Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 68/2022-118

-118

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Intrum Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému Mgr. Petru Neumannovi, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužnice M. G., zastoupenému JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice M. G., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2022, č. j. , -74 (), takto:Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2022, č. j. , -74 (), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

2. Insolvenční soud přitom vyšel zejména z toho, že:

[1] Předmětnou pohledávku v celkové výši 155 973,63 Kč žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice jako pohledávku z titulu neuhrazených nároků vyplývajících ze Smlouvy o revolvingovém úvěru č. 4221902, kterou dlužnice uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností COFIDIS, s. r. o. (dále též jen „společnost C“), dne 7. listopadu 2006 (dále též jen „smlouva o úvěru“).

[2] Poté, kdy byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena žalobci, uzavřel s dlužnicí ohledně pohledávky plynoucí ze smlouvy dne 3. srpna 2010 Dohodu o uznání dluhu se splátkovým kalendářem (dále též jen „dohoda o uznání dluhu“). Konečný závazek dlužnice zde byl vyčíslen částkou 123 018 Kč. Součástí této dohody byla i rozhodčí doložka, přičemž dva rozhodci byli určeni konkrétně a pro případ, že by nebyl žádný z těchto rozhodců ochoten funkci rozhodce přijmout nebo by ji nemohl vykonávat, byl jako třetí rozhodce stanoven rozhodce určený Rozhodčí společností, s. r. o.

[3] Dne 4. dubna 2011 vydala Mgr. Kristýna Wiedermannová jakožto rozhodce určený Rozhodčí společností, s. r. o., rozhodčí nález č. j. R (dále jen „rozhodčí nález“), jímž bylo dlužnici uloženo zaplatit společnosti Profidebt, s. r. o. (dřívější obchodní firma žalobce), částku 135 755,87 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z této částky od 7. prosince 2010 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 540 Kč, to vše do tří dnů od nabytí právní moci rozhodčího nálezu.

[4] Usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 6. října 2011, č. j. -13, byla podle tohoto rozhodčího nálezu nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Antonín Dohnal.

[5] Pohledávka byla v insolvenčním řízení dlužnice uplatněna přihláškou č. P-19 doručenou insolvenčnímu soudu dne 6. března 2020. Žalovaný však tuto dílčí pohledávku č. 7 popřel co do pravosti a výše s tím, že skutečná výše pohledávky činí 1 Kč.

3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud konstatoval, že nemá žádné pochybnosti o platnosti smlouvy o úvěru i dohody o uznání dluhu. Dle soudu je zřejmé, že od data uzavření dohody o uznání dluhu, tedy od 3. srpna 2010, běžela nová desetiletá promlčecí doba do 3. srpna 2020 dle , obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Přihláška žalobcovy pohledávky č. P-19 pak byla ke zdejšímu soudu podána dne 6. března 2020, tedy zcela jistě před uplynutím desetileté promlčecí doby.

4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

5. Odvolací soud nejprve uzavřel, že rozhodčí nález je nicotným rozhodnutím, neboť rozhodčí doložka trpí vadou netransparentního určení rozhodce, v důsledku čehož sporná pohledávka nemá povahu pohledávky vykonatelné. Následně – cituje § 397, § 323 odst. 1 a § 407 obch. zák. – konstatoval, že dlužnice uznala závazek ze smlouvy o úvěru vůči žalobci dohodou o uznání dluhu ze dne 3. srpna 2010, a od toho dne tudíž počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba ve smyslu § 407 odst. 1 obch. zák. (její konec by tak připadl na 3. srpna 2014). Již dne 2. února 2011 však žalobce podal rozhodčí žalobu. Podání rozhodčí žaloby mělo přitom (i za situace, kdy byla rozhodčí doložka sjednána neplatně) účinky plynoucí z § 403 obch. zák. Pohledávka byla žalobci přiznána rozhodčím nálezem, na jehož podkladě bylo usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 6. října 2011 zahájeno exekuční řízení, které formálně nadále trvá. Teprve v průběhu tohoto incidenčního sporu byl učiněn závěr, že rozhodčí nález byl vydán podle neplatně sjednané rozhodčí doložky. Nemůže-li takový závěr co do otázky promlčení nároku přivodit věřiteli méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, pak nelze než uzavřít, že k promlčení pohledávky žalobce nemohlo dojít.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Dovolatel má za to, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné; je přesvědčen, že na exekuci nařízenou na základě nicotného rozhodčího nálezu po vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 121/2011“), a běžící po tomto datu je třeba pohlížet tak, jako by takové exekuční řízení neběželo, a to i s příslušnými důsledky pro promlčení, tj. že po datu 11. května 2011 již takové exekuční řízení nemá vliv na promlčení a předmětná pohledávka žalobce se promlčela. Dovolatel odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 4. června 2019, sp. zn. , a konstatuje, že má-li být exekuce nařízená na základě nicotného rozhodčího nálezu bez dalšího (i bez návrhu) zastavena, jde vlastně o protiprávní stav a takový protiprávní stav nemůže mít pro žalobce příznivý vliv ani co do promlčecí lhůty. Pokud tedy žalobce po celou dobu průběhu exekučního řízení neučinil nic k nápravě protiprávní situace a řádně neuplatnil nárok v nalézacím řízení před uplynutím objektivní desetileté promlčecí lhůty podle § 408 obch. zák., pak mu podle dovolatele nelze přiznat právní ochranu. Žalobce jako profesionál v oblasti poskytování úvěrů totiž nepochybně znal veškerou aktuální judikaturu a především pak následky vyplývající z R 121/2011. Dovolatel je proto přesvědčen, že exekuce nařízená na základě nicotného rozhodčího nálezu (až po 11. květnu 2011) nemohla mít vliv na běh objektivní promlčecí lhůty podle § 408 obch. zák., a pohledávku žalobce tak považuje za promlčenou.

8. Žalobce ve vyjádření uvedl, že oba soudy se plně vypořádaly se všemi námitkami žalovaného. Nezpůsobilost rozhodčího nálezu jako exekučního titulu vyslovena nebyla, proto nelze pohledávku považovat za promlčenou. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.

9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění .

10. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v , takže zbývá určit, zda je přípustné podle (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle , vypočtených v ).

11. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle pro řešení otázky stavění běhu promlčecí lhůty v důsledku rozhodčího řízení zahájeného na základě neplatné rozhodčí doložky, neboť v posouzení této otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

15. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení , obchodního zákoníku, a , (dále jen „o. z.“).

Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Podle § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

Podle § 408 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (odstavec 1). Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno (odstavec 2).

Podle § 3028 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).

Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

16. V citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení obchodního zákoníku již v době uzavření smlouvy o úvěru i dohody o uznání dluhu. S účinností od 1. září 2012 pak byla do ustanovení obch. zák. vložena [novelou provedenou , o mediaci a o změně některých zákonů (zákonem o mediaci)] druhá věta: „Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci.“ Ve znění tohoto doplnění (jež ale nemá žádný vliv na dále formulované závěry) pak ustanovení obch. zák. platilo až do 1. ledna 2014, kdy byl tento zákon zrušen , . Ustanovení o. z. a o. z. platí v citované podobě od 1. ledna 2014 doposud.

17. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že vzhledem k absenci jiného ujednání smluvních stran (§ 3028 odst. 3 druhá věta o. z.) se jejich práva a povinnosti vzešlé ze smluv uzavřených před 1. lednem 2014 řídí dosavadními právními předpisy, tedy především obchodním zákoníkem. S přihlédnutím k tomu, že promlčecí lhůta (dle dřívější terminologie „doba“) ohledně nároků, jež měly vzejít z oněch smluv, rovněž začala běžet před 1. lednem 2014, posuzuje se i možné promlčení těchto nároků podle dosavadních právních předpisů (srov. § 3036 o. z.).

18. K promlčení nároku uplatněného v rozhodčím řízení Nejvyšší soud nejprve předesílá, že jeho judikatura je ustálena v těchto závěrech:

[1] Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle , , pro obcházení zákona (R 121/2011).

[2] Exekuční soudy mohou (bez jakýchkoli pochyb u rozhodčích nálezů vydaných v době před 1. dubnem 2012) přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem o rozhodčím řízení. Srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[3] Není pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález neprochází testem vykonatelnosti (posouzením, zda jde o způsobilý exekuční titul) v exekučním nebo vykonávacím řízení proto, že na majetek případného povinného je vedeno insolvenční řízení, lze obdobný závěr přijmout v případném sporu o pravost nebo výši pohledávky, kterou věřitel přihlásí do insolvenčního řízení jako vykonatelnou s poukazem na rozhodčí nález coby exekuční titul. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. , ze dne 29. června 2015, sen. zn. , nebo ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. .

[4] Promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[5] Dokud insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. května 2020, sen. zn. , nebo v rozsudku ze dne 28. ledna 2021, sen. zn. .

19. Ústavní soud pak ve svém nálezu sp. zn. , a v nálezu ze dne 17. července 2019, sp. zn. , rozvedl argumentaci dovolacího soudu tak, že věřitelé, kteří uplatnili rozhodčí doložku (podali rozhodčí žalobu) před 11. květnem 2011 (tj. před vydáním R 121/2011), tak činili v období neustálené judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se tak na ně úvaha o stavění promlčecí lhůty i v případě zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm věřitelům, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu, kdy lze judikaturu považovat za již ustálenou. S takovým zneužívajícím postupem nemůže být spjato stavění promlčecích lhůt nejen v rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím (exekučním) řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu. K těmto závěrům Ústavního soudu se Nejvyšší soud přihlásil např. v již zmiňovaných rozsudcích sen. zn. nebo sen. zn. .

20. Dále je nutné podotknout, že judikatura Nejvyššího soudu slouží ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. ). Tam, kde se při výkladu zákona rozchází rozhodovací praxe tříčlenných senátů Nejvyššího soudu, plní významnou sjednocující roli rozhodnutí velkého senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu [srov. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákona o soudech a soudcích)]. Takovým rozhodnutím je i R 121/2011 (jde o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). Den 11. května 2011 je nicméně pouze dnem vydání uvedeného rozhodnutí; vzhledem k tomu, že šlo o usnesení, nebylo rozhodnutí ani veřejně vyhlášeno. Veřejnost (laická i odborná) se s tímto rozhodnutím mohla poprvé seznámit nejdříve 23. května 2011, kdy bylo zveřejněno na webových stránkách Nejvyššího soudu. V souladu s následně občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu v zájmu jednotného rozhodování soudů na svém jednání konaném dne 14. září 2011 rozhodlo o uveřejnění tohoto rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K uveřejnění rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (v čísle 9, ročníku 2011) pak došlo (až) dne 20. října 2011. K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2021, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 57/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 57/2022“), či rozsudek ze dne 19. října 2021, sen. zn. .

21. V R 57/2022 Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností, která je pravidelným poskytovatelem úvěrů, a k tomu, že žalobce (jenž pohledávku nabyl postoupením) patří mezi významné společnosti obchodující s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. Při zohlednění těchto faktů pak s odkazem na obdobnou argumentaci obsaženou v bodě 37. nálezu Ústavního soudu sp. zn. a v bodech 48. a 49. nálezu Ústavního soudu sp. zn. uzavřel, že není představitelné, aby takový žalobce nebyl seznámen s takto důležitým rozhodnutím bytostně se dotýkajícím jeho podnikání, obzvlášť bylo-li toto rozhodnutí široce diskutováno v odborných i běžných médiích, to vše v situaci, kdy rozhodčí žaloba byla podána (až) 17. srpna 2012. V uvedených souvislostech se Nejvyšší soud zabýval (i) argumentací žalovaného, že R 121/2011 bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek až poté, co podal rozhodčí žalobu. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

22. Po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno vydáním R 121/2011, lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět) dříve] nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. 20. října 2011); právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit (srov. § 24 zákona o soudech a soudcích). Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. Srov. R 57/2022.

23. V poměrech projednávané věci pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností C, která byla pravidelným poskytovatelem úvěrů. Následně byla pohledávka postoupena žalobci, který ji uplatnil v rozhodčím řízení. Žalobce je též společností poskytující úvěry; lze tak na oba tyto subjekty (společnost C i žalobce) klást přísnější požadavky na seznámení se se zásadní (jelikož velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijatou) judikaturou ovlivňující jejich podnikání. S přihlédnutím k době, kdy se žalobce s touto judikaturou mohl poprvé seznámit (23. května 2011; k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. ), lze mít rozhodčí žalobu podanou dne 2. února 2011 za úkon, který stavěl běh promlčecí lhůty. To však již nemůže platit ohledně exekučního návrhu, neboť exekuce byla zahájena až po datu 23. května 2011 (konkrétně dne 6. října 2011); exekuční návrh tak nelze považovat za úkon, který stavěl běh promlčecí lhůty (ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu šlo již o zneužívající postup a žalobce se vystavil negativním důsledkům svého jednání, jestliže pokračoval v exekuci).

24. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v řešení dovoláním otevřené otázky správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu zrušil podle a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

25. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první za středníkem, ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

26. O návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo vyhověno, se tento návrh stal bezpředmětným.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 12. 2023

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu