Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 88/2022-190

-190

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věcižalobceZ. H., zastoupeného Mgr. Richardem Merkunem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovanému RALT COMPANY s. r. o., se sídlem v Dobřejovicích, Lipová 181, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 02138816, zastoupenému JUDr. Davidem Heryánem, advokátem, se sídlem v Poděbradech, Vilová 1367, PSČ 290 01, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníkaZITA DEL ROZZ, spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem ve Štětí, Pivovarská 600, PSČ 411 08, identifikační číslo osoby 25844261, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2022, č. j. , -150 (), takto:

Odůvodnění:

1.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 31. března 2021, č. j. -74, určil, že pohledávka P 11 [přihlášená žalovaným (

RALT COMPANY s. r. o.) ve výši 23 454 263,68 Kč do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka ZITA DEL ROZZ, spol. s r. o. v likvidaci, a popřená žalobcem (věřitelem Z. H.] není pohledávkou po právu (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2022, č. j. , -150 (), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení , , , , , , , a , (dále jen „obč. zák.“), a z ustanovení a , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu – se ztotožnil se skutkovými zjištěními insolvenčního soudu a s jeho právním posouzením a dále doplnil:

[1] Žalovaný se měl stát věřitelem přihlášené pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva“) uzavřené s původním věřitelem V. Z. (dále jen „V. Z.“) jako postupitelem. Postoupení pohledávky oznámil V. Z. dne 7. července 2014 dlužníku, který písemné oznámení převzal; nelze se tudíž domáhat prokázání postupní smlouvy a dlužník je povinen (vyjma případů uvedených v § 525 obč. zák.) plnit dluh žalovanému jako postupníku pohledávky.

[2] Předmětem postoupení byla pohledávka za dlužníkem z titulu dohody o narovnání ze dne 20. listopadu 2002 (dále jen „dohoda o narovnání“) uzavřené mezi věřitelem V. Z. a dlužníkem, za kterého rovněž jednal V. Z. coby jeho jednatel. Dohodou o narovnání byl nahrazen původní závazek dlužníka splatný dne 1. listopadu 2002 z „hotovostní“ půjčky ve výši 7 500 000 Kč poskytnuté dlužníku věřitelem V. Z. dne 16. října 2002 (dále též jen „smlouva o půjčce“) za účelem „pořízení a oddlužení“ nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví číslo 1609 v katastrálním území Černovice (dále jen „nemovitosti“); získané peněžní prostředky měl dlužník poskytnout společnosti WITCOOR s. r. o. (dále jen „společnost W“), která uvedenou částku „složila“ jako cenu nemovitostí na účet správce konkursní podstaty společnosti 3 x P a. s. (dále jen „správce konkursní podstaty“). Nové pohledávce V. Z. za dlužníkem, vzniklé z dohody o narovnání, odpovídal peněžitý závazek dlužníka ve výši 6 900 000 Kč, splatný dne 21. listopadu 2012, s úrokem ve výši 14 % ročně. Dlužník zároveň uznal nově vzniklý závazek.

[3] Smlouva o půjčce je reálným kontraktem; k uzavření smlouvy je nezbytné, aby věřitel odevzdal předmět půjčky dlužníkovi. Z potvrzení správce konkursní podstaty však plyne, že společnost W složila cenu nemovitostí do notářské úschovy již dne 5. dubna 2002 (podpis správce konkursní podstaty na potvrzení ověřil notář a legalizační doložka obsahuje uvedené datum vyhotovení). V. Z. tedy nemohl poskytnout dlužníku půjčku dne 16. října 2002.

[4] Původní závazek dlužníka ze smlouvy o půjčce neexistoval a dohoda o narovnání je neplatná pro počáteční nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 obč. zák.); na tom nic nemění ani skutečnost, že dlužník uznal nově vzniklý závazek z dohody o narovnání.

[5] Zájem V. Z. (coby věřitele) byl při uzavírání dohody o narovnání protichůdný zájmu dlužníka zastoupeného V. Z.; dlužník uzavřel dohodu o narovnání „ve svůj neprospěch“ jen kvůli tomu, že „na obou stranách“ jednala tatáž osoba. V. Z. nebyl oprávněn jednat jménem dlužníka (§ 22 odst. 2 obč. zák.) a jestliže tak přesto učinil, je dohoda o narovnání neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).

[6] Smlouvu o půjčce uzavřel s dlužníkem V. Z. jako jeho jediný společník, který zároveň jednal jménem dlužníka. Smlouva proto musela mít formu notářského zápisu nebo písemnou formu a musela být podepsána před orgánem pověřeným legalizací, což se nestalo. Také dohoda o narovnání je z uvedeného důvodu absolutně neplatná pro rozpor s obch. zák., což platí i pro jednostranný právní úkon dlužníka (uznání závazku).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „“), argumentem, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s (dovolatelem označenou) judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel připouští, že místo 16. října 2002 musela být půjčka poskytnuta dlužníku „nejpozději“ dne 5. dubna 2002, ale má za to, že dohoda o narovnání obsahuje v tomto směru ohledně nahrazovaného závazku ze smlouvy o půjčce „pouhou chybu v psaní“. Návrh dovolatele na provedení důkazu výslechem V. Z. insolvenční soud zamítl a k vyvrácení domněnky existence uznaného závazku z dohody o narovnání žalobci „stačila jedna jediná chyba v psaní“, což má dovolatel za „nezákonné“, neboť to „degraduje význam a hodnotu právní domněnky“. Dovolatel shrnuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil v tom duchu, že určí jeho pohledávku za pravou, popřípadě aby jej zrušil (případně včetně rozsudku insolvenčního soudu) a věc vrátil odvolacímu (insolvenčnímu) soudu k dalšímu řízení.

5. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění .

6. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy v prvním výroku i v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil bod II. výroku insolvenčního soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před insolvenčním soudem, a ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto výrokům však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle ustanovení jako objektivně nepřípustné.

7. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , odmítl podle a 2 jako nepřípustné.

8. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. věty první a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a v poměrech ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.

9. Promítnuto do poměrů projednávané věci žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku, jejímž věřitelem se stal na základě postupní smlouvy a která má mít svůj právní důvod v dohodě o narovnání. Odvolací soud shledal dohodu o narovnání absolutně neplatnou ze tří (na sobě nezávislých) důvodů, konkrétně: 1) pro počáteční nemožnost plnění (dohodou o narovnání nahrazovaná pohledávka ze smlouvy o půjčce neexistovala), 2) pro rozpor s § 22 odst. 2 obč. zák. (věřitel V. Z. jednal v rozporu se zájmy dlužníka, jehož jménem smlouvu zároveň uzavřel) a 3) pro nedodržení formy dohody o narovnání ve smyslu § 132 odst. 3 obch. zák. (srov. odst. 3. body [4] až [6] shora).

10. Dovolatel se ve své argumentaci soustředil na skutečnost, že smlouva o půjčce byla podle něj uzavřena (předmět půjčky byl předán) „nejpozději“ dne 5. dubna 2002, takže dohoda o narovnání obsahuje ohledně data smlouvy o půjčce „pouhou chybu v psaní“, což ji nečiní absolutně neplatnou. Přehlíží však, že dohoda o narovnání je podle odvolacího soudu neplatnou (a dovolatelem přihlášená pohledávka z ní platně vzniknout nemohla) z dalších dvou důvodů; proti těmto důvodům neplatnosti dovolatel nevznáší v dovolání žádné námitky a nezpochybňuje v tomto rozsahu právní posouzení odvolacího soudu. Zabývat se dovolatelem položenou otázku proto nemá pro výsledek dovolacího řízení význam.

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

12. Vzhledem k odmítnutí dovolání se Nejvyšší soud již samostatně nezabýval návrhem dovolatele na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2024

Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu