Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4115/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) Jaroslava Plecháčka, b) Lenky Plecháčkové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, č. j. -278, rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 4. 2017, č. j. -244, a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 10. 2016, č. j. -152, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení a dále vedlejšího účastníka Gustava Dlouhého, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Vedlejšího účastníka (žalobce) obdarovala dne 27. 10. 1994 jeho matka nemovitostmi - pozemkem parc. č. X1 (zastavěná plocha a nádvoří) s obytnou budovou č. p. X2 o výměře 2218 m2, pozemkem parc. č. X3 (zahrada) o výměře 59 m2, pozemkem parc. č. X4 (zahrada) o výměře 6031 m2 a pozemkem parc. č. X5 (vodní plocha) o výměře 1204 m2, které se nacházejí v katastrálním území Platěnice, obec M. a zapsané na LV č. X6 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice.

Spolu s darovanými pozemky začal vedlejší účastník na základě domnělého právního titulu (výše uvedené darovací smlouvy) po dobu více než dvaceti let užívat také sporný pozemek parcelní č. X7 (zahrada) o výměře 223 m2 v katastrálním území Platěnice, obec M., zapsaný na LV č. X8 (dále jen "pozemek"), který měla pravděpodobně předtím jeho matka od roku 1977 v nájmu. Pozemek vedlejší účastník dvakrát ročně udržoval sečením trávy a tvrdil, že vydržel jeho vlastnické právo podle , (dále jen "o. z."). Pozemek byl oplocený (torzo plotu) a podle vedlejšího účastníka navazoval funkčně na darované pozemky. S ohledem na skutečnost, že vlastník pozemku zapsaný v katastru nemovitostí (obec M.) prodal dne 9. 2. 2015 pozemek stěžovatelům za kupní cenu 5 190 Kč, podal vedlejší účastník proti obci M. žalobu o určení, že je vlastníkem pozemku. Vzhledem k prodeji pozemku vstoupili do řízení namísto žalované obce stěžovatelé podle , kteří v průběhu řízení před obecnými soudy tvrdili, že od obce M. zakoupili sporný pozemek v dobré víře ohledně jejího vlastnického práva zapsaného v katastru nemovitostí. Stěžovatelé namítali, že o tvrzeném vydržení vlastnického práva vedlejším účastníkem nic nevěděli.

Okresní soud v Pardubicích zamítl rozsudkem ze dne 1. 10. 2016, č. j. -152, žalobu vedlejšího účastníka o určení, že je vlastníkem sporného pozemku s odůvodněním, že vedlejší účastník předmětný pozemek nevydržel podle § 134 o. z., neboť existovaly důvodné pochybnosti o oprávněnosti jeho držby, jelikož matka vedlejšího účastníka sporný pozemek do darovací smlouvy nezahrnula, ačkoliv všechny své pozemky ano. Vedlejší účastník ani matka navíc neplatili u sporného pozemku daň z nemovitosti a pozemek užívali jen zřídka, přitom ho nedostatečně udržovali, což vedlo v průběhu času k jeho výraznému zhoršení. Podle nalézacího soudu měl sporný pozemek (zahrada) své vlastní funkční určení a nebyl v tomto směru pro vedlejšího účastníka významný. Dále dospěl nalézací soud k závěru, že stěžovatelé byli při uzavření kupní smlouvy vedeni svou dobrou vírou v zápis vlastnického práva obce M. v katastru nemovitostí; na základě zásady materiální publicity veřejného seznamu byli nadáni objektivní dobrou vírou v nabytí vlastnického práva platným a závazným právním jednáním. Soud prvního stupně uvedl, že vedlejší účastník nebyl dostatečně aktivní při včasné ochraně tvrzeného vydrženého vlastnického práva (vigilantibus iura scripta sunt), a proto určil, že vlastníkem sporného pozemku jsou dobrověrní stěžovatelé, neboť v řízení nebyla jejich zlá víra prokázána.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodnutí soudu prvního stupně změnil rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. -244, určil vlastníkem sporného pozemku vedlejšího účastníka (žalobce) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že k oprávněné držbě není potřeba žádný právní titul, ale je nezbytné, aby byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, což mělo být v nyní souzené věci splněno, neboť vedlejšímu účastníkovi svědčil omluvitelný omyl spočívající v tom, že držený pozemek měl vzhledem k jeho ostatním pozemkům zanedbatelnou výměru a navíc torzo oplocení všech pozemků na sebe navazovalo. Vedlejším účastníkem držené pozemky tak utvářely ohraničený celek. Odvolací soud přitom přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelé v době uzavření kupní smlouvy žili v blízkosti sporného pozemku přibližně dvacet pět let a museli být dobře obeznámeni s místními poměry. Stěžovatelům proto muselo být zřejmé, že existují závažné pochybnosti o souladu skutečného právního stavu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Stěžovatelé si podle odvolacího soudu nepočínali dostatečně opatrně, a proto se o vydržení vlastnického práva vedlejším účastníkem nedozvěděli; před uzavřením kupní smlouvy měli správně kontaktovat vedlejšího účastníka, který by jim sdělil, že si na sporný pozemek činí nárok. Stěžovatelé tak nebyli v dobré víře a pozitivní účinky materiální publicity veřejného seznamu v jejich případě nenastaly.

Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 10. 10. 2017, č. j. -278, protože napadené závěry odvolacího soudy byly podle něj vyřešeny v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud věc řádně posoudil, neboť v souladu s judikaturou zkoumal okolnosti faktického stavu předmětného pozemku, přihlédl v poměrech konkrétní věci též k zásadní skutečnosti, že stěžovatelé dobře znali místní poměry, přesto nevěnovali dostatečnou pozornost ruinám oplocení navazujícím na oplocení pozemků vedlejšího účastníka a nekontaktovali jej, ačkoliv to bylo možné v poměrech dané věci požadovat. Dovolací soud proto uzavřel, že závěr odvolacího soudu o tom, že dobrá víra stěžovatelů byla vyvrácena, nebyl zjevně nepřiměřený.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelé brání ústavní stížností, navrhují jejich zrušení a namítají porušení ústavních práv - zejména na ochranu vlastnického práva podle článku 11 odst. 1 základních práv a svobod (dále jen " "). Stěžovatelé spatřují porušení uvedeného ústavního práva v tom, že obecné soudy neposkytly ochranu jejich vlastnickému právu ke spornému pozemku. Stěžovatelé tvrdí, že kupní smlouvu uzavřeli v dobré víře a nabyli tak k pozemku vlastnické právo, kterému měla být poskytnuta ochrana, neboť neměli povědomí o vydržení vlastnického práva vedlejším účastníkem ani tomu nic nenasvědčovalo; zdůraznili, že vycházeli při uzavření kupní smlouvy ze správnosti zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Dovolávají se přitom závěrů vyjádřených v nálezech ze dne 10. 12. 2015,

sp. zn.

, ze dne 19. 4. 2016,

sp. zn.

a ze dne 19. 7. 2016,

sp. zn.

.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem. Stížnost rovněž není nepřípustná podle - je však zjevně neopodstatněná podle téhož zákona.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti podle y, nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté .

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavně chráněné právo stěžovatelů na ochranu jejich vlastnictví nebylo v nyní souzené věci zjevně porušeno. Obecné soudy jednoznačně v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že vlastníkem sporného pozemku je vedlejší účastník, který vlastnické právo vydržel; naopak stěžovatelé nebyli v dobré víře ohledně správnosti zápisu vlastnického práva obce v katastru nemovitostí. Soudy dostatečně zvážily obě proti sobě stojící práva, vycházely přitom z rozhodné judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 17. 4. 2014,

sp. zn.

) a neupřely svévolně ochranu dobré víry stěžovatelů - dostatečně zvážily, zda jsou splněny předpoklady pro její ochranu. Soudy přezkoumatelným způsobem odůvodnily, že tomu tak není, neboť stěžovatelé nejednali v dobré víře - v tom nelze shledávat porušení ústavně chráněného práva. Obecné soudy vzaly v úvahu veškeré podstatné okolnosti věci a své závěry náležitě vysvětlily.

Stěžovatelé nebyli v dobré víře, protože v blízkosti sporného pozemku žili více než dvacet pět let, věděli, že sporný pozemek je společně s dalšími pozemky vedlejšího účastníka oplocený a vedlejším účastníkem užívaný. S ohledem na tato zjištění nelze než potvrdit, že bylo povinností stěžovatelů před uzavřením kupní smlouvy obrátit se na vedlejšího účastníka a ověřit, jaký je skutečný právní stav předmětu koupě. Jestliže stěžovatelé kupní smlouvu za těchto podmínek uzavřeli pouze v dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, jde tato skutečnost k jejich tíží a nelze v dané situaci přiznat pozitivní účinky materiální publicity veřejného seznamu.

Stěžovatelé navrhli Ústavnímu soudu, aby jim přiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu . Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nejsou splněny předpoklady pro přiznání tohoto práva. Navíc náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou stěžovateli, nese stěžovatel zásadně sám ve smyslu téhož zákona.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu