Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 125/2022-485

-485

USNESENÍ

žalobkyně

JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D.

, se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, jako insolvenční správkyně dlužníka BÁRT - STAVBY s. r. o., proti žalovanému

J. B.

, zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/33, PSČ 301 00, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka

BÁRT - STAVBY s. r. o.

, se sídlem v Blšanech u Loun 1, PSČ 440 01, identifikační číslo osoby 25009851, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. ,

o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2022, č. j. , -447 (), takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 16. srpna 2021, č. j. -399, ve znění rozsudku ze dne 31. ledna 2022, č. j. -425, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Zamítl žalobu o určení, že smlouva o nájmu (blíže specifikované nemovitosti), kterou uzavřel dlužník (BÁRT - STAVBY s. r. o.) se žalovaným (J. B.) dne 1. srpna 2010 (dále jen „nájemní smlouva“), je neúčinná vůči věřitelům dlužníka (bod I. výroku).

[2] Určil, že nájemní smlouva je neplatná (bod II. výroku).

[3] Uložil žalovanému „vydat“ žalobkyni (JUDr. Ing. Kristýně Fronc Chalupecké, Ph. D., jako insolvenční správkyni dlužníka) do majetkové podstaty dlužníka „v části uhrazené nájemné“ ve výši 13 459 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (bod III. výroku).

[4] Zamítl žalobu „ve věci vydání části nájemného“ co do částky 378 000 Kč (bod IV. výroku).

[5] Určil, že dohody o započtení, které dlužníka uzavřel se žalovaným dne 30. června 2012 a 30. června 2013 (dále jen „dohody o započtení“), jsou neplatné (bod V. výroku).

[6] Uložil žalovanému „vydat“ žalobkyni částku 392 541 Kč jako plnění bez právního důvodu (bezdůvodné obohacení) [bod VI. výroku].

[7] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (body VII. a VIII. výroku).

[8] Zamítl žalobu o určení, že dohody o započtení jsou neúčinné vůči majetkové podstatě dlužníka (bod IX. výroku).

2. Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, když první rozsudek ze dne 18. prosince 2019, č. j. -226, jímž insolvenční soud žalobu zamítl, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. září 2020, č. j. , -255 () [správně ].

3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení , , , až , o úpadku a způsobech jeho řešení (), a 2 , (dále jen „o. z.“), , (dále jen „obč. zák.“) a , obchodního zákoníku, a odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že nájemní smlouva je absolutně neplatná, neboť její účel odporuje zákonu, je v rozporu se zájmem dlužníka a obchází právní úpravu obchodního zákoníku a „v situaci prokázaného úpadkového stavu dlužníka“.

4. Žalovaný uzavřením nájemní smlouvy pro sebe úmyslně sjednal výhodu se záměrem zmařit možnost (vyššího) uspokojení ostatních věřitelů a snížit svůj dluh vůči dlužníku. Takové jednání žalovaného, jež je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Vzhledem k tomu, že pohledávky žalovaného za dlužníkem z titulu nájemní smlouvy nevznikly, nemohly dohodami o započtení zaniknout ani pohledávky dlužníka za žalovaným. Insolvenční soud dovodil, že v případě (absolutně) neplatného právního úkonu, nelze dále zkoumat jeho neúčinnost, a proto uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 406 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, když v rozsahu 378 000 Kč se žalobci nepodařilo prokázat „skutečné vyplacení nájemného“ žalovanému.

5. K odvolání žalobkyně i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. května 2022, č. j. , -447 ():

[1] Zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti bodům II., III., V., VI. a VII. výroku rozsudku insolvenčního soudu (první výrok).

[2] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., II., V. a IX. výroku tak, že zamítl žalobu o určení neúčinnosti nájemní smlouvy a dohod o započtení, „a to z důvodu, že se jedná o právní úkony neplatné“ (druhý výrok).

[3] Potvrdil bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu a změnil jeho bod VI. výroku (jen) tak, že žalovaný je povinen „vydat“ plnění do majetkové podstaty dlužníka; jinak bod VI. výroku rovněž potvrdil (třetí výrok).

[4] Změnil bod IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu tak, že žalovaný je povinen „vydat“ do majetkové podstaty dlužníka částku 210 000 Kč; jinak ohledně částky 168 000 Kč bod IV. výroku potvrdil (čtvrtý výrok).

[5] Rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků za řízení před soudy obou stupňů (pátý výrok).

[6] Zrušil „výrok o nákladech státu“ (bod VII. výroku rozsudku insolvenčního soudu) a vrátil věc v tomto rozsahu insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení , až 242 , a násl. o. z., , , , a obč. zák. a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – nejprve konstatoval, že neúčinnost odporovaných právních úkonů nelze posuzovat podle a , neboť lhůty podle těchto ustanovení již uplynuly; neúčinnost těchto úkonů je však možno posoudit podle ; v takovém případě není rozhodné, zda dlužník učinil úkony v době, kdy byl v úpadku, nebo zda tyto úkony vedly k dlužníkovu úpadku.

7. K námitce žalovaného, že k zápočtům nedošlo v důsledku právního úkonu dlužníka, ale výhradně jednostranným právním úkonem žalovaného, odvolací soud konstatoval, že žalovaný nepřípustně směšuje institut jednostranných a dvoustranných právních úkonů. Dohoda o započtení je nepochybně dvoustranným právním úkonem, což plyne i z toho, že započtení činil žalovaný jakožto věřitel pohledávky a současně coby statutární orgán dlužníka. Všechny odporované právní úkony mají v posuzovaném případě povahu dvoustranných právních úkonů, byť je fakticky činila jedna osoba. V době, kdy došlo k odporovaným právním úkonům, měl dlužník a žalovaný postavení osob navzájem blízkých, a proto není třeba prokazovat úmysl dlužníka zkrátit své věřitele; tato skutečnost se presumuje a bylo na žalovaném, aby prokázal, že i při náležité pečlivosti nemohl poznat úmysl dlužníka.

8. Napadené právní úkony nicméně nemají „povahu“ právních úkonů neúčinných, nýbrž právních úkonů neplatných podle § 39 obč. zák., poněvadž byl dán úmysl dlužníka i žalovaného zkrátit věřitele dlužníka. Smlouvu o nájmu i dohody o započtení totiž uzavíral žalovaný ve dvojjediném postavení, takže mu musela být známa ekonomická situace dlužníka. Žalovaný spolu s dlužníkem vytvořili účelový závazek dlužníka z titulu nájemného tak, aby byl započitatelný vůči závazku žalovaného z titulu poskytnuté půjčky dlužníkem.

9. K další námitce žalovaného, že nájemní smlouvu nelze posuzovat v kontextu dohod o započtení, neboť k započtení došlo až (téměř) dva roky po uzavření smlouvy o nájmu, odvolací soud uzavřel, že záměru žalovaného docílit zániku jeho závazku za dlužníkem z půjčky nasvědčuje již sjednání zcela nepřiměřené výše nájemného za nájem pozemku, který dlužník fakticky nepotřeboval. Uvedené zápočty pak byly prováděny vždy poté, co se stalo splatné celé roční nájemné. Neplatnost dohod o započtení plyne i z obč. zák., jelikož žalovaný nedisponoval žádnou pohledávkou, jež by mohl započíst proti pohledávce dlužníka za svou osobou. Proto bylo nadbytečné zabývat se otázkou možného započtení podle ustanovení až 4 .

10. Žalobce se nedomáhal určení neplatnosti nájemní smlouvy a dohod o započtení, ale výhradně určení jejich neúčinnosti (a vydání příslušného plnění); odvolací soud přesto uzavřel, že za situace, kdy je nutné žalobu na určení neúčinnosti zamítnout, je potřeba současně ve výrokové části rozhodnutí konstatovat neplatnost právních úkonů, s tím, že povinnost k vydání plnění je ukládána na základě bezdůvodného obohacení žalovaného.

11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to v rozsahu druhého až pátého výroku. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení , (dále též jen „“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel konkrétně (poměřováno obsahem dovolání) vymezuje otázky, zda byl dlužník v době uzavření nájemní smlouvy v úpadku, zda splňovaly pohledávky žalovaného za dlužníkem podmínky pro započtení uvedené v až 4 a zda lze odporovat započtení coby jednostrannému právnímu úkonu (byť vtělenému do dohod o započtení).

12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení ; má za to, že odvolací soud špatně vyhodnotil, kdy se dlužník nacházel v úpadku, neboť nájemní smlouva a dohody o započtení byly uzavřeny „daleko“ dříve, než dlužník „vstoupil“ do insolvenčního řízení.

13. Dovolatel má dále za to, že zákonné podmínky započtení uvedené v až 4 byly prokázány a splněny, tj. že se pohledávky staly způsobilými k započtení před rozhodnutím o úpadku dlužníka. Účelem nájemního vztahu bylo zajistit parkovací místa pro dlužníka a nikoli zvýhodnit věřitele (žalovaného), přičemž nájemné bylo sjednáno v přiměřené výši. Nadto dodává, že započtení není uvedeno jako typický zvýhodňující úkon v ustanovení .

14. Nakonec dovolatel upozorňuje, že dohody o započtení jsou jednostranným právním úkonem dovolatele; na tom nic nemění, že dovolatel svůj jednostranný právní úkon vtělil do dohod o započtení.

15. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění .

16. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti pátému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle a 2 jako objektivně nepřípustné, neboť ve vztahu k tomuto výroku vylučuje přípustnost dovolání ustanovení

17. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části čtvrtého výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil zamítavý bod IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu co do zaplacení částky 168 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné ( a 3 věty první a ). K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší [za mnohá srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)]. V poměrech projednávané věci je přitom zřejmé, že tím, že v dotčeném rozsahu odvolací soud zamítl žalobu, nezpůsobil procesní „újmu“ dovolateli (žalovanému), nýbrž žalobkyni.

18. Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , odmítl podle a 2 Učinil tak proto, že na řešení dovolatelem předestřených právních otázek napadené rozhodnutí nespočívá.

19. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení věty první a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., a v poměrech ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.

20. Tím spíše pak dovolání nemůže být přípustné, pokud se s argumentací odvolacího soudu určující pro dovoláním napadené rozhodnutí zcela míjí a vyřešení těch právních otázek, na nichž toto rozhodnutí stojí, nijak nezpochybňuje (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. ).

21. Odvolací soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva a dohody o započtení nejsou neúčinnými právními úkony, nýbrž že jde o právní úkony neplatné, neboť jak žalovaný, tak dlužník jednali v úmyslu zkrátit věřitele (odst. 21. a násl. napadeného rozsudku). Výslovně přitom uvedl, že by bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda byl dlužník v úpadku v době uzavření nájemní smlouvy a dohod o započtení, i v případě, kdyby mělo jít o neúčinné právní úkony podle (odst. 15. napadeného rozsudku). Dále výslovně uvedl, že s ohledem na neplatnost dohod o započtení je nadbytečné zabývat se otázkou možného započtení z hlediska až 4 (odst. 24. napadeného rozsudku); započtení je neplatné (i) z toho důvodu, že žalovaný nemohl použít „žádnou existentní pohledávkou nájemného způsobilou k započtení (odst. 23. napadeného rozsudku).

22. Dovolatel se své argumentaci soustřeďuje výlučně na to, že nájemní smlouva a dohody o započtení nejsou neúčinnými právními úkony, za neúčinné je ovšem neměl ani odvolací soud; proti tomu závěr o (absolutní) neplatnosti těchto úkonů, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatel nezpochybňuje. Proti závěru o absolutní neplatnosti úkonů se dovolání nijak argumentačně nevymezuje a řešení otázek, jež dovolání klade (posuzováno podle obsahu), je tak pro výsledek dovolacího řízení bezcenné, jelikož jej nemůže ovlivnit. Dovolání je tak nepřípustné jako celek.

23. Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti k případným vadám řízení podle , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, toliko u (jinak) přípustného dovolání ( ), jestliže takové (tvrzené) procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu

24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( ).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 3. 2024

Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu