Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1857/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Gregorové, zastoupené JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, sídlem Sladkovského 13, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 č. j. -156, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2016 č. j. -133 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015 č. j. -90, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Bytového družstva D. v likvidaci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a d. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 4. 2015 č. j. -90 byl zamítnut stěžovatelčin návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze vedlejšího účastníka (dále též jen "družstvo") ze dne 7. 10. 2013 (dále též jen "členská schůze") a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Předmětná členská schůze byla svolána za účelem přípravy likvidace družstva a jednotlivých kroků, jež budou s likvidací spojeny. Městský soud návrhu stěžovatelky nevyhověl, když u proběhlé členské schůze neshledal žádná pochybení.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením usnesení městského soudu změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak je potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil přitom nejen závěrům vyslovených městským soudem, ale nadto i shledal, že stěžovatelka ani nebyla legitimována k podání daného návrhu, neboť nebyla splněna podmínka podle § 242 odst. 1 obchodního zákoníku, že návrh soudu může člen družstva podat jen "požádal-li o zaprotokolování námitky na členské schůzi, která usnesení přijala, nebo jestliže námitku oznámil představenstvu do jednoho měsíce od konání této schůze, a nebyla-li svolána řádně do jednoho měsíce ode dne, kdy se o jejím konání dověděl, nejdéle však do jednoho roku od konání členské schůze". Dle vrchního soudu vyjádření stěžovatelky předložené v průběhu konání členské schůze za námitky podle § 242 odst. 1 obchodního zákoníku považovat nelze, neboť námitky musí být určité a musí směřovat proti konkrétnímu rozhodnutí členské schůze.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2017 č. j. -156 rozhodl, že řízení o dovolání proti usnesení městského soudu se zastavuje a dovolání proti usnesení vrchního soudu se dle odmítá, a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Dle dovolacího soudu závěr vrchního soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky odpovídá jeho ustálené judikatuře.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka polemizuje se závěrem vrchního soudu, aprobovaným dále Nejvyšším soudem, že z její strany nebyly řádně vzneseny námitky, jak vyžaduje § 242 odst. 1 obchodního zákoníku. Pokud jí vznesené připomínky nebyly soudy považovány za dostatečně určité, pak je tak činěno aniž by byly předmětem řádného výkladu, kterým mohly být pochybnosti o jejich obsahu odstraněny. Stěžovatelka připomíná obecné principy, že závěr o neurčitosti právního úkonu (právního jednání) předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co účastník chtěl projevit. Projev vůle je nutno vykládat nejen podle jeho označení, nýbrž také podle jeho jazykového vyjádření a v souladu s úmyslem jednajících osob. Zápis z členské schůze přitom určité námitky stěžovatelky obsahuje.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. Nesouhlasí-li stěžovatelka se závěrem vrchního soudu, že jí vznesené připomínky na členské schůzi byly toliko neurčité a nebyla tak splněna podmínka nezbytná k vedení soudního řízení proti usnesení této schůze, její polemika se pohybuje toliko v rovině práva tzv. podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.

9. Nad rámec námitek obsažených v ústavní stížnosti pak Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že z rozhodnutí městského soudu i vrchního soudu vyplývá, že stěžovatelčin návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze považovaly soudy za nedůvodný, i kdyby byla podmínka pro jeho podání podle § 242 odst. 1 obchodního zákoníku splněna. Zároveň lze poznamenat, že z ústavní stížnosti ani jejích příloh není vůbec zřejmé, čím by vlastně mělo usnesení členského schůze stěžovatelku konkrétně poškozovat. Institut ústavní stížnosti má sloužit k ochraně před závažnými pochybeními s intenzivními negativními následky do sfér osob chráněných jejich ústavně zaručeními právy a svobodami. Existence takových pochybení a následků však není v ústavní stížnosti ani tvrzena.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu