Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 ICdo 50/2024-233

KSUL 77 INS 31244/2012123 ICm 255/202121 ICdo 50/2024-233

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně MONETA Money Bank, a. s. se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č. 1442/1b, IČO 25672720, zastoupené JUDr. Petrem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 9, Boušova č. 792/25, proti žalovanému JUDr. Bohumilu Vintrichovi,jakoinsolvenčnímu správci dlužníka IDEA CZ – Chráněné dílny s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Žukovova č. 546/15, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka IDEA CZ – Chráněné dílny s. r. o. se sídlem v Ústí nad Labem, Doerellova č. 320, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 123 ICm 255/2021, -215 ( ), takto:

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 123 ICm 255/2021, -215 ( ), Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2023, č. j. 123 ICm 255/2021-165, ve výroku, jímž tento soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má za insolvenčním dlužníkem pohledávku č. P35 přihlášenou po právu a v pořadí jako zajištěnou ve výši 5 639 025,72 Kč (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.) Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na neplatnost kupní smlouvy, kterou dlužník (IDEA CZ – Chráněné dílny s. r. o.) uzavřel s H. Č., z důvodu „nenaplnění postupu podle § 196a odst. 3 obchodního zákoníku“, nebyla H. Č. (zástavní dlužník, zástavce) v době uzavření zástavní smlouvy vlastníkem zástavy a zástavní právo (podle zástavní smlouvy uzavřené mezi H. Č. a právní předchůdkyní žalobkyně dne 16. 3. 2009) nebylo zřízeno platně. Zároveň dospěl k závěru, že právní předchůdkyni žalobkyně „nemohla svědčit při uzavírání zástavní smlouvy dobrá víra“, že H. Č. je oprávněna jako vlastník zástavy zástavní smlouvu uzavřít.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (do všech výroků) dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z přesvědčení, že rozhodnutí závisí na řešení „otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem řešena in eventum má být dovolacím soudem řešena odlišně“. Poukazuje na judikaturu soudů, vztahující se k problematice dobré víry nabyvatele práva zapsaného v katastru nemovitostí („nález “, „nález Ústavního soudu -1 ze dne 17. dubna 2014“, „nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009“). Dále má za to, že s ohledem na skutečnost, že H. Č. byla ke dni uzavření zástavní smlouvy jedinou společnicí a jednatelkou dlužníka, byl souhlas vlastníka s poskytnutím zástavy „konkludentně dán“. Navrhla, aby byly rozsudky jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, „in eventum“ aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že žalobě bude vyhověno.

3. Žalovaný považuje tvrzení žalobkyně za „nesmyslná a zjevně odporující objektivním zjištěním“.

4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) projednal dovolání žalobkyně podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

7. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k řešení dovolatelkou vytknuté otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak.

8. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že dne 3. 12. 2008 uzavřela paní H. Č. (jako kupující) a společnost IDEA CZ – Chráněné dílny s. r. o. (jako prodávající – dále jen „dlužník“), jehož jedinou společnicí a jednatelkou v době uzavření smlouvy byla H. Č., kupní smlouvu, podle níž H. Č. nabyla bytový dům č. p. XY na parcele č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, a parcelu č. XY, vše zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, k. ú. XY, za kupní cenu 3 600 000 Kč, že vlastnické právo ve prospěch H. Č. bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 5. 12. 2008, 0že dne 22. 1. 2009 uzavřela společnost Wüstenrot hypoteční banka, a. s. s H. Č. úvěrovou smlouvu, jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 3 600 000 Kč na zakoupení výše uvedených nemovitostí, že dne 16. 3. 2009 uzavřela H. Č. s uvedenou společností smlouvu o zřízení zástavního práva k výše uvedeným nemovitostem k zajištění úvěru podle úvěrové smlouvy ze dne 22. 1. 2009, a že ke dni uzavření kupní smlouvy činila obvyklá cena převáděných nemovitostí 6 000 000 Kč. Dále (s ohledem na dovolací námitky) lze mít za dané, že kupní smlouva ze dne 3. 12. 2008 nebyla platně uzavřena pro nedodržení postupu podle ustanovení obchodního zákoníku.

9. S ohledem na skutečnost, že k uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva došlo dne 16. 3. 2009, je zapotřebí posoudit platnost zástavní smlouvy a vznik zástavního práva podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“, nebo „ “) – srov. ustanovení , .

10. Judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k dovolatelkou přednesené otázce ustálena v následujících závěrech.

11. Dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (§ 161 odst. 1 obč. zák.). Cizí nemovitá věc, věc hromadná, soubor věcí a byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona mohou být dány do zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem; totéž platí, jde-li o cizí pohledávku, jiné majetkové právo, obchodní podíl, cenný papír a předmět průmyslového vlastnictví (§ 161 odst. 2 obč. zák.).

12. Již v rozsudku ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. ), Nejvyšší soud deklaroval, že „…zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu ( ).

Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy, stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31.12.2000, která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. ve znění účinném do 31.12.2000 a právní názory vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. , uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. , uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), nyní platná právní úprava – jak je nepochybné ze znění ustanovení – umožňuje při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc ( ). Byla-li tedy dána do zástavy cizí nemovitá věc (nebo jiná věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení ) bez souhlasu vlastníka, je – jak správně uvádí odvolací soud – vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána.

Uvedený závěr nelze úspěšně zpochybňovat zásadou ochrany dobré víry zástavního věřitele nebo principem jeho "právní jistoty". Ochrana dobré víry v českém právním řádu neplatí obecně (vždy a bez dalšího). Stanoví-li zákon, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při zastavení movitých věcí, nelze důvodně argumentovat právní jistotou zástavního věřitele jen proto, že zákon umožňuje vznik zástavního práva k cizí nemovité věci (nebo jiné věci, právu nebo majetkové hodnotě, uvedené v ustanovení ) jen se souhlasem vlastníka, popř. též osoby, která má k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Princip "právní jistoty" současně nelze vykládat jednostranně a "právní jistota" nemůže být založena na tom, že by byl – v rozporu se zákonem – pominut při zastavení cizí věci souhlas vlastníka nebo osoby, která má k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem.

Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení (ve znění pozdějších předpisů). I kdyby byl zástavní věřitel v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu (a že tedy podle stavu katastru je zástavce vlastníkem zastavované nemovitosti), není to pro nabytí zástavního práva k cizí nemovité věci rozhodné už (a právě) proto, že stavem katastru nemohou být dotčeny skutečné právní vztahy k nemovitosti a že z pohledu ustanovení , neodpovídá-li stav katastru skutečnému právnímu stavu, nemá dobrá víra zástavního věřitele žádný právní význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.1.2010, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).

Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel nemůže při zastavení nemovitostí (a jiných věcí, práv nebo majetkových hodnot, uvedených v ustanovení ) spoléhat na to, že by je "přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn tyto hodnoty zastavit", musí se vždy náležitě přesvědčit zejména o vlastnickém právu zástavce. U nemovitých věcí to především znamená, že zástavní věřitel nemůže vycházet jen ze stavu katastru nemovitostí, ale že se musí – v zájmu dosažení toho, aby zástavce byl vlastníkem zástavy nebo aby dával zástavu se souhlasem vlastníka – náležitě přesvědčit o skutečných vlastnických vztazích, zejména ukazuje-li se, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodráží (nemusí odrážet) skutečné právní vztahy…“.

13. Na uvedený rozsudek navázal Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. , resp. usnesením ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. .

14. Nadnesená otázka významu dobré víry zástavního věřitele podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu komplexně a stabilně; v již zmíněném rozhodnutí ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. , se Nejvyšší soud rozsáhle zabýval touto problematikou v návaznosti na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , na který posléze reagoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. .

15. Dovolací soud dospěl proto k závěru, že při řešení otázky významu dobré víry zástavního věřitele v zápis v katastru nemovitostí se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

16. K námitce žalobkyně, že „souhlas společnosti IDEA CZ – Chráněné dílny s. r. o. byl dán konkludentně“.

17. Podle ustanovení v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

18. Skutečnost, že souhlas společnosti IDEA CZ – Chráněné dílny s. r. o. byl dán konkludentně, doposud v řízení uplatněna nebyla, ač v tom žalobkyni nic nebránilo; žalobkyně v řízení pouze argumentovala tím, že na daný případ se ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku neaplikuje a že žalobkyně (resp. společnost Wüstenrot hypoteční banka, a. s.) byla při sjednávání zástavní smlouvy v dobré víře, že H. Č. je vlastnicí k zajištění použitých nemovitostí.

19. Žalobkyně tak v dovolání použila nepřípustné argumenty ve smyslu ustanovení

20. Z uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a že tedy dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné; Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení věty první odmítl.

21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 8. 2024

JUDr. Marek Cigánek předseda senátu