Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 81/2024-507

MSPH 88 INS 10393/2019188 ICm 3916/2020 29 ICdo 81/2024-507

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Michala Nováka, jako insolvenčního správce dlužníka Ing. Miloslava Severy, se sídlem v Litomyšli, Tyršova 231, PSČ 570 01, zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 288/17, PSČ 120 00, proti žalované B. S., zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, se sídlem v Laškově, Dvorek 16, PSČ 798 57, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. S., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2024, č. j. 188 ICm 3916/2020, -465 ( ), takto:

se odmítá

v rozsahu, v němž směřuje proti té části jeho prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti jeho druhému výroku o nákladech odvolacího řízení.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2024, č. j. 188 ICm 3916/2020, -465 ( ), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem ze dne 10. října 2022, č. j. 188 ICm 3916/2020-434, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. Michal Novák, jako insolvenční správce dlužníka M. S.) domáhal vůči žalované (B. S., bývalé manželce dlužníka) určení, že darovací smlouva ze dne 17. června 2014, kterou dlužník daroval žalované označenou nemovitost (pozemek parc. č. XY, o výměře 228 m2, nacházející se v katastrálním území a obci XY, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY), je vůči věřitelům dlužníka právně neúčinná (bod I. výroku).

[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

2. Insolvenční soud – vycházeje z a 2, , , a 3 a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), a z , (dále též jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

3. Insolvenční soud neučinil závěr o zkracujícím úmyslu dlužníka v roce 2014 především proto, že úmysl dlužníka darovat nemovitosti své manželce je zřetelný již z darovací smlouvy ze dne 25. května 2010. V této (první) darovací smlouvě jsou jako předmět darování uvedeny dvě nemovitosti (nacházející se ve stejném katastrálním území a obci), konkrétně dům č. p. XY na pozemku parc. č. XY a pozemek parc. č. XY. Předmětem daru byl dům s přilehlým pozemkem, nebyl však výslovně uveden pozemek parc. č. XY nacházející se pod domem. Vzhledem k tomu, že tehdy byly dům a pozemek na němž dům stál, samostatnými nemovitostmi, katastrální úřad nezapsal změnu vlastnictví ohledně pozemku parc. č. XY. Tato skutečnost nemusí být právnímu laikovi zjevná, tudíž si lze představit, že manželé XY žili s pocitem, že byly darovány všechny nemovitosti (nedává dobrý smysl neučinit předmětem darování pozemek pod darovanou stavbou). Naopak je logické, že poté, co si manželé XY uvědomili, že ve vlastnictví dlužníka zůstal pozemek pod domem, napravili tento nedostatek v roce 2014 druhou darovací smlouvou. Naproti tomu z provedeného dokazování není zřejmý (byť jen nepřímý) úmysl dlužníka zkrátit tímto jednáním věřitele, které tehdy již nepochybně měl.

4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2024, č. j. 188 ICm 3916/2020, -465 ( ):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

5. Odvolací soud – vycházeje z , , a a ztotožňuje se se skutkovými zjištěními insolvenčního soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

6. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry insolvenčního soudu, na něž v podrobnostech pro stručnost odkazuje.

7. Odvolací soud především sdílí závěr, že nebyl prokázán dlužníkův úmysl zkrátit uzavřením předmětné darovací smlouvy jeho věřitele, neboť jejím uzavřením došlo k dovršení právního jednání založeného darovací smlouvou z 25. května 2010, z níž se podává úmysl stran převést rovněž vlastnictví pozemku pod domem.

8. Žalobce v odvolání fakticky brojí i proti uzavření první darovací smlouvy (dovozuje, že zkracující úmysl dlužníka byl dán již tehdy), k takovému právnímu jednání však nelze přihlížet vzhledem k pětileté době.

9. Nebyl-li prokázán úmysl dlužníka zkrátit věřitele, pak nebylo namístě zkoumat další předpoklady naplnění skutkové podstaty dle .

10. V procesní rovině odvolací soud konstatuje, že to, že insolvenční soud sdělil účastníkům při jednání, jež se konalo 21. září 2022, předběžný právní názor na věc, mu nebránilo takový názor později změnit.

II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:

[1] Je soud, který rozhoduje o odpůrčí žalobě podle , povinen posoudit jako předběžnou otázku naplnění znaků skutkové podstaty úmyslně zkracujícího právního jednání dlužníka, u něhož uplynula „lhůta“ pro dovolání se odporovatelnosti a se kterým souvisí navazující právní jednání dlužníka, jehož odporovatelnost je předmětem daného řízení?

[2] Může být dán ve smyslu zkracující úmysl dlužníka u takového právního jednání dlužníka, jež spočívá v postupném převodu majetku dlužníka, který spolu bezprostředně funkčně souvisí?

12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyl prokázán dlužníkův úmysl zkrátit uzavřením darovací smlouvy ze dne 17. června 2014 své věřitele, když šlo o završení právního jednání založeného darovací smlouvou uzavřenou (mezi stejnými účastníky) 25. května 2010.

14. Dovozuje, že úmysl dlužníka zkrátit své věřitele byl dán již při uzavření darovací smlouvy ze dne 25. května 2010, které nemohl odporovat pro uplynutí zákonné „lhůty“ dle , a nesouhlasí s názorem, že úmyslem dlužníka při uzavření druhé darovací smlouvy bylo zjednat nápravu stavu vyvolaného tím, že první darovací smlouvou nebyl převeden pozemek parc. č. XY. K tomu dovolatel uvádí, že oba soudy založily závěr o neexistenci zkracujícího úmyslu dlužníka na jediném důkazu (na návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě první darovací smlouvy).

15. Dále dovolatel namítá, že insolvenční soud změnil názor bez změny skutkového stavu a odvolací soud měl (chybně) za správné, že při posledním jednání ve věci (10. října 2022) zpřístupnil insolvenční soud účastníkům názor na věc, jenž se lišil od předběžného názoru sděleného jim při jednání, jež se konalo 21. září 2022.

16. Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytýká, že se nezabýval jeho argumentací o zkracujícím úmyslu dlužníka v době uzavření první darovací smlouvy.

17. Podáním datovaným 3. března 2025 pak dovolatel poukázal na závěry obsažené v odstavcích 70. až 72. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2024, sen. zn. [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu].

18. Žalovaná ve vyjádření z 24. června 2024 navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, majíc napadené rozhodnutí za správné a uvádějíc, že dovolání je nepřípustnou polemikou s hodnocením důkazů odvolacím soudem. Druhou darovací smlouvou se pouze napravoval stav založený první darovací smlouvou.

19. Dále žalovaná zdůrazňuje, že v průběhu celého řízení poukazovala na to, že není a nebyla osobou dlužníku blízkou, přičemž potud nelze lpět na gramatickém výkladu § 22 odst. 1 o. z. (k čemuž dodává, že – byť manželé – s dlužníkem ani formálně „neudržovali“ společnou domácnost, natož pak hlubší styky nebo pocity). Žalobce (dovolatel) by proto měl nést břemeno tvrzení a důkazní břemeno i k tomu, zda dlužník měl (právním jednáním) v úmyslu zkrátit své věřitele a k tomu, zda jí takový úmysl byl znám, respektive zda o takovém úmyslu musela vědět.

III. Přípustnost dovolání

20. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

21. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle

22. Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém rozsahu“ (článek II., odstavec 6. dovolání). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle , jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje

23. Ve zbývajícím rozsahu (tedy co do té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé), neplatí pro dovolání žádné z omezení přípustnosti vypočtených v a Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle , když co do otázky č. 1 jde zčásti o věc dovolacím soudem neřešenou. Odpověď na otázku č. 2 pak je závislá na způsobu zodpovězení otázky č. 1, takže zabývat se po připuštění dovolání pro odpověď na otázku č. 1 samostatně přípustností dovolání ve vztahu k otázce č. 2, smysl nemá.

IV. Důvodnost dovolání

24. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná především následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):

27. Dlužník (jako dárce) uzavřel s žalovanou (jako obdarovanou) dne 25. května 2010 darovací smlouvu, v níž dárce prohlašuje, že je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY v obci XY, katastrální území XY, a to budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY, o výměře 228 m2, a pozemku parc. č. XY, o výměře 812 m2, přičemž ony nemovitosti daruje obdarované a ta dar přijímá. Právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované do katastru nemovitostí podle první darovací smlouvy nastaly k 1. červnu 2010.

28. Dlužník (jako dárce) uzavřel s žalovanou (jako obdarovanou) dne 17. června 2014 darovací smlouvu, v níž dárce prohlašuje, že je výlučným vlastníkem nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY v obci XY, katastrální území XY, a to pozemku parc. č. XY, o výměře 228 m2, přičemž onu nemovitost daruje obdarované a ta dar přijímá.

29. Dlužník a žalovaná podali 27. června 2014 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj vklad vlastnického práva pro žalovanou podle darovací smlouvy ze dne 17. června 2014. Právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované do katastru nemovitostí podle druhé darovací smlouvy nastaly k 27. červnu 2014.

30. Rozsudkem ze dne 5. listopadu 2019, č. j. -93, Okresní soud Praha-východ rozvedl manželství dlužníka a žalované uzavřené dne 11. září 2009.

31. Žalovaná měla jen nepatrnou představu o majetkových poměrech svého (tehdejšího) manžela (dlužníka). O jeho dluzích se dozvídala postupně od roku 2018. Od roku 2011 se manžel (dlužník) v místě společného bydliště zdržoval stále méně, na domácnost sice zpočátku přispíval, to se ale časem měnilo. Žalovaná využívala prostředky manžela (dlužníka), např. automobil, avšak jeho zdroje nezjišťovala.

32. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení :

( )

(1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

(…)

(3) Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

(…)

( )Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů

(1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.

(2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern21), byl dlužníkův úmysl této osobě znám.

(3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

33. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení již v době uzavření druhé darovací smlouvy a později nedoznala změn. Vzhledem k době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (24. června 2019, kdy insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu) zbývá dodat, že s přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. se pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro a a v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. ].

34. Nejvyšší soud též poznamenává, že , , nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013. pojmem „právní jednání“ (srov. a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro dobu od 1. ledna 2014 interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v a násl. (při zachování „dřívější“ terminologie pro „právní úkony“ učiněné v době do 31. prosince 2013). Srov. i ustanovení o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. , uveřejněném pod číslem rozh. obč.

35. V takto ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:

36. Vzhledem k době rozhodnutí o úpadku dlužníka (27. dubna 2020) je odpůrčí žaloba podaná 11. listopadu 2020 včasná ( ).

37. S přihlédnutím k době uzavření první darovací smlouvy (25. května 2010) i k době, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované do katastru nemovitostí podle první darovací smlouvy (1. červnu 2010), je zjevné, že v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (24. června 2019) u první darovací smlouvy byla překročena o více než 4 roky doba 5 let (počítaná zpětně od zahájení insolvenčního řízení) vymezující v , kterým „právním úkonům“ dlužníka lze odporovat.

38. Odpůrčí žaloba podaná podle a násl. má (v intencích pro naplnění svého účelu musí) obsahovat (v podobě tzv. žalobního petitu) vždy požadavek na určení, že odporované právní jednání dlužníka (typově smlouva, včetně smlouvy darovací) je neúčinné. Srov. (v poměrech „právních úkonů dlužníka“ učiněných v době do 31. prosince 2013) např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročníku 2019, pod číslem 109, nebo odstavec 32. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 29/2021 Sb. rozh. obč.

39. Identifikace právního jednání dlužníka, jehož neúčinnost má být vyslovena podle žaloby, vymezuje (pro insolvenční soud závazně) také dobu vzniku nebo účinnosti (liší-li se účinnost od doby vzniku) právního jednání, ke které se posuzuje splnění předpokladu, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v zákonem vymezené době.

40. U právního jednání bez přiměřeného protiplnění ( ) a u zvýhodňujícího právního jednání ( ) jde o dobu 3 let před zahájením insolvenčního řízení, jde-li o právní jednání ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern ( , ), respektive o dobu 1 roku před zahájením insolvenčního řízení, jde-li o právní jednání ve prospěch jiné osoby ( , ).

41. U úmyslně zkracujícího právního jednání ( ), které je zkoumáno v této věci, jde o (jednotnou) dobu 5 let před zahájením insolvenčního řízení ( ).

42. V režimu nelze usuzovat na neúčinnost právního jednání dlužníka, které insolvenční správce dlužníka coby jediná k tomu legitimovaná osoba ( ) učinil předmětem insolvenční odpůrčí žaloby, z toho, že dlužník měl úmysl zkrátit své věřitele (úmysl „cum animo fraudandi“) u právního jednání, které není předmětem odpůrčí žaloby (proto, že je učinil mimo rámec rozhodné doby, v době delší 5 let před zahájením insolvenčního řízení). Jinak řečeno, na základě toho, že v řízení o insolvenční odpůrčí žalobě opírající se o skutkovou podstatu neúčinnosti dle vyšlo najevo (bylo případně prokázáno), že dlužník měl úmysl zkrátit své věřitele při právním jednání, které není předmětem odpůrčí žaloby (proto, že je učinil mimo rámec rozhodné doby, v době delší 5 let před zahájením insolvenčního řízení), nelze přijmout závěr, že dlužník měl stejný úmysl (úmysl „cum animo fraudandi“) i při (pozdějším) právním jednání, které je předmětem odpůrčí žaloby. To platí bez zřetele k tomu, zda samostatná věc v právním smyslu, která byla předmětem odporovaného právního jednání, funkčně souvisela (coby pozemek pod stavbou) s věcmi, které byly předmětem předchozího právního jednání (s nemovitostmi představovanými stavbou a k ní přilehlým pozemkem).

43. Opačný (dovolatelem prosazovaný) názor by vedl k tomu, že předpoklady neúčinnosti právního jednání dle by byly zkoumány mimo rámec rozhodné doby omezené jednoznačnou dikcí nejvýše 5 lety před zahájením insolvenčního řízení.

44. Odpověď na otázku č. 1 tedy v poměrech dané věci zní tak, že soudy neměly důvod zkoumat, zda dlužník při uzavření (a účinnosti) první darovací smlouvy konal v úmyslu zkrátit své věřitele (v úmyslu „cum animo fraudandi“), jelikož ani závěr, že tomu tak bylo, neprokazuje úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ v době uzavření (a účinnosti) druhé darovací smlouvy, která je předmětem odpůrčí žaloby.

45. Z odpovědi na otázku č. 1 plyne i odpověď na otázku č. 2. Úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ může být dán i u takového právního jednání dlužníka, jež spočívá v postupném převodu majetku dlužníka, který spolu bezprostředně funkčně souvisí, což ale neznamená, že by závěr o takovém úmyslu dlužníka u právního jednání, které je předmětem odpůrčí žaloby, bylo možné přijmout na základě úsudku, že dlužník měl úmysl „cum animo fraudandi“ při právním jednání, které stojí mimo dobu vymezenou v . Ostatně, formulace otázky č. 2 do značné míry předjímá nejen funkční souvislost převáděného majetku, ale také jednotící záměr daný souvislostí časovou (srov. mutatis mutandis např. odstavec 39. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2021, sen. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč.). Takovou (časovou) souvislost však mezi darovacími smlouvami vysledovat nelze (druhá darovací smlouva byla uzavřena po více než 4 letech od uzavření první darovací smlouvy).

46. V rovině právního posouzení věci tedy dovolání není důvodné.

47. Podle rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

48. Nejvyšší soud tedy vzhledem k úpravě promítnuté v textu věty druhé dále zkoumal, zda řízení je postiženo dovolatelem namítanou vadou. Pro účely zkoumání případných vad řízení jsou přitom rozhodná následující ustanovení a , :

)

(1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.

(2) Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.

(3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

(…)

§ 22 (o. z.)

(1) Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.

(…)

49. Ani (pro věc rozhodná) podoba citovaného a o. z. se nezměnila od uzavření druhé darovací smlouvy.

50. Soudní rozhodnutí má být předvídatelné, pročež v těch případech, v nichž má soudce za to, že účastník dosud nesplnil (ke své újmě) povinnost tvrzení, v nichž se (účastníkům zprostředkovaný) předběžný právní názor soudu pojí s potřebou doplnění (splnění) povinnosti tvrzení, nebo v nichž má soud za to, že účastník dosud nesplnil (ke své újmě) povinnost důkazní, se předpokládá postup podle až 3 , jehož absence může způsobit (podle okolností té které věci) vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; srov. v literatuře např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 830-831). V judikatuře srov. k poučovací povinnosti soudu podle např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 115/2012“), k poučovací povinnosti soudu podle např. odstavec 18. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89, k poučovací povinnosti soudu podle např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., nebo opět R 115/2012, a k tomu, kdy nejde o rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč.

51. Myšlenka, podle které jednou vyslovený (účastníkům sporu při jednání zprostředkovaný) předběžný právní názor na věc nemůže soud změnit (tak, že účastníkům sporu při dalším jednání zprostředkuje odlišný předběžný právní názor), je i ve světle vazby na poučovací povinnost soudu podle zjevně nepřijatelná, takže k jejímu vyvrácení shledává Nejvyšší soud další argumentaci zbytečnou [soud by podle dovolatele měl povinnost trvat v dalším řízení i na chybně formulovaném „předběžném“ (!) právním názoru].

52. Řízení je přesto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

53. Důvodem zamítnutí odpůrčí žaloby totiž bylo, že žalobce (dovolatel) neprokázal, že dlužník učinil předmětné právní jednání (druhou darovací smlouvu) v úmyslu zkrátit své věřitele (v úmyslu „cum animo fraudandi“). Oba soudy nicméně současně bez dalšího vyšly z toho, že šlo o právní jednání učiněné ve prospěch osoby dlužníku blízké (žalované coby tehdejší manželky dlužníka).

54. Nejvyšší soud přitom v rozsudku sen. zn. vysvětlil (srov. nosnou argumentaci onoho rozsudku v odstavcích 54. až 72. odůvodnění), že pro právní jednání, které dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby jemu blízké a kterým zároveň zkrátil uspokojení svého věřitele (svých věřitelů), platí ve smyslu vyvratitelná domněnka, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v úmyslu zkrátit věřitele (v úmyslu „cum animo fraudandi“), a (současně) že druhé straně (osobě blízké) byl tento jeho úmysl znám. Žalovaná osoba blízká nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že dlužník neměl úmysl zkrátit věřitele, a pro případ, že jej měl, ohledně toho, že jí takový úmysl nebyl znám a nemohla jej poznat (nemusela jej znát) ani při zachování náležité pečlivosti.

55. Jinak (pro poměry dané věci) řečeno, jestliže soudy měly za to, že šlo o právní jednání dlužníka ve prospěch osoby jemu blízké (manželky), pak závěr, že nebyl prokázán úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“, nevyvrátil domněnku takového úmyslu založenou v , jdoucí k tíži žalované, jež ji má (coby osoba blízká) vyvracet. Tomu neodpovídala ani poučení insolvenčního soudu v režimu (jejichž adresátem byl potud nesprávně žalobce).

56. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a 2 ).

57. V další fázi řízení se odvolací soud neopomene vypořádat s námitkou žalované (promítnutou ve vyjádření k dovolání), že v době, kdy dlužník činil dané právní jednání, nebyla „materiálně“ osobou dlužníku blízkou, ač byla jeho manželkou).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2025

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu