Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2255/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. S., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Zuzanou Raisovou, advokátkou se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 3. 2016, č. j. -2721, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2016, č. j. -2742, a rozhodnutí o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti ze dne 30. 3. 2017, č. j. MSP-120/2017-OJD-SPZ/5, za účasti Okresního soudu v Bruntále, Krajského soudu v Ostravě a ministra spravedlnosti jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 20. 7. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost (v níž byly k výzvě soudu odstraňovány její vady) podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu a násl. d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatel domnívá, že uvedenými rozhodnutími byly porušeny garance spravedlivého procesu vztahující se k trestnímu řízení podle a 3 y.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti předesílá - a plyne to i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. mu byl ustanoven obhájce [srov. k tomu např. usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 10. 2016, č. j. -2785]. Na základě informace České advokátní komory, potvrzující tvrzení samotného stěžovatele, Ústavní soud dále zjistil, že poté, co bylo stěžovateli dne 22. 8. 2016 doručeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2016, č. j. -2742, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 3. 2016, č. j. -2721, jímž byl stěžovatel uznán vinným - mimo jiné - zločinem úvěrového podvodu (za což byl odsouzen k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř roků), požádal ustanoveného zástupce JUDr. M. Valu o podání dovolání proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu. Jmenovaný obhájce však dovolání i přes pokyn stěžovatele nepodal, za což mu bylo kárným příkazem kárné komise České advokátní komory ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. , uděleno napomenutí. Stěžovatel se nastalou procesní situaci snažil zvrátit rovněž iniciováním podání stížnosti pro porušení zákona na Ministerstvo spravedlnosti, avšak dne 22. 5. 2017 mu bylo doručeno vyrozumění o odložení jeho podnětu k podání této stížnosti.

3. Ohledně přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na ustanovení , podle něhož platí, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Přesah vlastních zájmů pak stěžovatel spatřuje ve vyřešení otázky, na kterou z adres je orgán činný v trestním řízení povinen účastníku řízení doručovat y, u kterých je umožněna forma náhradního doručování.

4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zjišťuje, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené . V daném kontextu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně podaná po zákonem stanovené lhůtě [ ] a částečně zjevně neopodstatněná [ ].

5. Z ustanovení , 3, 4 a vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek i mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tak představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně - tedy kromě výjimek zakotvených právě v - využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje.

6. Podmínky uplatnění výjimky podle přitom podle Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) trestního řádu se mimo jiné u obviněného zaznamenává adresa, kterou uvedl pro účely doručování. Podle ustanovení § 63 odst. 1 trestního řádu dále platí, že nestanoví-li trestní řád jinak, užijí se pro doručování předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Podle platí, že požádá-li o to účastník řízení, doručuje mu soud písemnosti na adresu sdělenou za účelem doručování.

7. Jak vidno, procesní předpisy výslovně řeší prioritu adres pro doručování účastníka řízení. V daném případě tak podle Ústavního soudu není dána stěžovatelem naznačená otázka, jež by měla obecný dopad a jež by přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. Na čísle listu 2745 vyžádaného soudního spisu je přitom doložena doručenka, z níž plyne, že stěžovateli bylo usnesení krajského soudu o zamítnutí jeho odvolání doručeno dne 22. 8. 2016 a ten je převzal. Již od tohoto okamžiku tedy stěžovatel mohl získat informaci, že před odvolacím soudem bylo konáno veřejné zasedání, o němž se - jím tvrzeným pochybením v doručování ze strany krajského soudu - nedozvěděl. V listopadu roku 2016 pak stěžovatel podal na JUDr. Miroslava Valu stížnost České advokátní komoře, neboť věděl, že jmenovaný advokát i přes jeho pokyn nepodal proti usnesení krajského soudu dovolání.

8. Z popsaných okolností případu pak Ústavní soud dovodil, že odhlédnuto od kritéria přípustnosti právě projednávané ústavní stížnosti je nutno ji hodnotit i jako opožděnou. Jak již bylo uvedeno shora, Ústavní soud v dané věci neshledal důvod pro aplikaci výjimky podle , a to pro absenci přesahu vlastních zájmů stěžovatele. Stěžovatel totiž měl minimálně od listopadu roku 2016 vědomost, že v rozporu s jeho pokynem nepodal jemu ustanovený obhájce dovolání, a přesto ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím okresního a krajského soudu podal až v červenci roku 2017, tedy zjevně zcela mimo horizont dvouměsíční lhůty předpokládané pro podání ústavní stížnosti, byť by tato byla počítána i teprve od vědomosti stěžovatele o nepodaném dovolání.

9. Směřuje-li ústavní stížnost proti stěžovatelem napadenému rozhodnutí ministra spravedlnosti o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 30. 3. 2017, č. j. MSP-120/2017-OJD-SPZ/5, pak v tomto rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, jako mimořádný opravný prostředek, není považována, jak již zmíněno výše, za poslední prostředek k ochraně práva, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, nýbrž ministru spravedlnosti. Ministr spravedlnosti může k podanému podnětu v případech splňujících důvody uvedené v zákoně podat stížnost pro porušení zákona. V případech, že tyto důvody neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze k tomuto postupu namítat dotčení základního práva nebo svobody stěžovatele (srov. k tomu např. usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 5. 1999). Od podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona nelze rovněž dovozovat ani zachování lhůty k podání ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutím soudů, jež tomuto podnětu předcházela [srov. odst. 25 nálezu

sp. zn.

ze dne 12. 7. 2006, N 134/42 SbNU 75].

10. Za těchto okolností musel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítnout bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, a to zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení a zčásti podle ustanovení jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu