Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3872/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) JUDr. Zdeňka Žambocha, b) Jiřího Sokolíčka, zastoupených JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1071/17, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, č. j. -979, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2017, č. j. -925, a Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2007, č. j. -66, a ze dne 10. 5. 2017, č. j. -936, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a společnosti SIAL-LITH, s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Moravském Písku, Podhájí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. domáhali vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejší účastnice konané dne 29. 3. 2005. Krajský soud usnesením ze dne 15. 11. 2007, č. j. -66, návrh zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud usnesením ze dne 22. 2. 2017, č. j. -925, potvrdil výrok I. usnesení nalézacího soudu, nákladový výrok II. zrušil a věc vrátil v této části krajskému soudu k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 9. 2017, č. j. -979, protože stěžovatelé nevymezili v dovolání, v čem spatřují splnění předpokladů i jeho přípustnosti.

Proti usnesením Nejvyššího soudu, vrchního soudu a krajského soudu se stěžovatelé brání ústavní stížností podanou dne 11. 12. 2017 a navrhují jejich zrušení; namítají zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle a d. Stěžovatelé zejména opakují argumentaci, kterou vznesli již v řízení před obecnými soudy ohledně neplatnosti usnesení valné hromady vedlejší účastnice a postupu samosoudce JUDr. Martina Fišery, dále namítají, že byli podvedeni zástupcem třetího společníka vedlejší účastnice a řízení je vedeno již 12,5 let od podání návrhu.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je v části nepřípustná podle téhož zákona; ve zbytku je zjevně neopodstatněná. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán jen tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatelé v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle , , ve znění pozdějších předpisů, což je však jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle a d, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance; jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a při jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností dovolatelů, aby v dovolání uvedli jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelé neuvedli výslovně žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva; proto je stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

Dne 28. 11. 2017 vydal Ústavní soud k předmětné problematice stanovisko sp. zn. , ve kterém stojí: "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d." Dále uvedl, že "[n]evymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů." Stěžovatelé řádně nevymezili důvody přípustnosti dovolání, nevyčerpali efektivně prostředky ochrany před podáním ústavní stížnosti a v části směřující proti usnesením vrchního soudu a krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle a jako částečně nepřípustnou i jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní stížnost v části směřující proti zrušujícímu výroku II. usnesení vrchního soudu je rovněž nepřípustná podle . Citované ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva nastupující teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2017,

sp. zn.

, nebo ze dne 26. 4. 2017,

sp. zn.

).

Ústavní stížnost je v této části předčasná, neboť směřuje proti výroku II. usnesení odvolacího soudu, jímž zrušil nákladový výrok usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy ohledně nákladů řízení tedy nebylo pravomocně skončeno. Je třeba vyčkat výsledku řízení o nákladech, a teprve poté případně brojit ústavní stížností proti pravomocnému nákladovému výroku rozhodnutí. Do přezkumu finálního nákladového výroku rozhodnutí bude Ústavním soudem případně zahrnut i právní názor vyslovený v nyní napadeném zrušujícím výroku usnesení vrchního soudu.

Na základě výše uvedených důvodů byla v této části ústavní stížnost Ústavním soudem podle ve spojení s mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu