Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4147/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. D. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -18 ze dne 6. 11. 2017 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedené rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku jeho žalobě proti rozhodnutí o nepřípustnosti své žádosti o mezinárodní ochranu s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d.

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2017 č. j. OAM-153/ZA-ZA11-HA10-2017, jímž byla podle ustanovení , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, shledána nepřípustnou žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany a řízení o této žádosti bylo podle ustanovení téhož zákona zastaveno. Stěžovatel spolu s žalobou požádal o přiznání odkladného účinku z důvodu hrozící vážné újmy spočívající v reálné hrozbě nuceného návratu do vlasti. Nepřiznání odkladného účinku by znamenalo odpadnutí překážky výkonu správního vyhoštění a pozdější udělení mezinárodní ochrany by pro něj ztratilo smysl. Ve své správní žalobě však stěžovatel nijak konkrétně netvrdil, v čem by spočívala jeho újma při nuceném návratu do vlasti. Pouze poukazoval na zásadní problém spočívající v neúčasti při soudním jednání ve věci správního rozhodnutí o zastavení azylového řízení. Městský soud v napadeném rozhodnutí připustil, že hrozba absence osobní účasti na soudním projednání, byť namítaná toliko obecně, může být v konkrétním případě důvodem pro přiznání odkladného účinku žalobě, avšak nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle městského soudu je však třeba stěžovatelův zájem na osobní účasti na soudním řízení poměřit s důležitostí veřejného zájmu, jímž je veřejný pořádek v oblasti dohledu a evidence pobytu cizinců, dodržování pobytových právních předpisů a v konečném důsledku i bezpečnost ČR.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nepřiznání odkladného účinku jeho stížnosti by pro něj znamenalo skončení ochranného působení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, a tedy nebezpečí jeho nuceného vycestování. Stěžovatel zdůrazňuje, že nepřiznání odkladného účinku jeho stížnosti by pro něj znamenalo újmu zcela fatální a nenapravitelnou, jelikož by došlo k samotné realizaci jeho vyhoštění do Vietnamu. Byl by tedy naplněn cíl, proti kterému se brání, a české obecné soudy by mu nemohly poskytnout již žádnou relevantní ochranu, protože by fakticky zmizel z jejich dosahu, což se mu jeví jako zcela absurdní a nepřijatelné.

4. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud dlouhodobě zastává postoj, podle něhož v případě správního rozhodnutí, jehož následkem by mělo být nucené opuštění území České republiky, již fakticky samotná nemožnost hájení práv před soudem postačuje ke konstatování důvodnosti odkladného účinku. K právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.

5. To, že se soud ve svém usnesení zcela nedostatečně vypořádal s existující judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se rozhodování o odkladném účinku ve věcech, jež mají za následek nucené opuštění České republiky a přímo ve věcech zastavení azylového řízení, v nichž má být žadatel o mezinárodní ochranu předán podle dublinského nařízení do jiného členského státu, podle názoru stěžovatele vybočuje z úrovně prosté nezákonnosti a zakládá ústavně relevantní zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, to pak platí o to intenzivněji, že stěžovatel ve svém procesním podání předcházejícím vydání napadeného usnesení závěry Nejvyššího správního soudu podrobně osvětlil a předmětnou judikaturu citoval.

III. Hodnocení Ústavního soudu

6. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

8. Nad to v daném případě se nejedná o meritorní rozhodnutí o věci, ale jen o rozhodnutí o odkladném účinku, na jehož vydání má obecný soud krátkou lhůtu, proto nelze očekávat, že by jeho propracovanost a odůvodnění mělo odpovídat rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud nezpochybňuje, že neudělení odkladného účinku v některých cizineckých věcech (například u ústavní stížnosti proti rozsudku ve věci správního vyhoštění) může být vážným zásahem do práv dotčené osoby, neboť realizace vyhoštění může někdy znamenat porušení závazku vyplývajícího ze zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel však namítá v posuzovaném případě pouze zásah do svého práva na spravedlivý proces a zmiňuje sice vážnou újmu, která mu ve Vietnamu hrozí, ale nikterak ji nespecifikuje. Ústavnímu soudu pak nepřísluší, aby dohledával, či dokonce skutkově zjišťoval, zda a jaká újma stěžovateli hrozí, pokud tento žádná tvrzení v tomto směru neuvádí a dovolává se jen svého práva na spravedlivý proces, spočívajícího v tom, aby se krajský soud náležitě vypořádal s jím předestřenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.

9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatel své námitky, byť se odvolává na zásady spravedlivého procesu, směřuje proti vyvození právních závěru, pohybující se na úrovni podústavního práva.

10. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by krajský soud vybočil z mezí své rozhodovací sféry a že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Zásah do jiného základního práva stěžovatele Ústavní soud neshledal, neboť mu stěžovatel nesdělil žádné skutkové ani právní argumenty v tomto směru.

11. Ústavní soud tedy neshledal ústavní dimenzi předloženého případu, a proto postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ústavní stížnost vyřídil přednostně a neshledal ji důvodnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu