Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 470/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Milana Stehlíka, zastoupeného Mgr. Ivanem Brambaškim, advokátem se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -195 ze dne 15. 11. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -175 ze dne 6. 1. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -143 ze dne 5. 10. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d (dále jen " ").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, výrokem II. ústavní stížností napadeného rozsudku Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po státu domáhal zaplacení částky 782 651 Kč z titulu náhrady škody dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Důvodem zamítnutí žaloby byla žalovanou vznesená námitka promlčení nároku. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že námitka promlčení byla státem vznesena v rozporu s dobrými mravy. Stát ji totiž uplatnil, ačkoli Ministerstvo financí samo v rámci předběžného projednání nároku ( ) nerozhodlo v šestiměsíční lhůtě. Na jedné straně tedy stát projednává nároky stěžovatele déle než rok, na druhé straně pak v soudním řízení vznáší námitku promlčení. Stěžovatel navíc kvůli postupu ministerstva údajně nemohl řádně vyčíslit vzniklou škodu, neboť nevěděl, které jeho nároky budou uznány a kterých se bude muset domáhat soudně.

Stěžovatel nadto poukazuje na postup soudu prvního stupně, který po něm opakovaně žádal doplnění důkazů a žalobních tvrzení a následně, aniž by účastníky řízení na svůj první názor upozornil, žalobu zamítl z důvodu promlčení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Je pravda, že Ústavní soud v některých případech shledal vznesení námitky promlčení ze strany státu (v řízení o žalobě na náhradu škody dle ) nemravným, což jej vedlo ke zrušení rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s y. K takovému postupu ovšem Ústavní soud vždy vedly mimořádné okolnosti, které nemravnost námitky promlčení způsobovaly a které zde absentují.

Samotné vznesení námitky promlčení za situace, kdy se úřad do šesti měsíců od vznesení nároku dle nevyjádří, totiž za nemravné bez dalšího považovat nelze. Je tomu tak již proto, že dle sice promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Pokud by mělo být vznesení námitky promlčení nemravné vždy, když se dotyčný úřad ve lhůtě šesti měsíců k vzneseným nárokům nevyjádří, citované ustanovení by postrádalo jakýkoli smysl - zákon by sice výslovně stanovil, že po uplynutí šesti měsíců opět promlčecí doba běží, zároveň by ale žalovaná strana námitku promlčení nemohla vznést.

Stěžovatel uvádí, že bez posouzení nároku úřadem nemohl vyčíslit škodu, s tímto argumentem se ale ztotožnit nelze. Povinnost uplatnit svůj nárok nejdříve u příslušného úřadu ( ) slouží pouze k tomu, aby vzniklé spory mohly být řešeny pokud možno mimosoudně. Na samotné existenci nároku (či jeho výši) ovšem nemá vliv. Pokud při výkonu veřejné moci došlo dle stěžovatele ke vzniku škody, nic na tom nemění, že ji škůdce (stát) někdy v budoucnu teoreticky může uhradit i mimosoudně. Nesplnění lhůty šesti měsíců ( ) ze strany státu přitom vede k možnému vzniku úroků z prodlení (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2010), nikoli k nemožnosti uplatnit námitku promlčení. Lze dodat, že svůj nárok mohou poškození uplatnit dokonce i před uplynutím šestiměsíční lhůty s tím, že soud na její uplynutí vyčká (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 23. 5. 2012).

Jinými slovy, povinnost uplatnit nárok u příslušného úřadu je pouze prostředkem pro mimosoudní řešení sporů a je pro poškozené "kompenzována" tím, že během šesti měsíců, které má stát na zaplacení škody, jim neběží promlčecí doba. Z ničeho ale nevyplývá, že pokud k promlčení přesto dojde, nemůže stát námitku promlčení pro nemravnost uplatnit.

Na uvedeném konečně nemůže nic změnit ani tvrzený postup soudu prvního stupně, který údajně po stěžovateli vyžadoval úkony, které nebyly s ohledem na posouzení nároku jako promlčeného nutné. Takový postup soudu totiž nemůže založit nemravnost námitky promlčení ze strany účastníka řízení (který za postup soudu neodpovídá). Jestliže má nicméně stěžovatel dojem, že soud s ohledem na povahu řízení rozhodoval příliš dlouho, může se opět podle domáhat náhrady škody způsobené průtahy v řízení. A pokud touto částí ústavní stížnosti stěžovatel namítal to, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo překvapivé, pak nezbývá než konstatovat, že na právní názor nalézacího soudu měl stěžovatel možnost reagovat - nejpozději - v odvolání.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Jan Filip v. r.

předseda senátu