Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 15/2023-46

-46

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věcižalobceJUDr. Manuela Villalobose, se sídlem v Praze 8, V Zahradách 820/8, PSČ 180 00, jako insolvenčního správce dlužníka KOLAGRO s. r. o., v likvidaci, proti žalovanému Česká spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníkaKOLAGRO s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Mutějovicích, Chludilova 288, PSČ 270 07, identifikační číslo osoby 02736209, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2022, č. j. 77 ICm 2601/2021, -32 (), takto:

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“)

rozsudkem

ze dne 9. února 2022, č. j. -16, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. února 2022, č. j. -18:

[1] Určil, že „právní úkony“ dlužníka (KOLAGRO s. r. o., v likvidaci) spočívající v inkasu (v rozhodnutí specifikovaných) částek v celkové výši 76 048,30 Kč (dále jen „platby“) žalovaným (Českou spořitelnou, a. s.) z účtu dlužníka č. 3534978349/0800 na úvěrový účet č. 0440195489/0800 k úhradě závazku dlužníka z úvěrové smlouvy ze dne 29. srpna 2018, č. 0440195489, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku).

[2] Uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 76 048,30 Kč (bod II. výroku).

[3] Rozhodl o nákladech řízení o soudním poplatku (body III. a IV. výroku).

2. Insolvenční soud vyšel zejména z následujících skutečností:

[1] Dlužník a žalovaný uzavřeli dne 29. června 2015 úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byl dlužníku k jeho žádosti poskytnut úvěr ve výši 1 000 000 Kč, který se zavázal (společně s příslušenstvím) vrátit žalovanému ve splátkách.

[2] Insolvenční soud vyhláškou ze dne 28. května 2020, č. j. -2, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, oznámil zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.

[3] Následně žalovaný provedl z účtu dlužníka v době od 1. června 2020 do 30. září 2020 inkasa v celkové výši 76 048,30 Kč.

[4] Insolvenční soud usnesením ze dne 22. září 2020, č. j. -14, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku) a ustanovil žalobce insolvenčním správcem dlužníka (bod III. výroku).

[5] Žalovaný uplatnil přihláškou pohledávky P8 dne 6. října 2020 nevykonatelnou pohledávku ve výši 593 180 Kč z titulu úvěrové smlouvy.

3. Insolvenčníě soud – vycházeje z ustanoveniě a zákona č. , o úpadku a způsobech jeho řešeniě (), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že inkasa peněžních prostředků z účtu dlužníka provedená žalovaným (tedy osobou, která vede účet dlužníka) s předchozím souhlasem dlužníka, jsou dlužníkovým plněním (jeho právním jednáním) na jeho dluh z úvěrové smlouvy. Tento peněžitý dluh, vzniklý před zahájením insolvenčního řízení, mohl být (a byl) uplatněn přihláškou pohledávky P8. Dlužníku je však zapovězeno uspokojovat pohledávku P8 po zahájení insolvenčního řízení; proto dané jednání sankcionuje neúčinností.

4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 2022, č. j. 77 ICm 2601/2021, -32 ():

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu s tím, že bod I. výroku správně zní tak, že se určuje neúčinnost právních jednání dlužníka spočívajících v úhradě plateb formou inkasa z účtu dlužníka na úvěrový účet (první výrok).

[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení , , , , , , 3 a 4, , a a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou par conditio creditorum (pari passu) [zásadou poměrného uspokojování nároků věřitelů], jelikož byl zvýhodněn oproti jiným nezajištěným věřitelům tím, že na základě souhlasu uděleného dlužníkem převedl platebním příkazem finanční prostředky dlužníka (za účelem plnit na dluh dlužníka) ve prospěch svého účtu; proto jsou dané platby neúčinnými právními jednáními podle .

6. Proti rozsudku odvolacího soudu, podal žalovaný dovolání, které (poměřováno obsahem) směřuje proti výroku o věci samé. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu , (dále též jen „“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

7. Dovolatel podle obsahu dovolání formuluje otázku, zda lze inkaso, které provedl, považovat za právní jednání dlužníka, jemuž lze odporovat. K tomu dovolatel namítá, že inkaso bylo jeho právním jednáním; proto nešlo o právní jednání dlužníka, kterému by bylo možné odporovat. Inkaso je platební operací, která sestává ze dvou právních jednání; prvním je jednání dlužníka – souhlas s provedením inkasa, druhým je jednání věřitele (dovolatele) – provedení inkasa. Tento závěr dovozuje i z ustanovení , o platebním styku, podle něhož je inkaso právním jednáním příjemce platby. Má za to, že odvolací soud se nevypořádal s uvedenou argumentací dostatečně.

8. Dále dovolatel namítá, že argumentace zásadou poměrného uspokojení věřitelů není vhodná. Může-li věřitel podle ustanovení až do rozhodnutí o úpadku započítávat vzájemné pohledávky, pak za použití výkladu a maiori ad minus je dovolatel oprávněn peněžní prostředky rovněž inkasovat.

9. Konečně dovolatel argumentuje tím, že souhlasil-li dlužník s inkasem před zahájením insolvenčního řízení, bylo na insolvenčním správci, aby tento souhlas odvolal; jinak může dovolatel provádět inkaso až do zjištění úpadku dlužníka.

10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění .

11. Dovolání je přípustné podle ustanovení , když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v , a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem v daných skutkových poměrech dosud neřešenou.

12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

14. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení a zákona o platebním styku, v aktuálním znění (pro věc rozhodném):

()

(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.

(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.

§ 2 (zákona o platebním styku)Vymezení některých pojmů

(1) Pro účely tohoto zákona se rozumí

(…)

e/ inkasem převod peněžních prostředků z platebního účtu, k němuž dává platební příkaz příjemce na základě souhlasu, který plátce udělil příjemci, poskytovateli příjemce nebo svému poskytovateli,

(…)

15. V takto ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené otázce následující závěry:

16. Odpověď na dovoláním otevřenou otázku Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslu 10, ročníku 2019, pod číslem 109/2019, kde (v poměrech obdobného skutkového stavu) formuloval názor, že nemá pochybnosti o tom, že „odčerpání“ peněžních prostředků z účtu dlužníka žalovaným je plněním dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru; skutečnost, že žalovaný jako banka, která vedla účet dlužníka, zmíněné částky, v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě o revolvingovém úvěru, z účtu (sám) odepsal, na tomto závěru (o neúčinnosti právního úkonu) nic nemění.

17. Uvedený názor Nejvyšší soud vyslovil nad rámec dovolacích námitek řešených v odkazovaném rozsudku sp. zn. a nelze ho tak považovat za ustálenou rozhodovací praxi. Ani v poměrech projednávané věci a na podkladě uplatněné dovolací argumentace však Nejvyšší soud nemá důvod zodpovědět otázku předestřenou dovolatelem jinak.

18. Inkaso peněžních prostředků z účtu dlužníka na úvěrový účet představovalo plnění jeho dluhu a je tak právním jednáním [k tomu srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a četnou judikaturu na něj navazující].

19. Závěr, že neúčinným právním jednáním může být i plnění na již splatný dluh, je v rozhodovací praxi nepochybný. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového (zvýhodňujícího) právního jednání dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zabránit, neboť zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů), je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména a ). K tomu dále srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. .

20. Z pohledu základních zásad insolvenčního řízení ( ) pak nemůže být rozhodující, zda převod peněžních prostředků je fakticky realizován dovolatelem coby inkaso, nebo zda jde o převod peněžních prostředků na základě platebního (jednorázového nebo trvalého) příkazu dlužníka. I v případě inkasa je totiž zřejmé, že bez předchozí vůle dlužníka (jeho souhlasu) by nemohl být realizován převod peněžních prostředků (a částečná úhrada jeho dluhu).

21. Opačný výklad prosazovaný dovolatelem by vedl k závěru, že plnění přijatému bankou na základě platebního příkazu učiněného dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení by bylo možno odporovat, kdežto totožnému plnění získanému inkasem nikoliv; přitom by šlo o plnění na tentýž dluh a důsledky uvedených právních jednání pro majetkovou podstatu dlužníka by byly shodné.

22. Jinak řečeno, inkaso peněžních prostředků z účtu dlužníka provedené bankou (coby příjemcem) na úhradu dlužníkova dluhu v souladu s předchozím smluvním souhlasem dlužníka (coby plátce) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je neúčinným právním jednáním dlužníka ve smyslu . Takový závěr nevylučuje (neodporuje mu) ani dikce zákona o platebním styku; z onoho ustanovení je naopak zřejmé, že bez dlužníkem projevené (trvající) vůle k inkasu dojít nemůže.

23. Nerozhodná je argumentace dovolatele přípustností započtení ve smyslu , a to již proto, že započtení není (na rozdíl od inkasa) způsobem nebo formou (s)plnění dluhu (k tomu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 116/2018 Sb. rozh. obč.).

24. Stejně tak neobstojí námitka, že insolvenční správce mohl odvolat souhlas dlužníka s inkasem. Bez ohledu na faktickou nesprávnost této námitky v poměrech projednávané věci [insolvenční správce byl ustanoven do funkce (až) rozhodnutím o úpadku dlužníka, tedy po inkasu předmětných částek inkasem], je zřejmé, že na podstatě odporovaného právního jednání se tím nic nemění; bylo naopak na dovolateli (bance), aby se v souladu s zdržel jednání směřujícího k uspokojení jeho pohledávky mimo rámec pravidel insolvenčního řízení.

25. U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( věta druhá ). Takovou vadou Nejvyšší soud neshledal.

26. Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho argumentací, pak Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem rozh. obč., vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. K tomu lze dodat, že z ustanovení [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem ( )] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. ).

27. Dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, a tudíž Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( ).

28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením , a , když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a u žalobce nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.

29. O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo zamítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2024

Mgr. Hynek Zoubek

předseda senátu