Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSČR 202/2022-B-148

KSPH 83 INS 4046/200929 NSČR 202/2022-B-148

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka První archivní Hořešovice s. r. o., se sídlem v Hořešovicích 103, PSČ 273 74, identifikační číslo osoby 25799959, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům, o dovolání MTN-Insolvence v. o. s., se sídlem v Praze 3, Korunní 2206/127, PSČ 130 00, jako insolvenčního správce dlužníka,proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022, č. j. , -128, takto:

Odůvodnění:

1. Usnesením ze dne 1. března 2022, č. j. (40) INS 4046/2009-B-122, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“), a to zajištěnému věřiteli č. 12 Národní rozvojové bance, a. s. (dále jen „první věřitel“) ve výši 2 959 658,59 Kč, zajištěnému věřiteli č. 14 České republice – České správě sociálního zabezpečení (dále jen „třetí věřitel“) ve výši 544 888 Kč a zajištěnému věřiteli č. 18 Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „čtvrtý věřitel“) ve výši 359 345,26 Kč (bod I. výroku), schválil náklady spojené se zpeněžením nemovitostí ve výši 1 023 Kč a náklady spojené se správou nemovitostí ve výši 149 260 Kč (bod II. výroku), konstatoval zánik zajišťovacích práv věřitelů váznoucích na nemovitostech (bod III. výroku) a uložil insolvenčnímu správci a zajištěným věřitelům povinnosti související s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (body IV. a V. výroku).

2. K odvolání insolvenčního správce (MTN-Insolvence v. o. s.) změnil Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že se ve vztahu ke čtvrtému věřiteli vyslovuje souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení nemovitostí toliko v rozsahu 151 376,81 Kč, a v bodě II. výroku tak, že se schvalují náklady spojené se zpeněžením nemovitostí ve výši 205 500 Kč; ve zbývajícím rozsahu bodů I. a II. výroku usnesení insolvenčního soudu potvrdil.

3. Odvolací soud vyšel z toho, že:

[1] Usnesením ze dne 6. srpna 2009 (A-13) insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (První archivní Hořešovice s. r. o.), prohlásil konkurs na jeho majetek a (mimo jiné) ustanovil Mgr. Ivu Čackou-Pavlíkovou, Ph.D., insolvenční správkyní dlužníka (dále jen „původní insolvenční správkyně“).

[2] Původní insolvenční správkyně vyzvala prvního věřitele k vyjádření, zda je ochoten složit zálohu na náklady spojené s údržbou a správou nemovitostí. První věřitel odmítl zálohu zaplatit a jakkoli se na řešení nedostatku finančních prostředků v majetkové podstatě podílet (B-12).

[3] Usnesením ze dne 1. února 2011 (B-18) insolvenční soud odvolal původní insolvenční správkyni a usnesením ze dne 25. března 2011 (B-23) ustanovil insolvenčním správcem dlužníka MTN-Insolvence v. o. s.

[4] Dne 7. ledna 2013 proběhlo výběrové řízení za účasti insolvenčního správce, jehož účelem byl výběr kupce nemovitostí, který se zároveň zaváže ke zpracování, uložení a skartaci písemností (archiválií) uložených v nemovitostech. Po doporučení AZUGA, v. o. s., jako správce konkursní podstaty úpadce POTRAVINY ÚSTÍ NAD LABEM s. p. v postavení zástupce věřitelů a zajištěného věřitele č. 1 (dále též jen „druhý věřitel“) byla upřednostněna nabídka společnosti ATLANT CZ a. s. (dále jen „společnost A“), jež nabídla kupní cenu 4 110 000 Kč a cenu za práci s archiváliemi 2 900 000 Kč. Usnesením ze dne 17. ledna 2013 (B-31) insolvenční soud udělil insolvenčnímu správci souhlas s prodejem věcí mimo dražbu za podmínek, že věci budou prodány společnosti A za cenu 4 110 000 Kč.

[5] V podání ze dne 19. června 2013 (B-32) insolvenční správce uvedl, že nemovitosti byly zpeněženy za 4 110 000 Kč a nabídka společnosti A na zpracování, uložení a skartaci archiválií za 2 900 000 Kč byla akceptována insolvenčním správcem i zástupcem věřitelů. Podáním ze dne 6. října 2016 (B-62) insolvenční správce předložil smlouvu o zpracování, skladování a archivaci písemností ze dne 11. března 2013, podle níž se společnost A zavázala mj. k převzetí, manipulaci a uložení archiválií, a to za cenu 2 900 000 Kč (dále též jen „smlouva o archivaci“). Seznam archiválií, jichž se tato smlouva dotýká, nebyl předložen a ze smlouvy není zřejmý rozsah archiválií. Kupní smlouva k nemovitostem (B-42) byla uzavřena dne 4. března 2013 mezi insolvenčním správcem jako prodávajícím a společností A jako kupujícím (dále jen „kupní smlouva“).

[6] Na schůzi věřitelů konané dne 17. ledna 2022 insolvenční správce uvedl, že historicky špatně vyhodnotil pořadí zajištěných věřitelů a jednal zejména s druhým věřitelem. První věřitel tvrdil, že jediná komunikace proběhla mezi ním a původní insolvenční správkyní ohledně zálohy ve výši 50 000 Kč (B-117).

[7] Usnesením ze dne 4. ledna 2022 (P1-2) insolvenční soud zastavil řízení o přihlášce pohledávky druhého věřitele, evidované pod č. P1, neboť úpadce POTRAVINY ÚSTÍ NAD LABEM s. p. po podání přihlášky zanikl bez právního nástupce.

4. Odvolací soud – cituje , ve znění účinném do 31. července 2013, , a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění účinném do 31. prosince 2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2015, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2009, sen. zn. , ze dne 30. listopadu 2009, sen. zn. , ze dne 12. března 2012, sen. zn. , a ze dne 23. ledna 2012, sen. zn. – nejprve konstatoval pochybení insolvenčního správce při komunikaci s oprávněnými zajištěnými věřiteli. S ohledem na výtěžek zpeněžení nemovitostí dosažený při výběrovém řízení (4 110 000 Kč) a s ohledem na výši pohledávek prvních dvou zajištěných věřitelů (2 959 658,59 Kč a 24 978 000 Kč) nebylo v době zpeněžování třeba vyžadovat pokyn třetího a čtvrtého zajištěného věřitele. Insolvenční správce však obdržel pokyn ke zpeněžení a souhlas s vynaložením nákladů archivace pouze od druhého věřitele, o kterém se domníval, že je zajištěným věřitelem prvním v pořadí. Namístě bylo získat takový pokyn a souhlas (především) od prvního věřitele. První věřitel, který byl osloven původní insolvenční správkyní, odmítl složit zálohu na zajištění archiválií a požadoval „alternativní řešení“ úhrady výdajů spojených s povinnou archivací. Insolvenční správce přitom netvrdil ani nedoložil žádnou vlastní snahu o zajištění pokynu prvního zajištěného věřitele, respektive dosažení společného pokynu zajištěných věřitelů v prvním a druhém pořadí. Toto své pochybení potvrdil při jednání u insolvenčního soudu dne 17. ledna 2022.

5. Na tomto základě považoval odvolací soud za nepřiléhavý odkaz insolvenčního správce na usnesení Vrchního soudu v Praze sen. zn. , dle nějž insolvenční správce postupuje správně, když sám rozhodne o způsobu zpeněžení zajištěných nemovitostí (při splnění zákonem stanovených podmínek), aniž by v tomto směru pasivní zajištěné věřitele vyzýval k udělení pokynů. Není porušením povinnosti insolvenčního správce jednat s odbornou péčí, zpeněží-li předmět zajištění při absenci pokynu zajištěných věřitelů, kteří byli o průběhu i nákladech zpeněžování informování mimo jiné prostřednictvím insolvenčního rejstříku, a přesto pokyn ke zpeněžení neudělili. První věřitel totiž nebyl v řízení pasivní, neboť reagoval na žádost původní insolvenční správkyně o poskytnutí zálohy tak, že ji odmítl složit a žádal o nalezení jiného řešení.

6. Odvolací soud uvedl, že neudělil-li (první) zajištěný věřitel insolvenčnímu správci pokyn k postupu při správě a zpeněžení majetku sloužícího k zajištění jeho pohledávky, měl se insolvenční správce obrátit na insolvenční soud, jenž je povolán k postupu v rámci své dohlédací činnosti. Jednáním bez pokynu prvního věřitele (či společného pokynu prvního a druhého věřitele) a bez zajištění opory pro zvolený postup ze strany insolvenčního soudu se insolvenční správce vystavil riziku, že ponese (i účelné a nutné) náklady na správu a zpeněžení přesahující zákonné meze, nedojde-li k jejich následnému schválení. Insolvenční správce může náklady na správu a zpeněžení (myšleno zřejmě náklady převyšující hranice stanovené v větě první , ve znění účinném do 31. prosince 2013) odečíst pouze s předchozím či následným souhlasem zajištěného věřitele (společným souhlasem zajištěných věřitelů), případně byly-li takovéto náklady nutné k realizaci pokynu zajištěného věřitele, nebo ve výjimečných případech, jednal-li na základě pokynu insolvenčního soudu nahrazujícího pokyn zajištěných věřitelů. Jelikož uvedené podmínky nebyly naplněny, nelze podle odvolacího soudu uvažovat o odečtení nákladů na zpeněžení nemovitostí nad rámec 5 % stanovených , přestože uzavření smlouvy o archivaci za cenu 2 900 000 Kč bylo v řízení nutným výdajem při zpeněžení nemovitostí.

7. Odvolací soud nepovažoval za rozhodné, že kupní cena 4 110 000 Kč již reflektovala cenu archivačních služeb 2 900 000 Kč. Právě v takovém případě – byla-li kupní cena sjednána s přihlédnutím k budoucímu vynaložení nákladů přesahujícím 70 % kupní ceny – měl insolvenční správce postupovat obezřetně a v součinnosti se zajištěným věřitelem (zajištěnými věřiteli) nebo insolvenčním soudem. Přistoupil-li k akceptaci těchto nákladů bez jejich odsouhlasení, sám zavdal příčinu k riziku, že je nebude možno (plně) hradit z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění.

8. Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, jež má (posuzováno podle obsahu) za přípustné pro řešení dvou otázek procesního nebo hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod podle , (dále jen „ “), tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

9. Dovolatel především namítá, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly a , ve znění účinném do 31. prosince 2013. Situaci, kdy nebyl dán společný pokyn zajištěných věřitelů ke správě či zpeněžení nemovitostí (pro pasivitu jednoho ze zajištěných věřitelů jej nebylo možné získat), nepředjímá ani . Tehdy platné znění umožňovalo udělení pokynu ke správě insolvenčním soudem v rámci dohlédací činnosti pouze v případě odmítnutí pokynu správcem z důvodu, že nesměřuje k řádné správě (nikoliv při neexistenci pokynu). Kdyby insolvenční soud rozhodl v rámci dohlédací činnosti o schválení nákladů na archivaci, pak by rozhodoval v rozporu s a 3 , v tehdy platném znění; toto ustanovení umožňovalo odpočet nákladů přesahující limity uvedené v odstavci 3 výlučně se souhlasem zajištěného věřitele.

10. Dovolatel zdůrazňuje, že oba soudy nevzaly v úvahu pasivitu prvního věřitele, jakož i odvolacím soudem uznanou skutečnost, že vynaložení nákladů na archivaci bylo nutné. Sám přitom postupoval s odbornou péčí, když učinil veškeré kroky (organizace výběrového řízení na zpeněžení nemovitostí ve spojení se zajištěním archivace jako nutnou podmínkou zpeněžení, získání souhlasu jednoho ze zajištěných věřitelů i insolvenčního soudu) směřující k maximalizaci výtěžku zpeněžení ve složité situaci, ve které se insolvenční správce musel vypořádat s přítomností archiválií uskladněných v nemovitostech.

11. Dle dovolatele měl odvolací soud v otázce posouzení nákladů na zpeněžení postupovat podle , v aktuálním znění, které mu umožňuje vyslovit souhlas s odpočtem nutných a účelných nákladů při zpeněžení zajištění v rozsahu vyšším než 5 %, jak stanoví limit uvedený v odstavci 4 téhož ustanovení.

12. V rámci druhé dovolací otázky dovolatel namítá, že v řízení nebyla zohledněna vázanost jednání procesního subjektu, který v průběhu insolvenčního řízení zanikl. Zajištěnému věřiteli v prvním pořadí (prvnímu věřiteli) totiž svědčila pohledávka ve výši 2 959 658,59 Kč. Zajištěný věřitel ve druhém pořadí (druhý věřitel) schválil vynaložené náklady na zpeněžení (archivace písemností uložených v archivní spisovně dlužníka), čímž akceptoval, že jeho pohledávka nebude uspokojena ani z části. Tento souhlas nevzal insolvenční soud v potaz, když druhý věřitel zanikl bez právního nástupce. Uspokojení pohledávek třetího a čtvrtého věřitele ze zpeněžení zajištění tak vzhledem k , ve znění účinném do 31. července 2013, nepřipadalo v úvahu a na jejich pohledávky se hledělo jako na nezajištěné; s ohledem na cenu nemovitých věcí určenou znaleckým posudkem bylo zřejmé, že výtěžek zpeněžení nebude stačit ani na úhradu pohledávky zajištěného věřitele v druhém pořadí.

13. Dovolatel soudům vytýká, že posoudily otázku jednání (procesních úkonů), která učinil druhý věřitel v průběhu insolvenčního řízení, v rozporu s principem právní jistoty. To, že druhý věřitel zanikl, nemůže mít vliv na platnost jednání (procesních úkonů), která učinil v době své existence. Dovolatel tedy měl pokyn ke zpeněžení a odsouhlasení vyšších nákladů na zpeněžení (myšleno zjevně ve vztahu k částce, o kterou by výtěžek zpeněžení přesahoval pohledávku zajištěného věřitele v prvním pořadí). Opačný výklad by do řízení vnesl prvek nejistoty ohledně platnosti, účinků i závaznosti již učiněného jednání (procesního úkonu), navíc s prvky nepřípustné retroaktivity.

14. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

15. Dovolání není přípustné k řešení otázky závaznosti procesních úkonů subjektu, který v průběhu insolvenčního řízení zanikl. Napadené rozhodnutí totiž nevychází z toho, že by se dovolatel při zpeněžování nemovitostí řídil pokyny (či postupoval se souhlasem) zajištěného věřitele, které později ztratily účinnost v důsledku toho, že onen zajištěný věřitel (druhý věřitel) zanikl bez právního nástupce. Odvolací soud naopak zdůraznil, že pochybení dovolatele spočívalo především v tom, že chybně vyhodnotil pořadí zajištěných věřitelů. K nepřípustnosti dovolání, jde-li o řešení otázky, na které napadené rozhodnutí nespočívá, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. . Dovolatel netvrdil ani nedoložil žádnou snahu o zajištění pokynu zajištěného věřitele prvního v pořadí (prvního věřitele), respektive dosažení společného pokynu zajištěných věřitelů v prvním a druhém pořadí, jejichž uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí přicházelo v úvahu (tedy prvního a druhého věřitele).

16. Dovolání v dané věci je však přípustné podle pro zodpovězení první otázky výkladu , ve znění účinném do 31. prosince 2013, když potud jde o otázku v daných souvislostech Nejvyšším soudem dosud neřešenou.

17. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

20. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku a době, kdy došlo ke zpeněžení nemovitostí, se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení ve znění účinném do 31. prosince 2013.

21. Podle se zajištění věřitelé v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění.

22. Podle jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetková hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.

23. Podle zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odstavec 2). Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu (odstavec 3). Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle , se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti (odstavec 4). Pro zpeněžení podle se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle (odstavec 5).

24. Nejvyšší soud souhlasí s odvolacím soudem potud, že dovolatel pochybil, když za účelem získání pokynu ke zpeněžení nemovitostí jednal toliko s druhým věřitelem, přičemž prvního věřitele opomněl. Za určitých okolností by takové pochybení skutečně mohlo vést k tomu, že insolvenční správce sám ponese náklady na zpeněžení překračující 5% limit uvedený v .

25. V projednávané věci však nelze odhlédnout od skutečnosti, že smlouva o archivaci a kupní smlouva byly uzavřeny nejen v časové, ale i ekonomické souvislosti, o čemž svědčí též způsob, jakým byl v rámci výběrového řízení vybírán zájemce o koupi nemovitostí. Nemovitosti byly od počátku nabízeny k prodeji pod podmínkou, že se kupující zaváže ke zpracování, uložení a skartaci písemností, které byly v nabízených nemovitostech uloženy a které bránily v jejich prodeji za vyšší částku. Potenciální kupující v tomto směru nabízeli cenu, za niž jsou ochotni uvedenou činnost vykonat, a jejich nabídky byly hodnoceny (mimo jiného) podle čistého výtěžku prodeje nemovitostí, tj. nabídnuté kupní ceny po odečtení ceny za zpracování, uložení a skartaci písemností. Jinak řečeno, archivace písemností uskladněných v nemovitostech představovala z ekonomického hlediska částečné protiplnění za převod nemovitostí.

26. Byť tento postup označil odvolací soud za účelný, respektive nutný, považoval jej bez dalšího za náklady spojené se zpeněžením ve smyslu . Nezabýval se však přitom otázkou, zda nešlo v případě kupní smlouvy a smlouvy o archivaci o závislé smlouvy ve smyslu , obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Kdyby tomu tak bylo (a šlo by o „jediný obchod“, pouze provedený prostřednictvím dvou „relativně samostatných“ smluv), představoval by skutečný výtěžek zpeněžení částku 1 210 000 Kč. Porušení povinností insolvenčním správcem (v obstarání pokynu zajištěného věřitele při zpeněžování nemovitostí) by se pak mohlo odrazit jen v případném rozhodnutí o snížení odměny insolvenčního správce, přičemž odměna by byla počítána z výtěžku ve výši 1 210 000 Kč.

27. Jelikož odvolací soud nezkoumal, zda kupní smlouva a smlouva o archivaci nebyly uzavřeny jako smlouvy závislé, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.

28. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, proto Nejvyšší soud podle věty druhé zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

29. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( věta první za středníkem, ).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví , se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2024

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu