Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3392/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kotalíka, zastoupeného Mgr. Lucií Tomolovou, advokátkou se sídlem K Lesíku 660, Jílové u Prahy, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 6. 2017, č. j. -41, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2017, č. j. -61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného a práva na rovné zacházení podle d. Namítá rovněž, že soudy neposkytly ochranu jeho právům v rozporu s y.

Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze se podává, že jím byl změněn v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Benešově (pouze) ohledně lhůty plnění tak, že činí tři měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Citovaným rozsudkem okresního soudu totiž byla stanovena povinnost stěžovatele ve lhůtě 15 dnů vyklidit a žalobci (Město Benešov) odevzdat vyklizený blíže specifikovaný byt.

Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ústavní stížnost dle písm. d) y tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení , 3, 4 a plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení cit. zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( cit. zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( cit. zákona). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel jejím podáním domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, aniž by však proti nim nejprve podal dovolání k Nejvyššímu soudu, ačkoliv byl o této možnosti krajským soudem řádně poučen.

Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení a násl. , byť by se jednalo o "mimořádný opravný prostředek", který orgán, jenž o něm rozhoduje, může "odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" ( ). Ústavní soud v této souvislosti pro úplnost připomíná, že s účinností novely provedené (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená ustanovením části věty za středníkem , ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Pokud stěžovatel v závěru ústavní stížnosti připouští, že proti rozsudku odvolacího soudu sice nepodal dovolání, nicméně její přípustnost dovozuje z přesahu jeho vlastních zájmů, jelikož jejím předmětem je nájemní vztah mezi veřejnoprávní korporací (obcí) a občanem a týká se proto většího počtu nájemníků, uvádí Ústavní soud, že ani tento argument nemůže překonat procesní deficit spočívající v nepodání dovolání. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, Ústavní soud nemůže suplovat roli obecných soudů a jeho úkolem není ani sjednocování jejich judikatury. Tento úkol plní (v případě civilních a trestních věcí) Nejvyšší soud (viz , o soudech a soudcích) a stěžovatel proto pochybil, pokud tomuto soudu nedal možnost se k předmětné právní otázce vyjádřit. Navíc za situace, kdy v ústavní stížnosti sám cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. ). Bylo proto zcela namístě v dovolání podanému k Nejvyššímu soudu pokusit se zformulovat relevantní právní otázku a konfrontovat ji s judikaturou dovolacího soudu v intencích ustanovení Pokud tak ovšem stěžovatel neučinil, není možno toto procesní pochybení "dohnat" tím, že by judikatorní a sjednocovací činnost Nejvyššího soudu fakticky nahrazoval Ústavní soud. Pokud by totiž Ústavní soud přistoupil na argumentaci stěžovatele, pak by ve svých důsledcích musel připustit, že prakticky všechny sporné věci, kde by na jedné straně vystupoval nájemník a na straně druhé obec, by řešil namísto Nejvyššího soudu přímo Ústavní soud, což by však zcela zjevně vybočovalo z jeho role v ústavním systému.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh [ ].

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2018

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj