Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1652/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Renatou Veseckou, Ph.D., advokátkou, sídlem Resslova 956/13, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2017 sp. zn. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2017 sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. a)y (dále jen "") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení , , a d.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto o tom, že podle , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen ""), se stěžovatel předává do Slovenské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem Bardějov k výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně, a že se podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci předběžná vazba stěžovatele přeměňuje ve vazbu vydávací.

3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který stížnosti částečně vyhověl a usnesení městského soudu doplnil o výrok, podle něhož se dle § 205 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci předání podmiňuje tím, že stěžovatel bude mít ve Slovenské republice možnost v souladu s jejím právním řádem prohlásit, že s výkonem uloženého trestu nesouhlasí, a dosáhnout toho, aby se v potřebném rozsahu znovu konalo trestní řízení v jeho přítomnosti.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že senát městského soudu rozhodující v předmětné věci nevyčkal na rozhodnutí jiného senátu městského soudu projednávajícího pod sp. zn. podnět k uznání rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie. Má za to, že tímto postupem soudy porušily jeho právo na zákonného soudce, neboť žádost o převzetí rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie měla být projednána prioritně.

5. Stěžovatel dále uvádí, že řízení o jeho žádosti o převzetí rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie nebylo řádně vyřízeno, neboť byl pouze vyrozuměn o tom, že jeho žádost byla bez dalšího založena. Podle jeho názoru navíc soud posuzující tuto jeho žádost bez přihlédnutí k individuálním okolnostem pouze přejal stanovisko Ministerstva spravedlnosti.

6. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami uplatněnými v průběhu řízení o předání, a to zejména s těmi, které se týkaly jeho zdravotního stavu. Vytýká obecným soudům, že si nevyžádaly dodatečné informace od Vězeňské služby Slovenské republiky. Soudy podle něj nepřípustně zjednodušujícím způsobem a bez znaleckého zkoumání hodnotily jeho zdravotní stav.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (y) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud připomíná, že není ani běžnou další ani jakousi "superrevizní" instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost či věcnou správnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných zákony či podzákonnými předpisy, ledaže takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů.

11. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že řízení o žádosti o převzetí rozhodnutí jiného členského státu podle § 299 zákona o mezinárodní justiční spolupráci musí logicky být vyřízeno prioritně, tedy ještě před tím, než je rozhodováno v řízení o předání do jiného členského státu Evropské unie. Jak správně uvedl vrchní soud v napadeném rozhodnutí a jak sám připouští i stěžovatel, (ani jiný právní předpis) nestanoví, že by některému z obou řízení bylo třeba dát přednost. Ani Ústavní soud neshledává žádný zásadní důvod, kvůli kterému by bylo vhodné, či dokonce nutné, aby soud rozhodující o předání do jiného členského státu Evropské unie musel vyčkávat na to, jak bude rozhodnuto o žádosti vyžádaného o převzetí rozhodnutí.

12. K námitkám týkajícím se řízení o žádosti stěžovatele o převzetí rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie Ústavní soud konstatuje, že se týkají jiného než předmětného řízení a že nemají přímý vliv na zákonnost napadených rozhodnutí, a proto nepovažuje za potřebné se jimi podrobněji zabývat.

13. Ústavní soud jako neopodstatněné vyhodnotil i tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami, zejména pak těmi, které se týkaly jeho zdravotního stavu. Stěžovatel zejména poukazoval na § 299 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, podle kterého může být převzetí rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie odůvodněno mj. potřebou zajištění úspěšné léčby dané osoby. Vrchní soud však v napadeném usnesení uspokojivě vysvětlil, že ve Slovenské republice je úroveň zdravotnictví srovnatelná s úrovní v České republice, tudíž zdravotní problémy stěžovatele mohou být řešeny ve Slovenské republice stejně kvalitně, jako v tuzemsku, takže převzetí rozhodnutí by úspěšnost léčby nijak nezaručilo, resp. nezvýšilo. V návaznosti na to Ústavní soud považuje i další související argumentaci vrchního soudu (srov. str. 7 až 8 odůvodnění usnesení) za přesvědčivou.

14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu