Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
101115.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 704/18
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TOPAS Písek s. r. o., sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. ledna 2018 č. j. 24 Co 1820/2017 -80, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Ing. Marka Osvalda, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), brojí stěžovatelka proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud "), kterým bylo dle tvrzení stěžovatelky zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Dále dle stěžovatelky nebyly respektovány zásady, které vyplývají zejména z čl. 38 odst. 2 Listin y a také podle ní došlo k zásahu do jejích majetkových práv podle čl. 11 odst. 1 Listin y a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 11. 2017 č. j. 6 EXE 2706/2017 -66 byla výrokem I zastavena z úřední povinnosti exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. "), neboť okresní soud zjistil, že exekuční titul byl usnesením krajského soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 19 Co 1077/2017 -130 zrušen, řízení bylo zastaveno a věc byla postoupena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Výrokem II usnesení okresního soudu bylo zastaveno řízení o odkladu exekuce s poukazem na jeho bezpředmětnost vyplývající ze zastavení exekuce. Výroky III a IV rozhodl okresní soud o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že co do věci samé usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II - IV). V poučení krajský soud uvedl, že proti uvedenému rozhodnutí lze podat ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení dovolání k Nejvyššímu soudu, avšak jen z důvodů uvedených v § 237 o. s. ř. o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka předně uvádí, že s ohledem na skutečnost, že předmětná věc přímo souvisí s již projednávanou ústavní stížností proti usnesení krajského soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 19 Co 1077/2017 -130, která je vedena u Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 3687/17
, navrhuje z důvodu ekonomie řízení spojení věci k společnému projednání a rozhodnutí.
5. Stěžovatelka obsáhle shrnuje skutkový stav a brojí zcela totožným návrhem jako v řízení vedeném u Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 3687/17
výhradně proti výše uvedenému usnesení krajského soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 19 Co 1077/2017 -130.
6. K tvrzené protiústavnosti v tomto řízení napadenému usnesení stěžovatelka uvádí, že jestliže vedlejší účastník vytvořil protiprávní stav a svým chováním zavinil nařízení exekuce, pak je dle ní povinen současně nést tyto náklady. Na věci přitom nemůže ničeho změnit, zda povaha porušení povinnosti vedlejším účastníkem je posuzována v režimu soukromého práva (ochrana držby) či veřejného práva (podle zákona o pozemních komunikacích). Krajský soud ovšem - při výslovné vědomosti o skutkovém stavu uzavřel, že náklady soudního exekutora musí hradit oprávněný (tj. stěžovatelka) s povinným (tj. vedlejší účastník) a navíc oprávněnému nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení, ačkoliv je prokázáno, že oprávněný vedení tohoto exekučního řízení nezavinil a jednal s maximální opatrností ve věci. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka uzavírá, že nemá žádný jiný právní prostředek, kterým by mohla ochránit své ústavní právo vlastnit a užívat pokojně majetek, přičemž rozhodnutím krajského soudu bylo popřeno její ústavní právo na spravedlivý proces a veřejné projednání věci. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhuje, aby touto ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu .
8. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000
sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79)].
9. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
10. Stěžovatelka, zastoupena právním profesionálem, brojí výslovně proti napadenému usnesení jako celku, jak vyplývá z bodů 1.1., 2.1. a 2.2. ústavní stížnosti, tak také ze samotného petitu ústavní stížnosti, ve kterém se domáhá zrušení napadeného usnesení krajského soudu jako celku, nikoliv jen některých jeho částí (např. týkající se jen výroků o náhradě nákladů řízení, jak by se mohlo zdát z některých formulací uvedených v ústavní stížnosti).
11. Za této procesní situace je pak zřejmé, že stěžovatelka brojí proti napadenému usnesení ústavní stížností předčasně, neboť nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a to v tomto případě konkrétně ve formě dovolání k Nejvyššímu soudu, jak o tom byla řádně poučena krajským soudem v napadeném usnesení (srov. sub 3).
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem soudního řízení před obecnými soudy v této věci byla otázka exekuce obnovení původního stavu a povinnost zdržení se vypuzení z držby práva cesty (tj. provedení prací a výkonů), nikoliv otázka posouzení důvodnosti žaloby z rušené držby, u které je dovolání ze zákona nepřípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. g) o. s. ř. o. s. ř. ], přičemž právě posouzení ústavnosti usnesení krajského soudu v řízení o žalobě na ochranu rušené držby (usnesení ze dne 14. 9. 2017 č. j. 19 Co 1077/2017 -130) bude provedeno v řízení u Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 3687/17
. V nyní posuzované věci není dán zákonný důvod pro nepřípustnost dovolání ve smyslu § 238 o. s. ř. o. s. ř. , naopak Nejvyšší soud dovolání v podobném typu řízení (tj. exekuce na obnovení předešlého pokojného stavu) již připustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1983/2017 ). O přípustnosti dovolání (a splnění požadavků dle § 237 o. s. ř. o. s. ř. ) je pak oprávněn rozhodovat toliko Nejvyšší soud.
13. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj