Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2647/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Josefa Tichého, zastoupeného JUDr. Jiřím Kolaříkem, advokátem, sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2017 č. j. -345, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. června 2016 č. j. -304 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. dubna 2015 č. j. -188, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi jako účastníků řízení a Jaroslava Horníka, zastoupeného JUDr. Blankou Šimkovou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 1484, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Náhrada nákladů řízení se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. srpna 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 14. června 2016 č. j. -304 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") ze dne 30. dubna 2015 č. j. -188, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 237 600 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat nedoplatek ceny díla, konkrétně tesařských a pokrývačských prací (vazba, střecha, oplechování) na rodinném domě stěžovatele v Ch. Ke zhotovení díla se vedlejší účastník zavázal v roce 2008 na základě ústní smlouvy, jež se řídila a násl. , , ve znění účinném do 31. prosince 2013, a jejíž součástí nebylo ujednání o ceně díla. Stěžovatel měl zaplatit na záloze částku 300 000 Kč, hodnota prací provedených vedlejším účastníkem měla podle znaleckého posudku činit 551 540 Kč, resp. 553 600 Kč. O předání díla nebyl sepsán protokol, což však v případě smlouvy o dílo podle nemělo význam pro splatnost ceny. K prokázání, že dílo bylo dokončeno a předáno minimálně ke dni 11. listopadu 2008, postačovala fotodokumentace stavby na mobilním telefonu vedlejšího účastníka. Jeho požadavek na doplacení ceny díla byl shledán oprávněným.

3. Dovolání proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 18. května 2017 č. j. -345, protože stěžovatel v něm nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle . Předestřenou otázku hmotného práva, jejíž řešení krajským soudem má být v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, stěžovatel připnul k vlastní verzi skutkového děje, podle níž ve sporu nebylo prokázáno, že vedlejší účastník dílo provedl (dokončil) a předal. Nejvyšší soud se jí proto - vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů - nemohl zabývat. Ve vztahu k namítané neurčitosti smlouvy o dílo co do specifikace předmětu díla, pak dovolání nemělo obsahovat způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle .

III.

Argumentace stěžovatele

4. Dovolací soud podle stěžovatele nedostál své povinnosti posoudit, zda v předchozích fázích řízení byla porušena jeho základní práva, včetně práva na spravedlivý proces. Stěžovatel v dovolání namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu v té části, ve které dospěl k závěru, že dílo bylo dokončeno a žalovaným užíváno. Soudy nižších stupňů toto zjištění opřely o jediný důkaz, kterým byla fotodokumentace stavby na mobilním telefonu vedlejšího účastníka ze dne 11. listopadu 2008, ačkoli samotná tato dokumentace neprokazuje odevzdání a převzetí díla, a tedy ani vznik nároku na zaplacení ceny díla. Stěžovatel zdůrazňuje, že rozsudek, který ve svém odůvodnění neodkazuje na příslušné důkazy, na jejichž základě učinil skutková zjištění, resp. pokud není patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil, nelze považovat za přezkoumatelný.

5. Ve vztahu k napadeným rozsudkům nižších soudů stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Opětovně poukazuje na to, že závěr o dokončení díla a jeho užívání je založen pouze na již zmíněné fotodokumentaci. Obecné soudy se nijak nevypořádaly se skutečností, že v roce 2012 byl předmětný rodinný dům prodán jako rozestavěný. Nezjišťovaly důvody, pro které se dům nacházel v rozestavěném stavu, např. zda tomu tak není právě v důsledku vedlejším účastníkem nedokončených prací.

IV.

Řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. a vyzval Nejvyšší soud a vedlejšího účastníka k vyjádření se k ústavní stížnosti.

7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 9. listopadu 2017 konstatoval, že krajský soud vyšel z toho, že vedlejší účastník dílo dokončil a stěžovateli jej předal nejpozději dne 11. listopadu 2008. Stěžovatel místo toho připnul námitky proti právnímu posouzení k vlastní verzi skutkového stavu, podle níž vedlejší účastník dílo nedokončil. Ve vztahu k otázce určitosti smlouvy o dílo co do specifikace předmětu bylo dovolání stěžovatele vadné, neboť neobsahovalo vymezení přípustnosti dovolání.

8. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 22. listopadu 2017 označil ústavní stížnost za další účelový úkon stěžovatele, jak celou věc prodlužovat a současně zpochybňovat tak, aby mohl argumentovat, z jakého důvodu neplní a nehodlá plnit své napadenými rozsudky uložené povinnosti vůči vedlejšímu účastníkovi. To, že vedlejší účastník dokončil dílo, bylo prokázáno provedenou fotodokumentací ze dne 11. listopadu 2008. Její pravost byla svědecky potvrzena a stěžovatel ji v průběhu řízení nezpochybnil, ani nevyvrátil, že by mělo jít o jinou nemovitost či o jiný časový údaj. Dokončení a užívání díla pak bylo konstatováno i ve znaleckém posudku. Pokud jde o odmítnutí dovolání stěžovatele, vedlejší účastník má za to, že Nejvyšší soud důvody odmítnutí podrobně vysvětlil, a v tomto ohledu odkázal na jeho odůvodnění. Závěrem požádal, aby mu byly přiznány náklady řízení.

9. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který ve svém sdělení ze dne 11. prosince 2017 setrval na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti.

V.

Procesní podmínky řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až 31 ).

VI.

Vlastní posouzení

11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d)y (dále jen ""), a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

13. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je námitka nepřezkoumatelnosti skutkového zjištění obecných soudů o tom, že došlo k dokončení a odevzdání díla, respektive o extrémním rozporu tohoto zjištění s provedenými důkazy. Ústavní soud tuto námitku hodnotil ve spojitosti s tím, zda obecné soudy dostály požadavku náležitého odůvodnění svých rozhodnutí, vyplývajícímu z y a Úmluvy, a zákazu libovůle, vyplývajícímu přímo z y, k jejichž porušení by došlo v případě nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. září 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

14. Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná. Přinejmenším z nich vyplývá, že obecné soudy učinily předmětné skutkové zjištění na základě fotodokumentace ze dne 11. listopadu 2008. Zároveň není důvodné ani tvrzení, že předmětné skutkové zjištění je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když ve prospěch tohoto zjištění vyznívají i další části spisového materiálu, zejména znalecký posudek, podle něhož je dům dokončený a obývaný, a ve své podstatě také některá tvrzení stěžovatele, který v průběhu řízení připustil, že došlo k dokončení prací. Lze však uznat, že obecné soudy měly svou úvahu vysvětlit precizněji.

15. Další námitka stěžovatele pak směřovala proti způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jeho dovolání. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že nesprávné právní posouzení věci podle se může týkat jakékoli otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Dovoláním lze proto - nestanoví-li zákon za tímto účelem jiný procesní prostředek - uplatnit i veškeré námitky porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To neznamená, že je dovolací soud oprávněn volně přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů. Relevantní otázka procesního práva, a to i ve vztahu k hodnocení důkazů, však může vyvstat i v souvislosti s ústavními zásadami spravedlivého procesu, například s již zmíněnými hledisky přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí či jejich náležitého odůvodnění [srov. nález ze dne 15. března 2017

sp. zn.

, bod 24; viz též body 26 až 32].

16. Tento přístup se projevuje i v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Poukázat lze především na právní názor, podle něhož skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo mezi některými pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010 sp. zn. , ze dne 18. prosince 2013 sp. zn. nebo ze dne 21. září 2016 sp. zn. ).

17. Podle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud neměl námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, resp. námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, apriorně vyloučit ze svého posouzení. Přesto tato skutečnost nemá v dané věci význam z hlediska výsledku ústavněprávního přezkumu. Jak je totiž uvedeno výše, tyto námitky nemohly ani v případě jejich reflektování přinést pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci samé. Lze proto uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody.

18. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné (výrok I).

19. Vyhovět nebylo možné ani návrhu vedlejšího účastníka na přiznání nákladů řízení (výrok II). Podle náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ustanovení tohoto zákona dále stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Uvedené znamená, že náhrada nákladů řízení není automatická a že k uložení povinnosti k jejich náhradě lze přistoupit jen v případě mimořádných okolností, které však v dané věci nebyly shledány.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu