jak policie zjistila, právě hlídal syna své manželky, která údajně "neměla pro syna hlídání". Soudy tedy jeho obhajobu, že se po celou dobu zdržoval v Polské republice, považovaly za nevěrohodnou, a to mimo jiného i proto, že o údajném pobytu podal jen velmi formální a zcela nekonkrétní informace, že pracoval na tržišti a bydlel u kamaráda (srov. strany 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně).

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy odmítly ověřovat stěžovatelovu verzi a provést stěžovatelem navrhovaný důkaz výslechem jeho manželky. Stěžovatel se obhajuje tím, že fakticky byl na cestě z Polska, aby nastoupil uložený trest odnětí svobody. Obecné soudy se podle stěžovatele dopustily nesprávného hmotněprávního posouzení, že nástup výkonu trestu odnětí svobody by vylučoval trestnost maření výkonu trestu vyhoštění pouze, kdyby stěžovatel bezprostředně po překročení státní hranice nastoupil do věznice nebo se přihlásil policii atd.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o stěžovatelově vině i proč považovaly za nadbytečné vyslechnout manželku stěžovatele. Celá polemika stěžovatele se závěry obecných soudů je založena na jeho nesouhlasu se zjištěním skutkového stavu a posouzením podústavního práva. Jeho argumentace nikterak nedosahuje ústavněprávní roviny.

10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu