Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 175/2023-271

MSPH 93 INS 12088/2012 193 ICm 2060/201329 ICdo 175/2023-271

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. Josefa Cupky, se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, PSČ 120 00, jako insolvenčního správce dlužníka Česká Unigrafie, a. s., zastoupeného Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, proti žalovanému Swiss Bee GmbH, se sídlem v Luzernu, Matthofring 32, PSČ 6005, Švýcarská konfederace, zastoupenému JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Česká Unigrafie, a. s., se sídlem v Praze 9, Poděbradská 540/26, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 61858200, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2023, č. j. 193 ICm 2060/2013, -230 ( ), takto:

Odůvodnění:

1.

Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 4. října 2022, č. j. -199, zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. Josef Cupka, jako insolvenční správce dlužníka Česká Unigrafie, a. s.) domáhal určení, že smlouva o postoupení pohledávek uzavřená dne 29. prosince 2011 mezi dlužníkem jako postupitelem a alovaným (Swiss Bee GmbH) jako postupníkem je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

2. Šlo přitom o druhé rozhodnutí ve věci, když první (vyhovující) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 7. února 2017, č. j. -47, Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného zrušil usnesením ze dne 25. dubna 2019, č. j. 193 ICm 2060/2013, -118 ( ), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Insolvenční soud (v návaznosti na obsah insolvenčního rejstříku a spisu) vyšel v rozhodnutí zejména z toho, že:

[1] Dlužník měl pohledávku za J. Č. ve výši 44 200 000 Kč s příslušenstvím, jež byla předmětem soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. (dále jen „pohledávka za J. Č.“).

[2] Žalovaný a dlužník uzavřeli dne 29. prosince 2011 smlouvu o postoupení pohledávek (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“), kterou dlužník postoupil pohledávku za J. Č. Úplata za postoupení byla sjednána ve výši 10 000 000 Kč se splatností 1. března 2012.

[3] Společnost CTY Group a. s. postoupila žalovanému dne 29. února 2012 své pohledávky za dlužníkem v celkové výši 10 000 000,23 Kč. Žalovaný téhož dne provedl jednostranný zápočet vůči pohledávkám dlužníka.

[4] Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 18. května 2012 podáním věřitelského insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na prohlášení konkursu.

[5] Insolvenční soud usnesením ze dne 11. června 2012, č. j. -43, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil žalobce insolvenčním správcem.

[6] Insolvenční soud rozsudkem ze dne 8. října 2020, č. j. -328, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 20. května 2021, č. j. , -348 ( ), vyloučil na základě žaloby žalovaného pohledávku za J. Č. z majetkové podstaty dlužníka.

4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2023, č. j.193 ICm 2060/2013, -230 ( ), změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 4. října 2022 tak, že určil, že smlouva o postoupení pohledávek je neúčinná vůči věřitelům dlužníka (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).

5. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu dospěl k závěru, že se dlužníku nedostalo reálného protiplnění, které by mohl využít k úhradě svých závazků. Smlouva o postoupení pohledávky proto představuje právní jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení .

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Předestírá přitom dovolacímu soudu k řešení otázku, zda je smlouva o postoupení pohledávky neúčinná, jestliže nabyl pohledávky za dlužníkem až po jejím uzavření.

7. Žalobce navrhuje dovolání odmítnout.

8. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle a 2 Učinil tak proto, že napadený rozsudek je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá důvod se odchýlit ani na základě argumentace dovolatele.

9. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v následujících závěrech:

10. Protiplnění dle musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních a rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 110/2020].

11. Pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník ( ), je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.

12. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil (tedy, že dlužník za tento majetek obdržel „přiměřené protiplnění“) není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. .

13. Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.]. Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.

14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. prosince 2021, sen. zn. , uveřejněném pod číslem rozh. obč., dále přijal a odůvodnil závěr, že lze-li na základě konkrétních okolností té které věci usuzovat, že k započtení pohledávky dlužníka (jako prodávajícího) na úhradu kupní ceny proti dříve vzniklé pohledávce kupujícího vůči dlužníku došlo v bezprostřední věcné a časové souvislosti coby následek uzavření kupní smlouvy, která nebránila byť i jen jednostrannému zápočtu pohledávky kupujícího na dohodnutou kupní cenu, pak určení neúčinnosti takové kupní smlouvy (proto, že dlužníku coby prodávajícímu se z ní nedostalo žádného reálného protiplnění) nepřekáží okolnost, že k započtení došlo až po uzavření kupní smlouvy (samostatným právním jednáním). K tomu, aby insolvenční soud v takovém případě mohl vyslovit neúčinnost právního jednání dlužníka ve smyslu ustanovení , postačí, domáhá-li se insolvenční správce odpůrčí žalobou určení neúčinnosti kupní smlouvy.

15. K uvedeným závěrům (které lze přiměřeně vztáhnout i do poměrů projednávané věci, v níž jde místo kupní smlouvy o smlouvu o postoupení pohledávky a místo kupní ceny o úplatu za postoupení pohledávky) se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí; za všechny srov. rozsudek ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.

16. Rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá shora nastíněné ustálené judikatuře, neboť v souladu s ní považuje za rozhodující, že se dlužníku za postoupení pohledávky za J. Č. nedostalo reálného protiplnění.

17. Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a překvapivé vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a která sama o sobě není dovolacím důvodem ( ), jestliže taková (tvrzená) procesní vada nezahrnuje (jako je tomu i v projednávané věci) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu Potud je nicméně napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem rozh. obč. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu uplatnění práv dovolatele.

18. V usnesení ze dne 26. února 2025, sen. zn. , Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že ustanovení , (dále jen „o. z.“), vyjadřuje zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí v tom smyslu, že soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, který odkazuje na předchozí pravomocné rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění (rozhodnutí) náležitě vypořádat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2016, sp. zn. ). Přitom princip právní jistoty vyjádřený v o. z. neklade na soudy požadavek, aby rozhodovaly obdobně (či dokonce shodně) ve skutkově srovnatelných věcech bez dalšího; zákonem ( ) dané principy soudního rozhodování (srov. zejména , a ) totiž nelze bez dalšího negovat prostřednictvím o. z. a pojímat je tak, aby v podstatě bylo bráněno řádnému uplatňování hmotných i procesních práv a povinností účastníků v soudních řízení s pouhým odkazem na výsledek jiného řízení (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. , jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2023, sp. zn. ).

19. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. října 2023), která podle ustanovení bodu 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění do 31. prosince 2024, činí (z tarifní hodnoty 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) činí částku 4 114 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta.

20. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění .

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. 2. 2025

Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu