Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4070/17

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Konečného, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, AK se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017 č. j. -697 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2017 č. j. -662, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 22. 12. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). Tvrdí, že tyto soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel také navrhl, aby Ústavní soud zrušil , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

2. Obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se podle zákona o odpovědnosti státu domáhal náhrady újmy, způsobené vedením trestního řízení proti němu. Důvodem byla zejména úspěšně uplatněná námitka promlčení ze strany žalované. Stěžovatel se odvolal, ale městský soud rozsudek obvodního soudu v meritu věci potvrdil.

3. Stěžovatel poté napadl rozsudek městského soudu dovoláním u Nejvyššího soudu a souběžně i touto ústavní stížností. Tento postup odůvodnil argumentem, že dovolání není v této věci účinným prostředkem ochrany. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž v poslední době plyne markantní trend nadužívání institutu stručného odůvodnění. Pravděpodobnost, že stěžovatel dosáhne změny relevantní judikatury Nejvyššího soudu, je podle jeho názoru mizivá. Proto se obrátil i na Ústavní soud. K ústavní stížnosti připojil text dovolání datovaného dnem 20. 12. 2017.

4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Uvedený princip subsidiarity ústavní stížnosti pak vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Pokud by v rozporu s tímto principem rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů a narušit zásadu dělby kompetencí (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 9. 2012).

5. Z podané stížnosti lze dovodit, že stěžovatel v dané věci podal kromě této ústavní stížnosti i dovolání. O něm nebylo doposud rozhodnuto. Nejvyšší soud proto stále může poskytnout ochranu ústavně zaručeným právům stěžovatele. Dovolání nepochybně i v projednávané věci představuje účinný prostředek nápravy. Ústavní soud proto musí ctít výše popsaný princip subsidiarity a nemůže zatím zasahovat do kompetence Nejvyššího soudu v této věci. Pro úplnost Ústavní soud zvážil, zda ústavní stížnost nepřijmout na podkladě ustanovení . Uvedené ustanovení míří zejména na situace, ve kterých existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386n.). O takový případ se zde však nejedná (blíže viz Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V. . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580n.).

6. Ústavní soud však dodává, že pokud stěžovatel spatřuje porušení čl. 6 Úmluvy v nepřiměřené délce jeho trestního řízení, má od doručení rozsudku městského soudu možnost se ve lhůtě 6 měsíců obrátit na Evropský soud pro lidská práva. Jak známo, Evropský soud pro lidská práva nepovažuje dovolání a ústavní stížnost za účinné prostředky nápravy ve věcech týkajících se (nepřiměřené) délky řízení. Jeho perspektiva je jiná než vnitrostátní perspektiva Ústavního soudu. Proto stěžovatelé nemusí tyto procesní prostředky vyčerpat a mohou se po rozhodnutí o meritu věci ze strany dvou soudních instancí přímo obrátit na štrasburský soud. Projednání nároku podle zákona o odpovědnosti státu před dvěma soudními instancemi totiž podle Evropského soudu pro lidská práva dává státu dostatečnou příležitost napravit tvrzené porušení čl. 6 Úmluvy (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti věci Najvar proti České republice ze dne 3. 3. 2009, stížnost č. 8302/06; viz také Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 730).

7. K tomu Ústavní soud doplňuje, že do budoucna mají námitky stěžovatele vznesené v této ústavní stížnosti vůči § 14 zákona o odpovědnosti státu své ratio. V té souvislosti připomíná závěry nálezu

sp. zn.

ze dne 14. 11. 2017, ve které daný stěžovatel sice uplatnil svůj nárok podle § 14 zákona o odpovědnosti státu včas, u obecných soudů však se svým nárokem neuspěl kvůli nemravné námitce promlčení ze strany státu. Ústavní soud v dané věci označil požadavky zákona o odpovědnosti státu na uplatnění nároku z něj plynoucích za "mimořádně náročné" a dodal: "Nejde navíc jen o ne zrovna přehlednou zákonnou úpravu uplatnění nároku, v jejímž rámci platí dvojí režim - předběžné uplatnění nároku u "úřadu" jednajícího jménem státu a uplatnění nároku u soudu (srov. § 14 odst. 1, 3 versus § 15 odst. 2) - s jedinou společnou promlčecí lhůtou (§ 32 odst. 3) a beneficiem stavení lhůty po dobu předběžného projednání nároku (§ 35 odst. 1), ale zejména o délku lhůt samotných, jejíž (ne)přiměřenost se nachází na samé hranici ústavnosti." Past, do které byl stěžovatel chycen v této věci, se pasti, ze které stěžovateli ve věci

sp. zn.

pomohl Ústavní soud, velmi podobá.

8. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti a dosavadní nevyčerpání mimořádného opravného prostředku (dovolání) nicméně Ústavní soud v této konkrétní věci dospěl k závěru, že o ní není oprávněn rozhodnout jinak, než ji pro nepřípustnost odmítnout [ ]. Návrh na zrušení zákona o odpovědnosti státu Ústavní soud také musel odmítnout. Tento návrh má podle toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti se tak musí promítnout i do rozhodnutí o návrhu podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu