Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 251/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti 1) Petera Gelety, 2) Ireny Geletové, 3) Martina Gelety, 4) Katariny Bajzíkové a 5) Ivany Kováčové, zastoupených JUDr. Mariem Hanákem, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2017 č. j. -109 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. ledna 2017 č. j. -81, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ARDIGAS CZ, s. r. o., sídlem U Řeky 594, Ostrava - Hrabová, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení , a d.

2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 9. 2016 č. j. -55 zcela vyhověl žalobě stěžovatelů, když uložil vedlejší účastnici povinnost vyplatit prvním dvěma stěžovatelům (rodičům poškozeného Petera Gelety ml.) každému z nich částku 240 000 Kč s příslušenstvím a zbývajícím stěžovatelům (sourozencům poškozeného) každému z nich částku 175 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu imateriální újmy, jež stěžovatelům vznikla v důsledku úmrtí poškozeného.

3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; důvodem kasačního rozhodnutí krajského soudu byla skutečnost, že poškozený zemřel na následky pracovního úrazu, pročež je na daný případ třeba aplikovat příslušná ustanovení , nikoliv , platného do 31. 12. 2013; z tohoto důvodu proto navíc o věci podle rozvrhu práce nerozhodoval v první instanci zákonný soudce.

4. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením jako nepřípustné.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé s právním názorem krajského soudu (posléze aprobovaným i Nejvyšším soudem) nesouhlasí. Jsou přesvědčeni, že jejich ústavně zaručená práva na rovnost před zákonem a na respektování rodinného života mohou být zachována pouze v případě, že na daný případ bude aplikován . Podle názoru stěžovatelů totiž není přípustné, aby výše odškodnění za způsobenou imateriální újmu závisela na otázce, zda k úmrtí jejich příbuzného došlo v souvislosti s výkonem jeho práce, či nikoliv, a tedy aby pozůstalí po zemřelém zaměstnanci měli horší výchozí pozici než pozůstalí po osobě, jejíž smrt byla způsobena mimo rámec pracovního práva. Takový výklad by odporoval základním principům pracovního práva, a proto , v rozhodném znění, v posuzované věci nelze dle mínění stěžovatelů aplikovat.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy se v prvé řadě musí zabývat otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná. V posuzované věci k takovému závěru - ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu - z dále uvedených důvodů nedospěl.

7. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu . Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.

8. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit pouze v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005

sp. zn.

(N 6/36 SbNU 53)]. Posuzovaná věc však do kategorie takových zcela výjimečných případů dle názoru Ústavního soudu nespadá; stěžovatelé ostatně žádnou argumentaci v tomto směru ani nepředkládají, patrně proto, že se - nedůvodně - domnívají, že proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo posléze i dovolání, je ústavní stížnost přípustná vždy.

9. Jinými slovy, za dané procesní situace by se Ústavní soud mohl věcně zabývat ústavní stížností - v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu - pouze tehdy, byl-li by dán jeden z důvodů předvídaných v , tedy v daném případě pouze za předpokladu, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelů [písm. a)]. Nic takového však stěžovatelé netvrdí.

10. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu je proto třeba odmítnout jako nepřípustnou.

11. Výše uvedená skutečnost však nemůže mít vliv - v daném procesním kontextu - na přípustnost ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, jež by již nebylo možno podrobit ústavněprávnímu přezkumu.

12. Ústavní stížnost proti unesení Nejvyššího soudu je proto přípustná, z níže pojednaných důvodů však není důvodná.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. V případě posuzované věci jde o značně specifickou procesní situaci, v jejímž důsledku sice není možno odmítnout ústavní stížnost v plném rozsahu jako nepřípustnou, současně je však namístě podrobit napadené usnesení Nejvyššího soudu pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu v tom smyslu, že je třeba se zabývat toliko otázkou, zda závěr Nejvyššího soudu, na jehož základě shledal dovolání stěžovatelů nepřípustným, není zcela svévolné.

14. V naznačeném ohledu přitom Ústavní soud žádné zjevné ústavněprávní deficity napadeného usnesení neshledává. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, byť jde o odůvodnění velmi stručné, přezkoumatelným způsobem osvětlil důvody, jež jej vedly k závěru, že dovolání stěžovatelů není přípustné. Odkázal přitom na svá předchozí rozhodnutí vycházející z obdobných skutkových i právních okolností, v prvé řadě na rozsudek ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. (jenž byl poté shledán ústavně konformním usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016

sp. zn.

).

15. Je tak zřejmé, že napadené usnesení Nejvyššího soudu žádnými ústavněprávně relevantními vadami, pro které by je bylo nutno v této procesní situaci zrušit, zjevně netrpí.

16. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že nikterak věcně neposuzoval argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, neboť se v rámci striktně omezeného přezkumu usnesení Nejvyššího soudu zabýval pouze otázkou, zda dovolací soud neporušil právo stěžovatelů na soudní ochranu, nikoliv již zda v důsledku jeho rozhodnutí nebyla zasažena zbývající stěžovateli dovolávaná hmotná práva.

17. Ústavní soud tedy z výše uvedených důvodů ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a ve zbývající části ji podle téhož zákona posoudil jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu