Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2817/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem, se sídlem v Berouně, Lidická 394/49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. -37, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2016 č. j. -1461 a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 6. října 2016 č. j. -1410, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 6. 10. 2016 č. j. -1410 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle ve spolupachatelství, přečinem porušování domovní svobody podle , 2, 3 ve spolupachatelství, přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle a přečinem nedovoleného ozbrojování podle . Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016 č. j. -1461 byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a znovu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel byl shledán vinným z účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu loupeže podle a účastenstvím ve formě pomoci k přečinu porušování domovní svobody podle , 2, 3 , za což byl odsouzen - i za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle , 2 písm. b) , kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 3. 2016 sp. zn. souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 č. j. -37 bylo poté odmítnuto stěžovatelovo dovolání v dané věci.

2. Jednání, kladené stěžovateli za vinu, které v ústavní stížnosti zejména zpochybňuje, spočívalo v tom, že společně s dalšími dvěma osobami provedl dne 21. 1. 2016 loupežné přepadení dvou seniorek v rodinném domě v Berouně, přičemž on zůstal hlídat v zaparkovaném vozidle a po vykonání uvedeného činu oba pachatele odvezl. Tato činnost byla ve vztahu ke stěžovateli, jak je z výše uvedeného patrno, nejdříve kvalifikována jako spolupachatelství, následně pak jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu. To stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti napadá; dle jeho názoru v daném případě absentují relevantní důkazy pro to, aby se mohlo jednat o popsané účastenství ve formě pomoci. Stěžovatel tvrdí, že o úmyslu svých kompliců nevěděl a bylo mu pouze prokázáno, že byl na místě blízkém místa činu. Stěžovatel prý znal jen pachatele B. a s pachatelem M. jej pojilo pouze to, že byl na jeho chatě pokácet den před činem stromy. Stěžovatel od počátku tvrdil, že o trestné činnosti svých kolegů nevěděl a nijak se jí aktivně neúčastnil. Hodnocení důkazů obecnými soudy bylo podle něj nesprávné a s tím, že mu byl z hlediska subjektivní stránky prokázán minimálně eventuální úmysl podle nesouhlasí; podle něj mělo být rozhodnuto v souladu se zásadou "v pochybnostech ve prospěch pachatele". O tom, že stěžovatel nemohl o záměrech ostatních dvou nic vědět prý svědčí také jeho bezstarostnost, když na místě u vozidla zanechal nedopalek cigarety. Pokud jde o výši uloženého trestu je stěžovatel toho názoru, že soudy neoprávněně nevyhověly jeho návrhu, aby byl ve věci připojen trestní spis Okresního soudu v Trutnově sp. zn. a nepřihlédly tak v jeho prospěch k době tehdejšího pobytu ve vazbě.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal.

5. V daném případě obecné soudy dospěly k tomu, že souhrn důkazů, svědčících pro závěr, že stěžovatel o trestné činnosti obviněných B. a M. nejen věděl, ale sám se na ní podílel, je nezpochybnitelný. Podle odvolacího soudu tito muži byli spolu v úzkém kontaktu, za účelem spáchání trestné činnosti se sešli na chatě obviněného M., odkud společně odjeli brzo ráno do blízkého Berouna; po činu se vrátili na chatu a následně odjeli do Prahy, kde v bytě B. byl stěžovatel přítomen tomu, jak jmenovaný prodal odcizené šperky a mince svědkovi Čonkovi. Stěžovateli muselo být vzhledem k okolnostem zřejmé, že nepůjde o běžnou bytovou krádež provedenou v době, kdy se v domě jeho obyvatelé nezdržují, ale o loupež za použití nebo pod pohrůžkou násilí. Nejvyšší soud k tomu doplnil, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestné činnosti prokazatelně vyplývá zejména z výpovědi obviněného P. B. ve spojitosti se svědeckými výpověďmi Milana Čonky, Andrey Novákové a Vladislavy Strakové, jakož i z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika. Obhajobě stěžovatele že nevěděl, čeho se B. s M. hodlají dopustit, když opustili jím řízené vozidlo v Berouně, soudy nepřisvědčily a jeho námitky vyvrátily. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

6. Z uvedeného vyplývá, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Také v úvaze o trestu soudy nepochybily; lze konstatovat, že s ohledem na okolnosti věci mohlo být jednání stěžovatele kvalifikováno i přísněji. Námitka stěžovatele, že měl být připojen trestní spis Okresního soudu v Trutnově sp. zn. a přihlédnuto tak v jeho prospěch k době tehdejšího pobytu ve vazbě, byla odmítnuta s tím, že vazbu je ve smyslu možné započítat jen do trestu, který byl uložen v tomtéž trestním řízení (tj. pro tentýž skutek), v němž byl pachatel ve vazbě. Trestní věc, vedená u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. však nijak nesouvisela s nyní projednávanou věcí.

7. Je ostatně zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k tomu lze stěžovatele proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. V jejich postupu a výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu