Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1667/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Hospodářské komory České republiky, Na Florenci 2116/15, Praha 1, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021 č. j. -46 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020 č. j. -27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle , , , a d (dále jen ""). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které podřadily stěžovatelku pod pojem "veřejná instituce" ve smyslu , o svobodném přístupu k informacím (dále jen ""). Podle stěžovatelky porušily soudy povinnost tzv. eurokonformního výkladu, tj. vykládat vnitrostátní právo v souladu s právem Evropské unie (dále jen "EU"), nerespektovaly závěry obsažené v rozhodovací praxi Ústavního soudu, chybně vyhodnotily povahu činnosti stěžovatelky a porušily ústavně přijímaný princip proporcionality základních práv. Stěžovatelka považuje její zařazení mezi povinné subjekty za odporující jejímu převážně soukromoprávnímu charakteru a neproporcionální, znevýhodňující ji ve vztahu k ostatním svazům, asociacím a sdružením.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Staves.cz, družstvo (dále jen "vedlejší účastník") se žádostí o informace podanou u stěžovatelky dne 8. 4. 2019 domáhal veškerých podkladů, na základě nichž rozhodla o jeho nezařazení do projektu zaměstnávání cizinců v "Režimu Ukrajina". Rozhodnutím stěžovatelky ze dne 9. 7. 2019 č. j. 702/5000/5000/2019 (dále jen "druhostupňové rozhodnutí") byl potvrzen její názor dříve vyjádřený dopisem jejího ředitele odboru usnadňování obchodu a služeb ze dne 2. 5. 2019 č. j. 485/5000/5000/2019 (dále jen "prvostupňové rozhodnutí"); tím stěžovatelka odmítla žádost vedlejšího účastníka o poskytnutí informací podle , neboť není povinnou osobou podle tohoto zákona. K žalobě vedlejšího účastníka městský soud prvostupňové i druhostupňové rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. S ohledem na převládající veřejný účel dospěl k závěru, že u stěžovatelky převažují znaky veřejné instituce, pročež je povinnou osobou podle . Městský soud však nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka, aby podle nařídil stěžovatelce poskytnout mu požadované informace. Jeho žádost o informace byla odmítnuta pouze s odkazem na to, že stěžovatelka není povinnou osobou; v řízení před stěžovatelkou tedy nebylo nijak posuzováno, zda žádost vedlejšího účastníka splňuje podmínky pro poskytnutí informace. Tato otázka nebyla vůbec řešena ani v řízení před městským soudem; ten proto nemohl v dané fázi řízení rozhodnout o poskytnutí informace. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost podanou stěžovatelkou.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou obdobou kasačních námitek, se kterými se řádně vypořádal ve svém rozsudku. S účinky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru (dále jen "směrnice") a jejím vztahem k vnitrostátní úpravě se zabýval v odst. 14-24, přičemž vycházel ze stávající judikatury Nejvyššího správního soudu (odst. 20-22). Stejně tak tento soud hodnotil jak je veřejná instituce vnímána v judikatuře Ústavního soudu (odst. 25-31), zohlednil kritéria pro posuzování veřejných institucí plynoucí z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, a podrobně se zabýval naplněním jednotlivých znaků (odst. 32). Dále uvedl, že možnost využiti nálezu

sp. zn.

ve věci "Letiště" podrobně popsal v části III. C. napadeného rozsudku a přihlížel i k povaze a účelu zřízení stěžovatelky, a to i ve vztahu k jiným obdobným subjektům (odst. 47). V podrobnostech Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl, případně zamítl.

Krajský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Současně konstatoval, že má za to, že v ústavní stížnosti označená práva stěžovatelky nebyla uvedeným rozhodnutím dotčena.

Vedlejší účastník se k výzvě Ústavního soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné ze soudního spisu, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, vyjádření účastníků řízení, jakož i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě pátéy. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo městského soudu. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými vě a vě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak i městský soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními a , o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen ""), do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě pátéy. Závěr, že u stěžovatelky v dané věci převažují znaky veřejné instituce, pročež je povinnou osobou podle , je řádně a logicky odůvodněný. Ústavní soud při přezkumu jeho aplikace neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.

Stěžovatelka opakovaně odkazuje na svůj soukromoprávní a spolkový charakter. Ústavní soud však zdůrazňuje, že nejde o běžný spolek podle . Stěžovatelka zcela opomíjí svoji veřejnoprávní roli specifické podnikatelské korporace, vyplývající z její působnosti vymezené v Právě s touto činností byla spojena žádost o informaci, o níž byl veden spor před správními soudy. Vedlejší účastník, jakožto potencionální zaměstnavatel, totiž požadoval informaci o podkladech, na jejichž základě nebyl stěžovatelkou zařazen do konkrétního projektu zaměstnávání cizinců, který měl sloužit k urychlení procesu vydání zaměstnaneckých karet pro ukrajinské občany pracující na území České republiky.

Ústavní soud ověřil, že oba správní soudy při výkladu pojmu "veřejná instituce" podle zohlednily nepřímý účinek směrnice a vykládaly v souladu s právem EU. Oba soudy tedy splnily svoji povinnost vykládat vnitrostátní právo eurokonformním výkladem, kterou ve své judikatuře potvrzuje i Ústavní soud (srov. např. nález

sp. zn.

). Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že směrnice představuje toliko minimální harmonizaci přístupu k informacím subjektů veřejného sektoru na úrovni členských států EU. To ostatně dokládá též odborná literatura, z níž obecně vyplývá, že směrnice "stanoví pro všechny členské státy určitý rámec, tedy společné zásady, resp. základní pravidla nebo minimální standard" (TOMÁŠEK, M., TÝČ, V. a kol. Právo Evropské unie. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 109-110).

Ústavní soud rovněž přezkoumal, že oba správní soudy náležitě respektovaly závěry obsažené v rozhodovací praxi Ústavního soudu k pojmu "veřejná instituce" (např. nálezy

sp. zn.

,

,

nebo usnesení

sp. zn.

). Nejvyšší správní soud judikaturu Ústavního soudu obsáhle shrnul v odůvodnění napadeného rozhodnutí (část III. B, body 25-33) a provedl posouzení podle kritérií obsažených v nálezu

sp. zn.

(část , body 34-49). Ve shodě s názorem Nejvyššího správního soudu Ústavní soud nepovažuje argumentaci stěžovatelky prostřednictvím nálezu

sp. zn.

za přiléhavou, neboť se týkal výhradně obchodních společností. Rovněž tak závěr kasačního soudu, že pokud stěžovatelka nemá podle , o registru smluv (dále jen "") povinnost uveřejňovat smlouvy v registru smluv, neznamená to, že nemůže být veřejnou institucí podle , považuje Ústavní soud za dostatečně jasně a logicky odůvodněný. Z judikatury Ústavního soudu nevyplývá závěr, který se snaží dovodit stěžovatelka, totiž že by se informační povinnost stanovená v informačním zákoně a v zákoně č. měla vztahovat na stejný okruh povinných osob (např. nález

sp. zn.

, body 81 a 82).

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu