Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 622/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č. j. -117, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015 č. j. -38, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. března 2015 č. j. -16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č j. -118, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2016 č. j. -75 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. května 2016 č. j. -66, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/6, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí namítaje porušení jeho základních práv "na účinný prostředek ochrany před protiprávním jednáním orgánů veřejné moci a na náhradu za toto protiprávní jednání orgánu veřejné moci (tj. na soudní ochranu a na náhradu škody), na spravedlivý proces, na přístup k soudu, na výkon spravedlnosti, na rovné zacházení a všeobecný zákaz diskriminace, na legitimní očekávání stěžovatele výkonu soudní moci v souladu se zásadou legality".

2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím; obvodní soud jeho žalobu rozsudkem ze dne 4. 3. 2015 č. j. -16 zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2015 č. j. -38 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Proti rozsudku městského soudu podal dovolání, při jehož podání nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání; dále požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro toto dovolací řízení. Obvodní soud usnesením ze dne 23. 5. 2016 č. j. -66 stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a žádosti o ustanovení zástupce nevyhověl. V odůvodnění konstatoval, že celé řízení je osvobozeno od placení soudních poplatků a toto osvobození se vztahuje i na řízení před dovolacím soudem, tudíž stěžovatele není možné od soudního poplatku za podání osvobodit, neboť nemá povinnost soudní poplatek platit. Obvodní soud vyzval stěžovatele k doložení osobních, majetkových a výdělkových poměrů, ve stanovené lhůtě stěžovatel soudu nepředložil vyplněný formulář; neuvedl ani žádné konkrétní skutečnosti o své finanční situaci. Dále měl obvodní soud za to, že nebyla splněna ani druhá podmínka , protože soudu je z jeho činnosti známo množství sporů, které stěžovatel proti vedlejší účastnici vede, z nichž některé jsou předmětem dovolacích řízení, ve kterých je zastoupen advokátem i bez toho, aby mu musel být ustanoven. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, na jehož základě městský soud usnesením ze dne 28. 7. 2016 č. j. -75 usnesení obvodního soudu potvrdil. Toto usnesení napadl stěžovatel dovoláním, při jehož podání nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání, a následným podáním požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro toto dovolací řízení. Usnesením obvodního soudu ze dne 2. 1. 2017 č. j -85 byl stěžovatel vyzván, aby si pro dovolací řízení zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, současně byl poučen o možnosti Nejvyššího soudu zastavit toto dovolací řízení. Stěžovatel na výzvu reagoval až po uplynutí určené lhůty, a to podáním ze dne 10. 4. 2017, vytýkanou vadu neodstranil, tudíž Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2017 č. j. -118 dovolací řízení zastavil. V odůvodnění formuloval závěr, že stěžovatel nesplňuje předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů v tomto dovolacím řízení, neboť kompletně nevylíčil a nedoložil své osobní, majetkové a výdělkové poměry (k podání ze dne 10. 4. 2017 nepřihlédl, protože bylo podáno po uplynutí lhůty k doplnění dovolání), a dodal, že Nejvyššímu soudu je známo stěžovatelovo zneužívání práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by svá podání zpravidla blíže odůvodňoval; takové počínání označil za obstrukční a sudičské. Téhož dne, tj. 26. 9. 2017, Nejvyšší soud usnesením č. j. -117 zastavil řízení o stěžovatelově dovolání proti rozsudku městského soudu, a to pro absenci tzv. povinného zastoupení dovolatele při podání dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Porušení základních práv (bod 1.) spatřuje stěžovatel ve třech základních oblastech, které podrobně konkretizuje (též s využitím jeho předchozích podání adresovaných Ústavnímu soudu).

4. Nejprve se zaměřuje na údajné nesplnění poučovací povinnosti obvodním soudem, porušení jeho legitimního očekávání ve stanovení lhůty k doplnění dovolání, porušení principů spravedlivého procesu, odepření přístupu k dovolacímu soudu a odepření výkonu spravedlnosti, k čemuž mělo dojít zejména tím, že se mu nedostalo žádného poučení o nezbytnosti právního zastoupení a o obsahových vadách jeho dovolání.

5. Další část stěžovatelovy argumentace cílí na údajné svévolné a protiprávní odepření přístupu k soudu. Obecné soudy podle stěžovatele nepřípustně a svévolně zmanipulovaly předmět řízení, jak ho stěžovatel určil v samotné žalobě. Přepisuje své podání ze dne 10. 4. 2017 adresované Nejvyššímu soudu a namítá, že Nejvyšší soud k němu měl přihlédnout, neboť pro doplnění dovolání byla stanovena soudcovská lhůta, jejíž marné uplynutí nezpůsobuje nemožnost vytknuté vady podání odstranit později. Upozorňuje, že o jeho žádostech o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení nerozhodl soudce, čímž došlo k porušení jeho základního práva na zákonného soudce a zákonný soud. Posléze připomíná, že Nejvyšším správním soudem byl ve stejném období zcela osvobozen od soudních poplatků a ustanoven mu advokát, a dodává, že městský soud spolu s Nejvyšším soudem navíc zcela nepřípustně a protiprávně vedou proti němu pomlouvačnou a dehonestující kampaň, kdy tyto soudy ho záměrně protiprávně označují předem za litigiózní osobu, aniž by se vůbec zabývaly právně rozhodnými skutečnostmi, skutkovými tvrzeními, důkazními návrhy a právní argumentací, jak je uvedena v jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Považuje za velice zvláštní, že tuto kampaň nevede proti němu například Nejvyšší správní soud, který naopak na základě jeho stejných poměrů, jako jsou známy městskému soudu a Nejvyššímu soudu, ho v plném rozsahu osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu advokáta jako zástupce pro řízení o jeho kasačních stížnostech. Oba soudy záměrně neuvedly, že v řadě sporů vůči vedlejší účastnici je úspěšný. Stěžovatel důrazně odmítá všechna lživá a dehonestující tvrzení obecných soudů o jeho osobě, protože se nezakládají na pravdě; soudy zcela ignorují primární příčinu, že to byly orgány vedlejší účastnice - správní orgány, správní či obecné soudy, které svým nesprávným úředním postupem či nezákonnými rozhodnutími a nepřiměřenou délkou svých řízení zavinily vznik jeho újmy.

6. Stěžovatel se poté zaměřil na údajnou svévoli a libovůli obecných soudů spočívající v jejich nesprávném právním závěru, že nejde o nesprávné úřední postupy orgánu žalované odškodnitelné v penězích. Protože Nejvyšší soud nezjednal nápravu, učinil stěžovatel čtyři právní otázky uplatněné v dovolání předmětem ústavní stížnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 .

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti a opodstatněnosti proti rozhodnutím o stěžovatelově žádosti o přiznání osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení, tj. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 č. j. -118 a jemu předcházejícím rozhodnutím - usnesení městského soudu ze dne 28. 7. 2016 č. j. -75 a usnesení obvodního soudu ze dne 23. 5. 2016 č. j. -66 (body 9. až 12.), posléze proti rozhodnutím ve sporu o náhradu škody, a to samostatně proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 č. j. -117 (bod 13.) a samostatně proti rozsudku městského soudu ze dne 3. 12. 2015 č. j. -38 a rozsudku obvodního soudu dne 4. 3. 2015 č. j. -16 (body 14. až 15.).

9. Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů opakovaně vyjádřil závěr [srov. usnesení v jiné stěžovatelově věci ze dne 16. 1. 2018

sp. zn.

(pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou publikována na http://nalus.usoud.cz)], že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nicméně rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Z tohoto důvodu zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nález ze dne 11. 5. 1999

sp. zn.

(N 71/14 SbNU 107) nebo nález ze dne 27. 2. 2013

sp. zn.

(N 33/68 SbNU 351]), či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004

sp. zn.

(N 125/34 SbNU 281)]. Taková pochybení ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal.

10. Stěžovatelovy námitky v této části ústavní stížnosti jsou polemikou s posouzením předpokladů pro jeho osvobození od povinnosti platit soudní poplatek a pro určení jeho právního zástupce. Je notorietou, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v , a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva; jejich naplnění je pak conditio sine qua non pro ustanovení právního zástupce podle .

11. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 9. 2017 č. j. -118 zcela vyčerpávajícím způsobem, byť v koncentrované podobě (viz str. 3, čtvrtý odstavec), objasnil okolnosti, pro které stěžovatel nesplňuje podmínky pro ustanovení zástupce, jakož i důvody, které by mohly svědčit pro jeho osvobození od soudních poplatků (vyhověl-li Nejvyšší správní soud jiným stěžovatelovým žádostem, budiž připomenuto, že výsledek řízení o kasační stížnosti dokládá, že šlo o jinou situaci a o rozhodnutí na základě jiné právní úpravy); v této souvislosti též vysvětlil nemožnost zohlednit stěžovatelovo podání ze dne 10. 4. 2017. Nejvyšší soud dále vyhodnotil stěžovatelovo podávání mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, využívání všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných i mimořádných opravných prostředků, zpravidla bez bližšího odůvodnění, jako počítání obstrukční a sudičské. Ústavní soud takové hodnocení považuje za přiléhavé a opakovaně (viz usnesení ze dne 9. 1. 2018

sp. zn.

) vyjadřuje politování nad skutečností, že stěžovatel i jeho právní zástupce považují za profesionálně a odborně přijatelné, aby vyvoláváním mnoha soudních sporů nad únosnou míru zatěžovali kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu (srov. množství stěžovatelových podání k Ústavnímu soudu a jejich neúspěšnost).

12. Se zřetelem k uvedeným zjištěním Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy nepřiznáním osvobození od soudních poplatků a zamítnutím žádosti o ustanovení zástupce neporušily žádné stěžovatelovo základní právo, a proto je v této části jeho ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

13. V meritu věci, tj. v řízení o žalobě stěžovatele vůči vedlejší účastnici o náhradu škody napadl stěžovatel svým dovoláním rozsudek městského soudu potvrzující rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby. V dovolacím řízení nebyl zastoupen advokátem, ani nedoložil vlastní právnické vzdělání, tudíž Nejvyšší soud dovolací řízení usnesením ze dne 26. 9. 2017 č. j. -117 zastavil. Ústavní soud postup Nejvyššího soudu považuje za korektní a souladný s . Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 č. j. -117 je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.

14. Zastavení dovolacího řízení Nejvyšším soudem pro nenaplnění požadavku povinného zastoupení má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu.

15. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolací řízení důvodně zastaveno proto, že stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení advokátem, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu - považovat za přípustnou.

16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu