Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3216/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. V., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké nám. 147/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. -2953, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2020 č. j. -2782, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž mu byla uložena povinnost nahradit státu náklady vzniklé ustanovením zmocněnce nezletilým poškozeným. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle a násl. d.

Stěžovatel veškerou svou argumentaci směřuje vůči usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Má za to, že nalézací soud postupoval při dokazování jednostranně v jeho neprospěch a že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obou jmenovaných soudů existuje extrémní rozpor. Oba soudy podle jeho názory postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Usnesení vrchního soudu podle stěžovatele vykazuje vážnou vadu v podobě absence jakéhokoli poučení. Uvádí, že proto z opatrnosti podal dovolání k Nejvyššímu soudu, a usuzuje, že mu tento postup není možné klást k tíži.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na takový návrh kladeným.

Podle ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

Stěžejní význam pro posuzovanou věc má skutečnost, že stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním. Ústavní soud musí odmítnout jeho tvrzení, že toto usnesení neobsahovalo žádné poučení. Na č. l. 3 tohoto usnesení je totiž v rámci rubriky označené "Poučení" výslovně uvedeno, že proti tomuto usnesení není žádný další řádný opravný prostředek přípustný. Vrchní soud tedy stěžovatele poučil v souladu se zákonem. Nejvyšší soud pak ve svém usnesení srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, že stěžovatelovo dovolání je nepřípustné, neboť bylo podáno proti jinému rozhodnutí, než jaké je uvedeno v ustanovení § 265a odst. 1 a 2 trestního řádu. Již na tomto místě je nutno podotknout, že stěžovatel závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání nijak nerozporuje.

Za situace, kdy podle Nejvyššího soudu dovolání nebylo přípustné a tento závěr je plně v souladu se zákonnou úpravou přípustnosti dovolání (§ 265a odst. 1, 2 trestního řádu), nelze dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje ve smyslu citovaného ustanovení , a nepřichází ani v úvahu, že by odmítnutí dovolání zde mohlo být výrazem "uvážení" ve smyslu . S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že postup spočívající v nadbytečném podání dovolání proti usnesení vrchního soudu mu nelze klást k tíži (srov. usnesení

sp. zn.

).

Jestliže tedy bylo dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu nepřípustné, posledním opravným prostředkem ve věci stěžovatele byla stížnosti proti usnesení krajského soudu, o níž vrchní soud rozhodl napadeným usnesením. Jelikož Nejvyšší soud rozhodl o (nepřípustném) dovolání stěžovatele dne 31. 8. 2021, je nepochybné, že usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno před tímto datem.

Stěžovatel podal ústavní stížnost dne 2. 12. 2021. Je tedy zjevné, že ústavní stížnost byla podána až po lhůtě stanovené . Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesením krajského soudu a vrchního soudu posoudil jako návrh podaný opožděně.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, jak již bylo uvedeno, stěžovatel proti němu ve své ústavní stížnosti nijak nebrojí a nenabízí žádnou argumentaci, která by rozporovala závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání. V této části proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu