Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3948/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Petráčka, zastoupeného Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou, sídlem Myslíkova 174/23, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2017 č. j. -166, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jana Kočího, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 9. 2017 č. j. -166 změnil předchozí vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 2. 2017 č. j. -148 tak, že žalobu, jíž se vedlejší účastník řízení (žalobce) domáhal po stěžovateli (žalovaném) zaplacení částky ve výši 186 500 Kč, jakožto smluvní pokuty za prodlení (za dobu od 1. 5. 2012 do 8. 5. 2013) s úhradou nájemného za dobu od listopadu 2011 do dubna 2012, zamítl (výrok I.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznal (výrok II.). K rozhodnutí o nákladech řízení uvedl, že žalovaný byl v řízení úspěšný, za což by mu měla náležet plná náhrada všech jím vynaložených nákladů [srov. , ve spojení s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Městský soud však dospěl k závěru, že v dané věci je třeba aplikovat a z důvodů zvláštního zřetele hodných stěžovateli náhradu nákladů nepřiznat. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že vznik sporu svým chováním zavinil žalovaný, který dlouhodobě a zcela vědomě vedlejšímu účastníkovi řízení nehradil nájemné za pronajatý byt. Dále přihlédl k tomu, že vedlejší účastník řízení se svým nárokem neuspěl nikoliv proto, že by se domáhal neoprávněného plnění, nýbrž výhradně proto, že samotný způsob sjednání výše smluvní pokuty obsažený v nájemní smlouvě objektivně zavdával obavu z její nepřiměřené výše. Městský soud konečně zmínil i to, že vedlejší účastník řízení mohl vedle smluvní pokuty oprávněně požadovat i úhradu poplatku z prodlení, což však neučinil, ale přesto se tento nárok při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty hodnotil kumulativně, což vedlo k neúspěchu vedlejšího účastníka řízení ve sporu.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje popisu skutkového děje, přičemž zdůrazňuje okolnosti (zejména rozvod manželství a pracovní problémy), které měly podíl na tom, že se dostal do prodlení s úhradou nájemného. Poukazuje na to, že vlastní dluh na nájemném a platbách spojených s užíváním bytu za dobu cca 5 měsíců činil 69 665 Kč a k jeho úhradě včetně poplatku z prodlení za toto období byl stěžovatel zavázán rozsudkem pro zmeškání vydaným obvodním soudem dne 5. 12. 2012 č. j. -43. Vedlejším účastníkem řízení požadovaná smluvní pokuta tak představovala další sankci, při jejímž přiznání by musel stěžovatel hradit částku převyšující 300 000 Kč.

4. Samotné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považuje stěžovatel za extrémně nespravedlivé. I když byl o možné aplikaci městským soudem poučen, nesouhlasil s ní. Poukazuje na to, že nejpozději po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, které předcházelo ústavní stížností dotčenému rozsudku městského soudu, muselo být vedlejšímu účastníkovi řízení zřejmé, že nemůže být ve sporu úspěšný a mohl učinit zpětvzetí celého návrhu. V této souvislosti podotýká, že žádal náhradu nákladů pouze za dobu po rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak městský soud odůvodnil své rozhodnutí využít moderačního práva. Poukazoval-li městský soud na to, že vedlejší účastník řízení neuplatnil vůči stěžovateli poplatek z prodlení, nezakládalo se toto tvrzení na pravdě, když celý poplatek z prodlení byl vedlejšímu účastníkovi řízení přiznán rozsudkem pro zmeškání a stěžovatelem plně uhrazen.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

nebo ze dne 13. 10. 2005

sp. zn.

(všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/)].

9. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005

sp. zn.

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné.

10. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení tedy obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jimž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu. Je zásadně věcí soudu, který případ projednává, uvážit, zda dané ustanovení aplikuje, či nikoliv [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002

sp. zn.

(U 4/25 SbNU 357)]. Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, a je třeba vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, a postoj účastníků v průběhu řízení.

11. Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině soudního uvážení, směřujícího k takové aplikaci právní normy, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že tato aplikace představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně - srov. usnesení ze dne 28. 6. 2006

sp. zn.

).

12. V nyní posuzované věci Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo k pochybením opodstatňujícím potřebu zrušit napadené rozhodnutí. Ústavní soud považuje zdůvodnění aplikace , jak je provedl městský soud, z pohledu standardů kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí za dostačující. Ústavní soud nemá výhrady proti tomu, že městský soud zohlednil okolnosti předcházející vzniku sporu (zejména dlouhodobé a vědomé neplacení nájemného stěžovatelem), jakož i důvody, které jej vedly k zamítnutí žaloby (nikoliv neoprávněnost samotného nároku, nýbrž obava z nepřiměřené výše smluvní pokuty). Je pravdou, že povinnost k úhradě poplatku z prodlení, jakož i smluvní pokuty související s prodlením stěžovatele byla předmětem samostatného řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. , avšak tato povinnost se týkala pouze prodlení za období březen až duben 2012. Vzhledem k tomu, že prodlení stěžovatele pokračovalo i po 30. 4. 2012, byl nárok vedlejšího účastníka na smluvní pokutu za dobu od 1. 5. 2012 do 8. 5. 2013 uplatněn oprávněně.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu