Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 33/2022-213

-213

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce TP Insolvence, v. o. s., se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 281/7, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 03296636, jako insolvenčního správce dlužníkaPÁTÁ STAVEBNÍ CZ, a. s. v likvidaci, proti žalovanému STAVLINE s. r. o., se sídlem v Praze 10, Třebohostická 564/9, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 27191737, zastoupenému Mgr. Markem Gocmanem, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, PSČ 709 00, o neúčinnost právního jednání a o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka PÁTÁ STAVEBNÍ CZ, a. s. v likvidaci, se sídlem v Pardubicích, Družby 338, PSČ 530 09, identifikační číslo osoby 25593161, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2021, č. j. , -183 (), takto:Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

PÁTÁ STAVEBNÍ CZ, a. s. v likvidaci) domáhal vůči žalovanému (STAVLINE s. r. o.) určení, že

kupní smlouva, datovaná dne 4. března 2014, uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným, jejímž předmětem je prodej souboru lešení za kupní cenu ve výši 1 608 122 Kč (dále jen „kupní smlouva“), je neúčinným „právním úkonem“. Dále se domáhal vydání předmětu kupní smlouvy do majetkové podstaty dlužníka, a v případě nemožnosti takového plnění zaplacení rovnocenné náhrady ve výši 1 608 122 Kč do majetkové podstaty dlužníka.

2. Rozsudkem ze dne 30. září 2020, č. j. -144, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Určil, že kupní smlouva je neúčinným „právním úkonem“ (bod I. výroku).

[2]Uložil žalovanému vydat do tří dnů od právní moci rozsudku do majetkové podstaty dlužníka soubor lešení, jenž byl na žalovaného převeden na základě kupní smlouvy (bod II. výroku).

[3]Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 49 368 Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám jeho zástupce (bod III. výroku).

3. Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí insolvenčního soudu, když předchozí dva (zamítavé) rozsudky (ze dne 2. listopadu 2018, č. j. -61, a ze dne 13. listopadu 2019, č. j. -98) zrušil pro nepřezkoumatelnost k odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci [usnesením ze dne 30. dubna 2019, č. j. , -81 (), a usnesením ze dne 26. března 2020, č. j. , -113 ()] a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

4. K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením:

[1] Zrušil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku a vrátil věc v tomto rozsahu insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (první výrok).

[2] Zrušil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku a postoupil věc v tomto rozsahu k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (druhý výrok).

5. Odvolací soud, cituje ustanovení , (dále též jen „“), a odkazuje na blíže označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dospěl k závěru, že rozsudek insolvenčního soudu je opět nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů. Tento závěr založil na následujících úvahách:

6. Insolvenční soud učinil skutková zjištění i z důkazů, „které v řízení provedl až poté, co již jeho druhý rozsudek ve věci byl odvolacím soudem pravomocně zrušen (tedy jen některých důkazů v řízení provedených)“. K dalším skutkovým zjištěním pouze odkázal na dříve provedené důkazy, které ani neoznačil.

7. Jelikož neúčinným „právním úkonem“ ve smyslu a násl. , o úpadku a způsobech jeho řešení (), může být pouze „právní úkon“ platný, měl se insolvenční soud zabývat platností kupní smlouvy.

8. Právní posouzení jednostranného zápočtu žalovaného podle , (dále jen „o. z.“), je nedostatečné, neboť insolvenční soud se nezabýval tím, jakou právní úpravou se řídí pohledávky, které jsou předmětem započtení. Potud odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

9. Insolvenční soud v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), posuzoval podmínky odporovatelnosti „právního úkonu“ ve smyslu , nikoli ke dni vzniku „právního úkonu“, ale ke dni provedení zápočtu, který není předmětem tohoto sporu.

10. V rozporu s žalobním požadavkem na určení neúčinnosti kupní smlouvy insolvenční soud uzavřel, že dlužníku se nedostalo žádného protiplnění a ostatní věřitelé byli zkráceni (až) v důsledku následných „právních úkonů“ (dohody o postoupení pohledávky a jednostranného zápočtu), které předmětem odpůrčí žaloby nejsou. Tento závěr blíže neodůvodnil.

11. Jestliže se žalobce domáhal vydání plnění z neúčinného „právního úkonu“, tj. vydání věci (souboru lešení) do majetkové podstaty dlužníka, a v případě nemožnosti vydání zaplacení peněžité náhrady (náhradního plnění), jde o žalobu na vydání movité věci, in eventum o zaplacení peněžité náhrady za věc, kterou nelze vydat. Žalobce se tedy primárně domáhá vydání věci. Jelikož předmětem žaloby není peněžité plnění, ani peněžitá náhrada za poskytnuté plnění (kterého se lze domáhat vedle určení neúčinnosti dlužníkova „právního úkonu“), nelze užít ustanovení . V tomto ohledu nejde o incidenční spor a věcnou příslušnost soudu je nutno určit podle obecných pravidel ( ). K tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. .

12. Insolvenční soud neobjasnil, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěru, podle něhož v řízení nebylo prokázáno, že by vydání plnění (souboru lešení coby předmětu kupní smlouvy) z neúčinného „právního úkonu“ nebylo nemožné.

13. Výslovně proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

14. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje ve smyslu argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. . Z jeho závěrů dovozuje, že ustanovení lze použít i v situaci, kdy se insolvenční správce domáhá vydání (nikoli zaplacení) nepeněžitého plnění do majetkové podstaty dlužníka. Dále dovolatel odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. prosince 2010, č. j. -72, které je podle něj v dané věci přiléhavé, neboť v něm odvolací soud dovodil, že v řízení o odpůrčí žalobě insolvenční soud nepostupoval správně, jestliže nerozhodl o žalobním požadavku na vydání nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka.

15. Dále dovolatel uvádí, že postup, kdy by insolvenční správce „musel nejprve získat pravomocné rozhodnutí jednoho soudu, kterým by tento určil neúčinnost odporovaného právního jednání, a s tímto rozhodnutím se pak dále domáhat u druhého soudu uložení povinnosti žalovanému vydat plnění do majetkové podstaty dlužníka“, je v rozporu s principem rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení i se zásadou co nejvyššího uspokojení věřitelů.

16. Dovolatel shrnuje, že odvolací soud nesprávně vyložil a rozhodl ve zjevném rozporu se svou rozhodovací praxí, aniž by tento postup nějak odůvodnil. Porušil tak princip právní jistoty a právo dovolatele na spravedlivý proces dle článku 36 a násl.d.

17. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

18. Dovolání je v dotčeném rozsahu přípustné podle (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2020, sp. zn. ) pro posouzení dovoláním předestřené problematiky výkladu ustanovení věty druhé ve vazbě na vydání nepeněžitého plnění (movité věci) do majetkové podstaty dlužníka, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena.

19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení a [ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 31. května 2019, pro věc rozhodném se zřetelem k době vydání rozhodnutí o úpadku žalobců (15. května 2015) podle článku II (Přechodné ustanovení) části první ]:

Podle , nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy.

Dle soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Z ustanovení plyne, že odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

Podle , zruší-li odvolací soud rozhodnutí podle , postoupí věc věcně příslušnému okresnímu nebo krajskému soudu, popřípadě soudu zřízenému k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu.

Dle krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně v incidenčních sporech.

Podle incidenčními spory jsou spory na základě odpůrčí žaloby.

Z ustanovení vyplývá, že soupis majetkové podstaty jeu, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby.

Podle se neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům, není-li dále stanoveno jinak.

Dle odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

Podle dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

21. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry.

22. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že postrádá zdůvodnění toho, proč u právního jednání dlužníka uskutečněného v době od 1. ledna 2014 oba soudy nadále používají pojem „právní úkon“ dle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013. , , nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. a násl. o. z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v a násl. . Srov. i ustanovení o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

23. V projednávané věci je zásadní, že dovolatel se domáhal vedle vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy též „předání“ souboru lešení, jenž je předmětem kupní smlouvy, nebo zaplacení rovnocenné náhrady za tento soubor lešení (žaloba z 15. května 2016). Následně navrhl vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uloženo vydat mu soubor lešení, a v případě nemožnosti takového plnění zaplatit do majetkové podstaty dlužníka rovnocennou náhradu ve výši 1 608 122 Kč (doplnění žaloby z 14. září 2017).

24. Podstata dovolací argumentace spočívá v tvrzení dovolatele, že ustanovení je aplikovatelné též v situaci, kdy se insolvenční správce domáhá vydání (nikoliv zaplacení) nepeněžitého plnění do majetkové podstaty dlužníka. Spor se tedy vede o to, zda ustanovení lze užít i tehdy, jestliže se insolvenční správce domáhá vedle určení neúčinnosti právního jednání dlužníka také (a současně) vydání movité věci (slovy dovolatele nepeněžitého plnění) do majetkové podstaty dlužníka. Od výsledku úvah na předestřené téma se přitom odvíjí posouzení věcné příslušnosti soudu.

25. Již na tomto místě pak Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

26. Přitom z ustanovení věty druhé plyne, že bylo-li předmětem odporovaného právního jednání peněžité plnění nebo má-li jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, lze odpůrčí žalobou požadovat i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Text dané normy nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního jednání je (může být) součástí odpůrčího nároku i požadavek na vydání finanční náhrady za majetek ušlý z majetkové podstaty.

27. Potud srov. též obsah důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 - 2013) jako tisk č. 929/0 (přijaté posléze s účinností od 1. ledna 2014 jako ). Zvláštní část důvodové zprávy (k bodům 131 až 134) změny v odůvodňuje následovně: „Doplnění pak řeší v praxi soudů spornou otázku, zda odpůrčí žaloba může být vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu spojena (u téhož soudu) s požadavkem na vydání (úhradu) příslušného peněžitého plnění“.

28. Také z textu komentářové literatury lze dovozovat, že autoři počítají s možností žalujícího insolvenčního správce domáhat se v petitu odpůrčí žaloby vydání (úhrady) příslušného (dotčeného) peněžitého plnění. K tomu srov. například Maršíková, J. v: Maršíková, J. a kol.: : komentář. 3. vydání. Nakladatelství Leges, 2018, (komentář k ), ISBN: 978-80-7502-257-8.

29. Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů nicméně náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo vyhověno odpůrčí žalobě ( věta první ). Jestliže se věc, která ušla z majetkové podstaty dlužníka neúčinným právním jednáním dlužníka, navrací do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, jímž insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě (tak, že ji insolvenční správce po právní moci takového rozhodnutí sepíše do majetkové podstaty), pak důsledky toho, že osoba, která má takovou věc u sebe, nerespektuje účinky soupisu (nevydá věc dobrovolně do majetkové podstaty) lze rovněž řešit nejdříve od právní moci rozhodnutí, jímž insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě. Nejde (proto) již o součást odpůrčího nároku (ani podle věty druhé ), takže k projednání a rozhodnutí vindikační žaloby je věcně příslušný okresní soud ( ).

30. Jelikož se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti, se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( ).

31. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2024

JUDr. Helena Myšková

předsedkyně senátu