Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3165/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Dundálka, zastoupeného Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -194 ze dne 24. 9. 2021 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 -183 ze dne 16. 4. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadených rozhodnutí, jakož i obsahu insolvenčního rejstříku k věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -28 ze dne 30. 8. 2012 byl k návrhu stěžovatele jako věřitele zjištěn úpadek obchodní společnosti BERIL - EXIM s.r.o., IČO 25945840, sídlem Vysokov 140, 549 12 Vysokov, na její majetek byl prohlášen konkurs a insolvenční správkyní byla ustanovena Šárka Vesková, IČO 66240638, sídlem Brněnská 300/31, 500 06 Hradec Králové. Usnesením téhož soudu č. j. -130 ze dne 5. 2. 2018 byl ve funkci zástupce věřitelů potvrzen stěžovatel.

Podáním ze dne 30. 12. 2020 (č. l. B-164) stěžovatel navrhl odvolání, resp. zproštění insolvenční správkyně, a to s odkazy na ustanovení , a . Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK -171 ze dne 8. 3. 2021 byl tento návrh zamítnut. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením napadené rozhodnutí insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s odůvodněním soudů stran absence důvodů pro zproštění insolvenční správkyně. Stěžovatel má za to, že insolvenční správkyně v insolvenčním řízení postupuje neodborně. Zanedbání jejích povinností konkrétně spatřuje v tom, že dobrovolně předala dvě nákladní vozidla na čerpání betonové směsi, jež byla sepsána do majetkové podstaty dlužnice, třetí osobě k provozování výdělečné činnosti, aniž by však současně byla zajistila adekvátní peněžní příjem do majetkové podstaty a kontrolu nad provozem těchto strojů. Stěžovatel k tomu uvedl, že aktuální procesní aktivita insolvenční správkyně směřující k vrácení vozidel se sice může jevit správnou, nicméně se jedná o aktivitu vyvolanou jejím předchozím nesprávným jednáním. Podle názoru stěžovatele se soudy soustředily jen na to, že insolvenční správkyně řeší aktuální problém, a přehlédly, že tento problém v prvé řadě sama vyvolala. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud pokládá v prvé řadě za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není toliko dalším z prostředků k dosažení revize rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí návrhu na zproštění insolvenční správkyně funkce, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutku se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení ze strany obecných soudů, popřípadě na jiné ústavně významné vady. Zmíněnými nedostatky ovšem napadená soudní rozhodnutí netrpí.

Nejvyšší soud dal v napadeném usnesení zřetelně najevo, že stěžovatelem předestřené právní otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, resp. nejsou otevřené dovolacímu přezkumu. Dovolací soud zdůraznil, že v souladu s jeho ustálenou judikaturou platí, že ustanovení stran možnosti zproštění insolvenčního správce náleží k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k těm, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil tuto hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jinak řečeno, na otázky vymezené stěžovatelem v jeho dovolání lze obecně zodpovědět kladně i záporně, přičemž odpověď na ně je zásadně odvislá od jedinečných okolností řešeného případu. Ty jsou ovšem skutkové povahy, a nejsou tedy dovolacímu přezkumu otevřeny. Obdobně dovolací soud v napadeném usnesení vrchního soudu nezjistil, že by jeho odůvodnění bylo nepřezkoumatelné či že by jej tížil jiný vážný deficit. Nejvyšší soud tedy nepochybil, pakliže dovolání stěžovatele odmítl.

Rovněž Vrchní soud v Praze v dotčeném usnesení ozřejmil, jaké konkrétní důvody jej vedly k potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na zproštění insolvenční správkyně. Odvolací soud konkrétně poukázal na to, že předmětná autočerpadla betonu v současnosti provází množství soudních pří, v jejichž rámci insolvenční správkyně volí odpovídající postup. Nebylo-li totiž dosud ani určeno, komu náleží vlastnické právo k nim, nelze svévolně vznášet nárok na jejich vydání či uplatňovat finanční nároky související s jejich užíváním. K tomu se sluší podotknout, že již insolvenční soud ve vzpomenutém usnesení č. j. -171 ze dne 8. 3. 2021 vyzdvihl, že začlenění autočerpadel betonu do majetkové podstaty dlužnice bylo již v roce 2013 rozporováno třetí osobou, která ohledně sepisu těchto vozidel podala excindační žalobu, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto (viz incidenční spor vedený u téhož insolvenčního soudu pod sp. zn. ). Na tomto místě je vhodné také poznamenat, že opakovaně vyslovená domněnka stěžovatele o tom, že insolvenční správkyně v uvedeném řízení o vylučovací žalobě nenamítla její opožděnost, neobstojí. Stěžovatel totiž vychází ze skutečnosti, že insolvenční správkyně adresovala příslušné třetí osobě výzvu již dne 19. 12. 2012. Pomíjí však, že lhůta k podání vylučovací žaloby počíná takové osobě plynout až ode dne, kdy jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo ( ), a nikoli ode dne doručení výzvy insolvenčního správce k doložení vlastnictví apod. Nalézací soud v řízení o uvedené vylučovací žalobě důkaz tímto vyrozuměním o soupisu majetku a jeho doručení žalobkyni zjevně provedl (viz str. 6 nahoře rozsudku krajského soudu na č. l. C1-33) a na tom základě shledal žalobu včasnou.

Vrchní soud neopomněl reagovat ani na výtku stěžovatele, že právní komplikace ohledně vlastnictví, držby a užívání daných vozidel zapříčinila insolvenční správkyně sama tím, že se držby vozidel dobrovolně zbavila bez zajištění náležité kontroly nad jejich využitím třetí osobou. Odvolací soud zde vyjádřil s hodnocením stěžovatele nesouhlas, maje za to, že vozidla byla pronajata za účelem zabezpečení příjmu do majetkové podstaty. K výhradě stěžovatele ohledně nepřiměřeně nízké výše nájemného vrchní soud uvedl, že stěžovatel v tomto směru nepředložil žádný relevantní podklad, když toliko odkázal "na ceny na internetu", aniž by je blíže specifikoval. Takový závěr z odvolání stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí insolvenčního soudu vskutku učinit lze, jak plyne z podání na č. l. B-176. Protože návrh na zproštění insolvenční správkyně podal stěžovatel, tížilo jej v tomto ohledu jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní. Odvolací soud tak nevybočil z kautel spravedlivého procesu, jestliže se výší nájemného zevrubněji nezabýval. Všechny tyto vývody vrchního soudu pokládá Ústavní soud za racionální a srozumitelné, prosté ústavně zapovězené libovůle.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu