Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3509/17

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele Hung Hoang Viet, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2017 č. j. -41, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. listopadu 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle , , a d a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Zástupce stěžovatele byl napadeným usnesením vyzván, aby ve lhůtě 7 dnů předložil plnou moc udělenou mu stěžovatelem s jeho úředně ověřeným podpisem.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že byť napadl procesní rozhodnutí, v kontextu jiných obdobných rozhodnutí a dalších skutečností je napadené usnesení možné považovat za akt šikany stěžovatele ze strany předsedkyně senátu 18 Co Městského soudu v Praze. Napadené usnesení dle stěžovatele nebylo dostatečně odůvodněno. Poukázal na dlouhodobě negativní vztahy soudkyně vůči jeho zástupci, který je k odstranění vad plné moci často vyzýván až během projednávání merita věci, a statistiku, která dle něj prokazuje, že soudkyně tímto způsobem postupuje téměř jen vůči zástupci stěžovatele. Domníval se, že její postup je diskriminační, protože diferencuje mezi osobami zastoupenými jinými zástupci a zároveň nedůvěřuje plné moci, jde-li o zastoupení cizince. Navíc takto zasahuje do práva na právní zastoupení, protože vnáší nedůvěru mezi advokáta a jeho klienta. Tím, že jde často o věci cizinců, může se také stát, že zástupce nebude schopen v krátké soudcovské lhůtě ověřený podpis cizince zajistit. Dochází i k zásahu do podnikání zástupce stěžovatele jako advokáta. Obdobná výzva mu nebyla od roku 2006 zaslána žádným jiným odvolacím senátem Městského soudu v Praze. Proto má stěžovatel za to, že jeho věc je nebo může být zatížena vztahem soudkyně a jeho zástupce, čímž je ohroženo jeho právo na spravedlivé rozhodnutí ve věci. Soudkyně svým jednáním zavdává pochybnosti o své nepodjatosti.

4. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na nález ze dne 18. února 2010

sp. zn.

(N 30/56 SbNU 339; všechna rozhodnutí uvedená v tomto usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož orgán veřejné moci vykonává svou pravomoc ultra vires materiálně též tehdy, nesleduje-li předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, případně narušuje-li práva dotčených osob více, než je nezbytně nutné k dosažení zákonem stanoveného účelu.

II.

Přípustnost ústavní stížnosti

5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené y a , o Ústavním soudu.

6. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho vyplývá, že Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004

sp. zn.

(U 25/33 SbNU 475)]. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.

7. Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález ze dne 30. listopadu 1995

sp. zn.

(N 78/4 SbNU 243).

8. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005

sp. zn.

(N 6/36 SbNU 53)].

9. Takovou výjimku však projednávaná věc nepředstavuje. Stěžovateli byla doručena výzva k odstranění vad plné moci, k níž je předseda senátu oprávněn dle . Samotnou výzvou nekončí ani řízení před soudem ani jeho určitá část tak, aby již nebylo možné námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, použít. V případě možnosti vydat samotnou výzvu jde o výklad ustanovení tzv. podústavního práva. O zásahu do základních práv by bylo možno uvažovat až v případě, že by stěžovatel výzvu nerespektoval, a soud by z tohoto důvodu zastavil řízení (srov. obdobně usnesení ze dne 31. července 2017

sp. zn.

). Proti takovému postupu by se stěžovatel mohl bránit opravnými prostředky a v řízeních o nich by mohlo být přezkoumáno i to, zda byla výzva důvodná a dostatečně odůvodněná. Až po vyčerpání těchto procesních prostředků by přicházelo v úvahu podání ústavní stížnosti. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), v němž konstatoval, že výzva k zaplacení soudního poplatku sama o sobě nemůže vést k zásahu do ústavně zaručených práv a ústavní stížnost směřující proti ní je tak nepřípustná.

10. Podstata námitek stěžovatele však směřuje spíše k podjatosti soudkyně vůči zástupci stěžovatele a poškození práv samotného zástupce stěžovatele. Ústavní stížnost proti procesní výzvě není prostředkem ochrany těchto práv. Stěžovateli se nabízí možnost namítat podjatost soudkyně ve smyslu , a to za využití všech námitek, které v ústavní stížnosti uvedl. Námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, je nadto uplatnitelná i v žalobě pro zmatečnost. Pokud by rozhodnutím o podjatosti nebylo stěžovateli vyhověno a stěžovatel měl přesto nadále pocit, že je vztahem soudkyně a jeho zástupce zasahováno jeho právo na soudní ochranu, může si také zvolit nového zástupce.

11. Námitkami v ústavní stížnosti, které se týkají práv samotného zástupce, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť se netýkají ochrany práv stěžovatele. Navrhovatel v řízení o ústavní stížnosti musí tvrdit, že došlo k porušení jeho základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem [srov. ], podat ústavní stížnost jménem jiné osoby nebo v obecném zájmu (actio popularis) není možné [viz např. usnesení ze dne 8. prosince 1994

sp. zn.

(U 22/2 SbNU 259)]. Zástupce stěžovatele musí sám uplatnit jiné zákonné prostředky, chce-li se domoci ochrany svých práv. V případě tvrzeného nevhodného chování soudních osob přichází v úvahu stížnost dle § 164 zákona o soudech a soudcích.

12. Ústavní soud dále posoudil, zda nejsou naplněny podmínky . Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v předložené věci neshledal.

13. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2018

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj