Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3517/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Shoebox CZ, s. r. o., se sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, právně zastoupené Mgr. Tomášem Elbertem, advokátem, AK se sídlem Nedvědovo náměstí 2/3, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a práva podnikat podle y.

2. Napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 4 356 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 11. 6. 2016 do zaplacení a že je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 833 Kč. Soud rozhodoval na základě žaloby, v níž se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky s odůvodněním, že se stěžovatelkou uzavřel kupní smlouvu na obuv zn. Dryton za kupní cenu ve výši 2 390 Kč. Vzhledem k tomu, že věc během užívání začala vykazovat vady, obrátil se v rámci záruční doby s reklamací na stěžovatelku, která reklamaci vyřídila jejím zamítnutím. Z tohoto důvodu žalobce vyhledal soudního znalce, který posoudil reklamaci jako oprávněnou s konstatováním, že reklamovaná vada je výrobní vadou neodstranitelnou. Žalobce v rámci nákladů reklamačního řízení uhradil na znalečném částku 5 890 Kč a na právní zastoupení v reklamačním řízení vynaložil částku 4 356 Kč. Poté prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 26. 5. 2016 od kupní smlouvy odstoupil a stěžovatelku vyzval k náhradě účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady. Stěžovatelka žalobci vrátila kupní cenu obuvi a nahradila mu znalečné. Částku za právní zastoupení uhradit odmítla. O ní poté soud rozhodl tak, že vzhledem k tomu, že se žalobci předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, zcela jí vyhověl.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti oběma výrokům rozsudku, důraz však klade na údajnou protiústavnost výroku týkajícího se náhrady nákladů řízení. Uvedla, že podstatou sporů vedených mezi stěžovatelkou a účastníky řízení, které zastupuje advokátem žalobce, jsou ve skutečnosti spory o odměnu za právní zastoupení. Stěžovatelka ve všech projednávaných případech vyplatila zákazníkům jak cenu reklamované obuvi, tak i cenu znaleckého posudku. Ve všech případech tak byl spor veden pouze o odměnu za právní zastoupení žalobců. Stěžovatelka je přesvědčena, že ke spravedlivějšímu a předvídatelnějšímu řešení celého sporu by postačilo, aby žalobce zaslal stěžovatelce znalecký posudek s požadavkem na vrácení kupní ceny a ceny znaleckého posudku. Podle názoru stěžovatelky v případě, že by soudní moc přisvědčila tomu, že v takto popsaném skutkovém případě byly náklady na právní zastoupení účelně vynaloženými, hrozí stejná sociální situace, jako nastala před několika lety s obchodováním s drobnými pohledávkami a s jejich vymáháním za účelem získání přísudků. Advokát žalobce uplatňuje nároky svých klientů formulářovou metodou, jedná se o skutkově a právně velmi jednoduché případy, průběh řízení je typizovaný a spíše než výsledek odborné činnosti a znalostí představují výsledek administrativní povahy. O účelnosti nákladů na jeho zastoupení se tak dá úspěšně pochybovat.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však rozhodující soud v napadeném rozhodnutích nedopustil. Odůvodnění rozsudku je dostatečně srozumitelné, logické a s ohledem na řešenou problematiku i co do svého rozsahu postačující, přičemž výše rozporovaných nákladů řízení v dané věci ani nepřesáhla hranici tzv. bagatelnosti.

8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu