Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3061/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LOUREN, s.r.o., sídlem Branická 213/53, Praha 4 - Braník, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Soukenická 14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2021 č. j. -343, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. -314 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. října 2019 č. j. -266, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen " ") a Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené jí d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásada rovnosti účastníků soudního řízení dle y.

II.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by okresní soud vedlejším účastníkům, paní Natalii Sokolovové [dále jen vedlejší účastnice 1)], panu Iakovovi Karchevovi [dále jen vedlejší účastník 2)] a paní Tatianě Sokolovové [dále jen vedlejší účastnice 3)] uložil povinnost vyklidit v žalobě blíže specifikované nemovitosti a zároveň povinnost zaplatit mu částku ve výši 720 000 Kč představující bezdůvodné obohacení, které mělo na straně vedlejších účastníků vzniknout, když užívali předmětné nemovitosti stěžovatelky bez právního důvodu.

4. Tato žaloba byla rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. -266 zamítnuta (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům a České republice náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.). Okresní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastníci užívají předmětné nemovitosti na základě smlouvy o výpůjčce, kterou stěžovatelka uzavřela se všemi vedlejšími účastníky [z nichž vedlejší účastnice 1) a 3) jsou menšinovými společníky stěžovatelky a vedlejší účastník 2) je manžel vedlejší účastnice 1) a bývalý jednatel stěžovatelky] a rovněž s panem Alexanderem Sokolovem, který je majoritním společníkem stěžovatelky, otcem vedlejší účastnice 1) a bývalým manželem vedlejší účastnice 3). Dle této smlouvy jsou přitom vedlejší účastníci oprávněni předmětné nemovitosti bezplatně užívat, a to až do doby splacení úvěru, který na pořízení těchto nemovitostí poskytla PPF banka a.s., tedy do 15. 12. 2026. Okresní soud proto uzavřel, že vedlejší účastníci užívají předmětné nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky nikoliv bezdůvodně, nárok stěžovatelky na jejich vyklizení a zaplacení bezdůvodného obohacení tedy není důvodný.

5. Proti rozhodnutí okresního soudu se stěžovatelka odvolala. Toto rozhodnutí však bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 9. 2020 č. j. -314 jako věcně správné potvrzeno.

6. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021 č. j. -343 odmítnuto, neboť jej dovolací soud neshledal přípustným podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

III.

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla okresnímu soudu, že tento neprovedl jí navržené důkazy, jimiž sporovala existenci smlouvy o dlouhodobé výpůjčce, která byla uzavřena toliko v ústní formě a jejíž existenci okresní soud dovodil pouze na základě účastnických výpovědí vedlejších účastníků 1) a 2), tedy osob, které ze smlouvy mají jednoznačný prospěch. Stěžovatelka za účelem vyvrácení těchto výpovědí navrhovala provedení dokazování dodatečnou výpovědí svědků Alexandra Sokolova a Sergeje Sokolova a dále listinnými důkazy vyvracejícími údajné důvody uzavření smlouvy o výpůjčce [financování nemovitostí stěžovatelky ze strany vedlejší účastnice 1)]. Okresní soud však tyto důkazy neprovedl a jejich neprovedení řádně neodůvodnil. Tím dle názoru stěžovatelky zatížil své rozhodnutí vadou tzv. opomenutých důkazů a porušil tím její právo na soudní ochranu. Vůči pak stěžovatelka namítla, že tento rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil, aniž by zhojil vady, jimiž odvoláním napadené rozhodnutí trpělo, když (i přes opakovaný návrh stěžovatelky) soudem prvního stupně opomenuté důkazy neprovedl, ani se s jejich neprovedením nevypořádal. Dovolací soud konečně pochybil tím, že její dovolání věcně nepřezkoumal, ale odmítl je pro nepřípustnost, a to přesto, že dovolání bylo podle názoru stěžovatelky přípustné, čímž se dopustil denegatio justitiae. V tomto ohledu stěžovatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, v níž tento opakovaně dovozuje přípustnost dovolání v případech tzv. opomenutých důkazů, a s níž je rozhodnutí dovolacího soudu vydané v nyní posuzované věci v rozporu.

IV.

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až . Její ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

9. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. a y) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti zejména nesouhlas stěžovatelky s rozsahem v řízení provedeného dokazování, kdy stěžovatelka okresnímu i shodně vytýká, že tyto nevyhověly jejímu návrhu na doplnění dokazování dodatečnou výpovědí svědků Alexandra Sokolova a Sergeje Sokolova a dále listinnými důkazy vyvracejícími údajné důvody uzavření smlouvy o výpůjčce, v čemž stěžovatelka spatřuje vadu tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud však toto tvrzení stěžovatelky neshledal důvodným. To proto, že podle věty druhé platí, že jsou to soudy, kdo rozhodují o tom, které z účastníky řízení navrhovaných důkazů provedou a které nikoli. Obecné soudy tedy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, mj. též v případě tzv. opomenutých důkazů [viz nález

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. O takový případ se však v nyní souzené věci zjevně nejedná, neboť okresní soud ve svém rozhodnutí jasně a přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu doplnění dokazování stěžovatelkou navrhovanými důkazy zamítl (viz bod 23. rozhodnutí okresního soudu). Tyto důvody jsou stěžovatelce známy (když tato s nimi v ústavní stížnosti rozsáhle polemizuje), Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné je na tomto místě rekapitulovat. O tzv. opomenuté důkazy se tak zjevně nejedná. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem obecných soudů o nepotřebnosti doplnění dokazování jí navrženými důkazy nesouhlasí, pak důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu být nemůže.

11. Žádné pochybení Ústavní soud neshledal ani v postupu Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným. To proto, že dovolací soud se námitkou stěžovatelky stran soudy nižších stupňů údajně opomenutých důkazů zabýval. Dospěl však (shodně jako nyní Ústavní soud) k závěru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů takovou vadou zatížena nejsou, neboť okresní soud z pohledu Nejvyššího soudu v dané věci přiléhavě vysvětlil, proč shledal stěžovatelkou navržené doplnění dokazování nepotřebným a z jakých dalších důvodů dokazování nedoplnil, přičemž tyto jeho závěry jako věcně správné potvrdil. Pokud za této situace Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, nemůže Ústavní soud uzavřít, že by toto jeho rozhodnutí bylo v rozporu s jeho dřívější judikaturou k této otázce či že by se vůči stěžovatelce dopustil odepření spravedlnosti, jak se tato mylně domnívá.

VI.

12. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti podle pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2021

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu