Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3794/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Margity Švábové, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017 č. j. -68 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017 č. j. -64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení , , , a y, , , a d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. I Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem v právní věci žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") proti žalovanému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2 (dále jen "žalovaný"), v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který měl podle stěžovatelky spočívat v nekonkrétnosti a opožděnosti výzvy k odstranění pochybností a následně v nezákonnosti daňové kontroly, žalobu zamítl. Soud poukázal na povahu výzvy k odstranění pochybností v daňovém řízení, dále na její srozumitelnost, konkrétnost a uměřenost. Důvodnou neshledal ani námitku opožděnosti zahájení postupu k odstranění pochybností, když třicetidenní lhůta pro vydání výzvy k odstranění pochybnosti má pouze pořádkovou povahu (připomněl rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ); stejně tak nepřisvědčil námitce, že nebylo nijak prokázáno, zda spornou výzvu podepsala oprávněná osoba ve smyslu , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Při posouzení zákonnosti zahájení daňové kontroly vycházel městský soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. , podle kterého lze k zahájení daňové kontroly přikročit po provedeném postupu k odstranění pochybností, po němž stále přetrvávají důvody k pokračování v dokazování, i tehdy, když daňový subjekt nepodá návrh na pokračování v dokazování ve smyslu daňového řádu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. ). Stěžovatelka se mýlí, je-li přesvědčena, že iniciovat zahájení daňové kontroly podle daňového řádu může výhradně daňový subjekt svým návrhem na pokračování v dokazování, a teprve, je-li tento návrh shledán důvodným, je správce daně legitimován k zahájení daňové kontroly. Pokud tedy žalovaný se stěžovatelkou řádně projednal výsledky postupu k odstranění pochybností se závěrem, že jeho pochybnosti nadále přetrvávají, a proto je nutné zahájit daňovou kontrolu, je tento postup zcela v souladu s .

Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V prvé řadě neshledal stěžovatelkou tvrzenou nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť nenalezl kvalifikovanou odlišnost ve formulaci ústního a písemného odůvodnění meritorního rozhodnutí; naopak městský soud pečlivě a obsáhle argumentoval, vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. V případě stěžovatelkou tvrzené nezákonnosti výzvy k odstranění pochybností kasační soud zdůraznil, že stěžovatelce byla sdělena podstata pochybností, ty se však rozptýlit nepodařilo a žalovaný (správce daně) následně logicky zahájil daňovou kontrolu. Nejvyšší správní soud se dále podrobněji zabýval povahou třicetidenní lhůty k podání výzvy k odstranění pochybností podle § 89 odst. 4 daňového řádu a potvrdil její jednoznačně pořádkovou povahu, neboť s jejím marným uplynutím zákon nespojuje zánik oprávnění správce daně na zahájení postupu k odstranění pochybností; připomněl nejen judikaturu vlastní (srov. sp. zn. , a ), ale také Soudního dvora EU (rozhodnutí ve věcech C-25/7, C-107/10 a C-120/15). Nejvyšší správní soud neshledal nezákonný zásah a nenalezl ani žádný prostor pro položení předběžné otázky. Kasační soud konečně ke stěžovatelkou tvrzené nezákonnosti daňové kontroly (spočívající v jejím přesvědčení, že je pouze na daňovém subjektu, zda navrhne pokračování v dokazování a iniciuje zahájení daňové kontroly) poukázal na to, že touto otázkou se sám již podrobně zabýval v rozhodnutích sp. zn. a a názor zastávaný stěžovatelkou byl odmítnut. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že je to správce daně, kdo ze zákona daňové řízení a postupy v něm vede, nikoli daňový subjekt. Dospěje-li tedy správce daně při zahájeném postupu k odstranění pochybností k závěru, že věc nelze ukončit pomocí tohoto postupu a o výši daně rozhodnout, zahájí daňovou kontrolu. Bylo by zcela bez procesní logiky, kdyby se správce daně musel již předem rozhodnout (bez řádné znalosti a prověření celé věci), který z instrumentů zvolí - zda užije postup k odstranění pochybností nebo daňovou kontrolu. Kasační soud konečně připomněl, že správce daně může v rámci prověřování konkrétního zdaňovacího období prověřovat doklady daňového subjektu opakovaně, vždy je však nutno zkoumat konkrétní důvody, které jej k takovému postupu vedly.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti, ve které se srovnatelně stejně jako ve správní žalobě a v kasační stížnosti zaměřila především na odůvodnění toho, že postup k odstranění pochybností byl - v důsledku jí tvrzeného prekluzivního charakteru třicetidenní lhůty pro vydání výzvy k odstranění pochybností - zahájen až po uplynutí této lhůty (§ 89 odst. 4 daňového řádu). Obdobně jako v případě uvedených procesních návrhů argumentovala také ve vztahu k tvrzené neexistenci konkrétních pochybností správce daně, když za argumentačně klíčovou považuje skutečnost, že žalovaný byl seznámen s důvodem uplatnění nadměrného odpočtu. Stěžovatelka konečně také v ústavní stížnosti vyslovila přesvědčení, že zahájení navazující daňové kontroly podle § 90 odst. 3 daňového řádu lze učinit pouze na základě návrhu daňového subjektu.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Uplatnění jeho kasační pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález

sp. zn.

).

V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě pátéy (srov. např. nález

sp. zn.

).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Ústavní stížnost představuje obsáhlé opakování argumentace ve správní žalobě a kasační stížnosti a v podstatě vyjadřuje nesouhlas se závěry správních soudů. Oba soudy se však opírají o vlastní judikaturu a současně přiléhavě odkazují na judikaturu Ústavního soudu. Ten ostatně připomíná, že postup obou správních soudů odpovídá jejich dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se tedy o rozhodnutí, která by byla založena na povrchním či formalistickém přístupu. Jejich postup nelze považovat za porušení stěžovatelčiných základních práv, ale - s ohledem na jejich dosavadní rozhodovací praxi (judikaturu) - za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci právní úpravy. Ať se již jedná o povahu lhůty plynoucí z § 89 odst. 4 daňového řádu nebo o povahu návaznosti mezi výsledky zjištěnými v rámci postupu k odstranění pochybností a podmínkami zahájení daňové kontroly.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Pouhý nesouhlas se závěry správních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Oba správní soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě, obsáhle a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Jejich argumentaci však stěžovatelka jakoby opomíjí a opakuje svoji dosavadní argumentaci.

Ústavní soud považuje argumentaci obou soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou, intenzity porušení stěžovatelkou tvrzených práv nedosahující, a tedy z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení ].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu