Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 93/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Judity Liškové, zastoupené Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, Odbor daní, 2. oddělení, ze dne 26. května 2017, č. j. NCOZ-2227-693/TČ-2016-412301-C, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2017, sp. zn. , usnesení policejního orgánu Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, Odbor daní, 2. oddělení, ze dne 12. října 2017, č. j. NCOZ-2227-1135/TČ-2016-412301-C, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2017, sp. zn. , za účasti policejního orgánu Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, Odbor daní, 2. oddělení a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo dle a d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatelka je manželkou Michala Lišky. Dne 23. 5. 2017 byla ve společném bydlišti manželů (H.) provedena domovní prohlídka, jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 160 odst. 4 tr. ř. Usnesením policejního orgánu z téhož dne bylo pod č. j. NCOZ-227-694/TČ-2016-412301-C, zahájeno trestní stíhání Michala Lišky pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. V rámci domovní prohlídky byly nalezeny a zajištěny finanční prostředky v celkové výši 400 000 Kč. Dne 29. 5. 2017 bylo obhájci Michala Lišky doručeno usnesení policejního orgánu ze dne 26. 5. 2017, č. j. NCOZ-2227-693/TČ-2016-412301-C, kterým bylo podle § 79a odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 79g odst. 1 tr. ř. a § 79c odst. 5 tr. ř. rozhodnuto, že se uvedená finanční hotovost zajišťuje jako náhradní hodnota.

3. Stížnost stěžovatelky a Michala Lišky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. zamítl jako nedůvodnou.

4. Následně podanou žádost stěžovatelky o zrušení zajištění náhradní hodnoty policejní orgán Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, Odbor daní, 2. oddělení, usnesením ze dne 12. 10. 2017, č. j. NCOZ-2227-1135/TČ-2016-412301-C, zamítl. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , stížnost zamítl jako nedůvodnou.

5. Stěžovatelka tvrdí, že zajištěné prostředky jsou v jejím výlučném vlastnictví a zcela jistě nepocházejí z trestné činnosti. Tuto skutečnost stěžovatelka i její manžel shodně uvedli již při domovní prohlídce, při níž policejní orgány zajistily fotokopii notářského zápisu o zrušení společného jmění manželů ze dne 29. 3. 2016. K tomu stěžovatelka dodává, že ve společném jmění s manželem vlastnili několik nemovitostí. Když se manžel zadlužil, dohodli se, že nemovitosti prodají a dluhy zaplatí. Z toho důvodu uzavřeli dne 26. 1. 2015 kupní smlouvu, na základě které nemovitosti prodali. Kupní cena jim byla vyplacena s tím, že uhradí-li manželé kupní cenu zpět kupujícím, dojde k obnově jejich vlastnického práva. Pokud ne, mohou kupující nemovitost prodat třetí osobě s tím, že rozdíl mezi zaplacenou kupní cenou a nároky kupujících by kupující darovali manželům Liškovým. Vzhledem k tomu, že se manželům Liškovým nepodařilo zajistit si finanční prostředky, dohodli se s kupujícími na uzavření dodatku ke kupní smlouvě, podle kterého byli kupující povinni manželům Liškovým na vypořádání kupní smlouvy uhradit částku 1 248 000 Kč. K této úhradě skutečně došlo, přičemž polovina prostředků s ohledem na zúžení společného jmění náležela stěžovatelce. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka policejnímu orgánu předložila kupní smlouvu, dohodu o změně kupní smlouvy, protokol o předání a převzetí nemovitosti a výpis z katastru nemovitostí.

6. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmý rozpor v otázce, komu zajištěné finanční prostředky patří. Z těchto okolností by podle názoru stěžovatelky měl policejní orgán co nejvíce šetřit stěžovatelčino ústavně zaručené právo vlastnit majetek a nikoli bez důkazní opory tvrdit, že vlastníkem peněz není nebo že se jedná o výnos z trestné činnosti.

7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že peníze byly v domě uloženy na běžném místě, nijak se je nepokoušeli s manželem ukrýt. Připomíná dále, že jí usnesení o zajištění náhradní hodnoty nikdy nebylo doručeno. Pokud by neměla spolu s manželem společného právního zástupce, v podstatě by se proti zásahu do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ani nemohla bránit, neboť by se o něm nedozvěděla.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Zvážil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s postupem orgánů činných v trestním řízení a obsahem napadených usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 3. 2006; usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2012 či usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 5. 2017).

11. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)]. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení a násl. tr. ř. Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i y [srov. především nález

sp. zn.

ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře napravit škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) nebo usnesení ze dne 28. 6. 2017

sp. zn.

).

12. V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (y), musí být vydáno příslušným orgánem (, y) a nemůže být projevem svévole (y a a 3y), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2003 či usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 5. 2017). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv [srov. výše citovaný nález

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 7. 2004 a další].

O zajištění majetku lze rozhodnout, pokud skutkový stav poskytuje podklad pro právní závěr, že předmětná věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Nelze-li zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, může být místo ní zajištěna náhradní hodnota. Náhradní hodnotu lze zajistit osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, řádně odůvodněný skutkovými okolnostmi, postačuje. V dané souvislosti je nezbytné zohlednit, že na počátku trestního řízení, kdy je nutno získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztahovat obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jak jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Právní názor, že majetkové hodnoty mají uvedenou povahu, tedy nemusí být prokazatelný nade všechnu pochybnost, a není ani konečný [viz např. nález ze dne 30. 1. 2008

sp. zn.

(N 25/48 SbNU 291)].

13. Ústavní soud při rozhodování o zajištění prostředků podle § 79a tr. ř. nechává orgánům činným v trestním řízení značnou míru diskrece, neboť mají bližší znalosti o konkrétních okolnostech daného případu a lépe mohou vyhodnotit, zda zajištění je nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 7. 2016; usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 3. 2016; nález

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209), bod 17]. Lze zajistit i prostředky náležející osobě, která není trestně stíhána (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2017, usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 12. 2017).

14. Stran námitek stěžovatelky ohledně postupu policejního orgánu, který jí údajně nikdy nedoručil usnesení o zajištění věci, Ústavní soud má za to, že v projednávané věci byla procesní práva stěžovatelky adekvátně chráněna a naplněna, neboť stěžovatelka tato práva uplatňovala prostřednictvím svého (a současně i manželova) právního zástupce až dosud (skrze stížnost a žádost o zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků). V dalším řízení lze zřejmě uvažovat o přiznání práv osoby zúčastněné na řízení.

15. K zajištění peněžních prostředků stěžovatelky došlo v souvislosti s trestnou činností obviněných 24 fyzických a 2 právnických osob, včetně manžela stěžovatelky, který je stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství, u níž policejní orgán vyčíslil výši zkrácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmů na částku přesahující 400 miliónů Kč. Výše zkrácení daní, na níž se měl podílet manžel stěžovatelky, má činit 22 895 871 Kč. Z hlediska právního posouzení šlo o velmi rozsáhlou, sofistikovanou a organizovanou trestnou činnost hospodářského charakteru, při níž docházelo k poškozování finančních zájmů státu. Poměr mezi rozsahem zajištěných peněžních prostředků stěžovatelky a závažností prověřované trestné činnosti proto dle Ústavního soudu nelze považovat za disproporční.

16. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností nebo získat zpět neoprávněný majetkový prospěch.

17. Orgány činné v trestním řízení ve fázi přípravného řízení mohou zajistit výnosy z trestné činnosti i jinou majetkovou hodnotu. Pro tento postup není nutné, jak stěžovatelka namítá, plně prokázat, že nějaké výnosy z trestné činnosti vůbec existují, neboť takový postup by sám o sobě popíral smysl a účel přípravného řízení, kdy orgány činné v trestním řízení vycházejí jen z určitých indicií a domněnek a kdy v této fázi řízení nemohou mít naprostou jistotu o samotném spáchání trestného činu, a tedy i výnosech z trestné činnosti. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že v posuzované věci se nepodařilo zajistit přímé výnosy z trestné činnosti, neboť byly průběžně spotřebovávány. Z dlouhodobě získávaných výnosů z trestné činnosti přitom mohly (i nevědomky) těžit i osoby žijící s pachatelem ve společné domácnosti a zajištění tak může směřovat i proti majetku těchto osob. Ústavní soud v minulosti uvedl, že pojem výnos nelze chápat striktně tak, že by došlo k nabytí nemovitosti, ale jedná se o jakékoliv obohacení z páchané trestné činnosti (usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 2. 2015). Bližší zkoumání povahy a původu zajištěných finančních prostředků bude předmětem dokazování v dalším trestním řízení. Jeho neprovedení však nelze vytýkat orgánům činným v trestním řízení na samém počátku trestního stíhání.

18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu