Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2313/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., právně zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, AK se sídlem Karlov 6, Prostějov, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2017 č. j. -108 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2017 č. j. -117, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 7. 2017, se stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených , a d (dále jen " ").

2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě bylo rozhodnuto podle o vykonání zbytku nepodmíněného trestů odnětí svobody, z jehož výkonu byl stěžovatel podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. ze dne 2. 7. 2014, a to z důvodu, že se ve zkušební době podmíněného propuštění, která činila tři roky, neosvědčil.

3. V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že základní podmínkou pro možné osvědčení u stěžovatele byla skutečnost, že povede řádný život. Je sice pravdou, že odsouzený se nedopustil trestné činnosti na území České republiky, kde v té době nebyl nikde zaměstnán, nebyl evidován jako uchazeč o zaměstnání, byl příjemcem dávek hmotného zabezpečení, avšak jak plyne z opisu rejstříku trestů, byl odsouzen rozsudkem soudu v Korneuburgu ze dne 8. 2. 2016 sp. zn. 502Hv3/16p pro trestnou činnost mající ekvivalent přečinu krádeže dle spáchaného 13 dílčími útoky v době od 30. 7. 2015 do 10. 8. 2015 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Odsouzení v Rakouské republice nabylo právní moci dne 20. 2. 2016. Je zřejmé, že byť se odsouzený podroboval výkonu dohledu, pokračoval v páchání trestné činnosti výše, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

4. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla Krajským soudem v Ostravě zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy vycházely z nesprávného právního názoru. Uvedl, že jeho odsouzení v Rakouské republice bylo nespravedlivé a že se žádného trestného činu krádeže nedopustil. Současně namítá nesprávný procesní postup rakouských orgánů v projednávání jeho věci. Porušení svých základních práv pak spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy vycházely bez dalšího z rozhodnutí cizozemského soudu a braly toto rozhodnutí jako podklad pro svá rozhodnutí. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. a je toho názoru, že na jakékoli rozhodnutí našich soudů by nemělo mít zásadní vliv rozhodnutí cizozemského soudu.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

8. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo, a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu a jeho námitky lze proto považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy v případě stěžovatele zvažovaly, zda se osvědčil ve zkušební době po propuštění z trestu odnětí svobody a dospěly k závěru, že pokud se v této době dopustil další trestné činnosti, za niž byl také odsouzen, je třeba na něho hledět tak, že nevedl řádný život a tedy že se neosvědčil. Soudy tak postupovaly dle a rozhodly o tom, že zbytek trestu stěžovatel vykoná.

9. Pokud stěžovatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , nelze než v dané věci takové srovnání odmítnout. V případě stěžovatele nejde o eventuální rozdílné právní kvalifikace určitého skutku v jednotlivých členských státech Evropské unie, ale o to, zda byl stěžovatel za jednání, jež je svou povahou trestné, v jiné zemi pravomocně odsouzen, a to výhradně pro účely posouzení jeho osvědčení se ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

10. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen v Rakouské republice, a to k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Přitom na pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky ( ). Soud při svém rozhodování přihlíží i k odsuzujícímu trestnímu rozsudku, který vydal soud cizího státu, jenž není členským státem Evropské unie. Takový rozsudek sice v České republice nelze bez dalšího vykonat, ani z něj nelze vyvozovat jiné formální právní skutečnosti, lze však k němu přihlížet při hodnocení chování podmíněně odsouzeného ve zkušební době (shodně R 16/97-II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy v případě stěžovatele postupovaly ústavně konformním způsobem.

11. V ústavní stížnosti tak Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo věc posunout do ústavněprávní roviny a Ústavní soud ani neshledává, že by byla napadená rozhodnutí projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu