Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4053/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele doc. dr. Ing. Alexandra Popkova, CChem, MRSC, Ph.D., zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2017, č. j. -223, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, č. j. -248, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v d (dále jen " "), kromě toho stížnost dovozuje rovněž porušení a y a a y (dále jen " ").

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel v roce 2003 uzavřel s Jihočeskou univerzitou (dále též "žalovaná") pracovní smlouvu na pozici odborného asistenta, od roku 2004 byl pracovní poměr změněn na dobu neurčitou. V roce 2012 obdržel stěžovatel první výpověď, která byla dne 11. 5. 2015 obecnými soudy pravomocně označena za neplatnou. Dne 14. 5. 2015 byla stěžovateli předána další výpověď; určení její neplatnosti bylo cílem stěžovatele v řízení předcházejícím této ústavní stížnosti. Jihočeská univerzita opřela (novější) výpověď o ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "). Konkrétně argumentovala tím, že za účelem zvýšení efektivity činnosti provedla děkanka Zdravotně sociální fakulty v roce 2012 organizační změnu, spočívající v přesunu zajištění výuky předmětů Chemie 1 a 2, dosud vyučovaných na dané fakultě stěžovatelem, na k tomu lépe materiálně i personálně vybavenou Zemědělskou fakultu. Pracovní pozice stěžovatele se tím stala nepotřebnou.

3. Stěžovatel se výpovědi bránil určovací žalobou, tu nicméně Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl se závěrem, že výpověď daná stěžovateli splňuje předpoklady , neboť je zde souvislost mezi nadbytečností stěžovatele a organizační změnou; ta přitom plně sleduje zaměstnavatelem dovozované cíle. Doba uplynulá mezi rozhodnutím o organizační změně a výpovědí není podstatná, ji neomezuje lhůtou. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek potvrdil, neboť v něm neshledal žádná pochybení ani ve zjišťování skutkového stavu, ani při právním posouzení věci. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

4. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž ústavní rozměr námitek má spočívat v extrémním nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Tvrdí, že účelem organizační změny nebylo zefektivnění činnosti žalované, nýbrž snaha se zbavit nepohodlného zaměstnance, který byl dlouhodobě zaměstnavatelem šikanován. V této souvislosti stěžovatel poukazuje též na neprovedení výslechu bývalé zaměstnankyně doc. Lucie Kozlové, která by šikanózní jednání vůči němu potvrdila. Odvolací soud tak nedostál svým povinnostem vypořádat se se vším, co v řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí.

5. Podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí není nezbytná, jelikož účastníkům jsou relevantní skutečnosti známy z předchozího řízení.

6. Z procesního hlediska bezvadná ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je tedy Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že se jak nalézací, tak odvolací soud vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. To potvrdil rovněž Nejvyšší soud. Při rozhodování soudy zohlednily skutečnosti, které v řízení byly prokázány a věc po právní stránce správně zhodnotily. Jak již bylo ostatně zdůrazněno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů optikou podústavního práva či dokonce skutkové správnosti, jelikož nemůže být stavěn do role další přezkumné instance obecného soudnictví. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě shodnou argumentaci jako před obecnými soudy, pouze ji - ovšem velmi obecně - propojuje s tvrzeným porušením jeho práva na spravedlivý proces.

9. Obecné soudy v řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti řešily otázku oprávněnosti výpovědi ve vazbě na provedenou organizační změnu. Stěžovatel upozorňuje na údajná příkoří, která mu byla činěna žalovanou ještě před podáním výpovědi. Není pochyb, že vztahy mezi nimi dlouhodobě nebyly idylické, stěžovatel však nijak nedokládá, čím by tato okolnost měla zpochybnit důvodnost organizační změny. Úspory vzniklé zajištěním výuky předmětů Chemie 1 a 2 jinou fakultou byly totiž před nalézacím soudem prokázány a je obecně známo, že koncentrace výuky stejně zaměřených předmětů na jednom pracovišti i pro více oborů je prosazována napříč celým českým vysokým školstvím. Tvrzení o svévolnosti, diskriminačním charakteru a zdánlivosti organizační změny přesvědčivě vyvrací (zejména) odvolací soud. Za této situace Ústavní soud, pamětliv své shora popsané role v ústavním systému, neshledává žádný racionální důvod, pro který by měl vstupovat do tohoto řízení, jelikož se zjevně jedná výhradně o výklad podústavního práva a nikoliv o potřebu ochrany ústavních práv stěžovatele.

10. Rovněž nevyslechnutí doc. Kozlové nalézacím soudem nelze považovat za porušení pravidel důkazního řízení. Ústavního rozměru by totiž tato okolnost mohla nabýt toliko v případě, kdy by se jednalo o tzv. opomenutý důkaz, kdy by se obecný soud návrhem na provedení důkazu vůbec nezabýval. Platí totiž, že právu účastníka řízení navrhnout důkaz koresponduje povinnost soudu tento důkaz buď provést, anebo náležitě vysvětlit, proč je provedení tohoto důkazu nadbytečné, nepotřebné či se jedná o důkaz nevěrohodný. Jak ovšem plyne z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, když vysvětlil, že výslech této svědkyně měl prokázat původ sporů stěžovatele se žalovanou, nicméně tato zjištění nebyla pro posouzení platnosti daného výpovědního důvodu potřebná, jelikož bylo prokázáno, že žalovaná předmětnou organizační změnu nepředstírala (viz str. 9). Stejně irelevantní je ve vztahu k řešené věci poukazování na porušování y tvrzeným omezováním akademických aktivit stěžovatele před obdržením výpovědi.

11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo řádně a proti jejich skutkovým a právním závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu