Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2764/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kristka, zastoupeného Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. -108 ze dne 9. 6. 2021, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníka řízení, a společnosti AD IN, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Na Hubálce 707/10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel uzavřel v roce 2007 s právní předchůdkyní vedlejší účastnice a původní věřitelkou (Komerční banka, a. s.) smlouvu, na základě které mu byl poskytnut úvěr 50 000 Kč se sjednaným úrokem 14,90 % p. a. Úvěr byl pro neplnění smluvní povinnosti stěžovatelem v roce 2008 zesplatněn a později exekuován na základě rozhodčího nálezu (obě skutečnosti nastaly v roce 2009, tedy před datem 11. 5. 2011, s nímž ustálená judikatura Ústavního soudu spojuje určité právní účinky - viz dále). Exekuce byla k návrhu stěžovatele zastavena se souhlasem vedlejší účastnice usnesením soudního exekutora č. j. 135 EX 4756/09-98 ze dne 4. 11. 2020, načež podala vedlejší účastnice v souladu s ve spojení s , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), návrh na pokračování v řízení, kterému bylo vyhověno. V rámci tohoto řízení vydal Okresní soud Brno-venkov (dále jen "nalézací soud") napadený rozsudek, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici 3 247,25 Kč na zbývající jistině spolu s příslušenstvím, které činí sjednaný úrok ve výši 14,90 % p. a. a zákonný úrok z prodlení, obojí od roku 2008 do zaplacení z částky postupně se snižující od původní dlužné částky 50 547,25 Kč až ke stávající dlužné jistině 3 247,25 Kč (v době podání ústavní stížnosti tedy kapitalizováno na částku cca 135 000 Kč, jak uvádí stěžovatel).

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz , a , o Ústavním soudu (dále jen "")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení d (dále jen ""), maje výklad nalézacího soudu (který se opírá o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž stěžovatel nesouhlasí) za extrémní a rozporný s principy spravedlnosti.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Historií vydávání rozhodčích nálezů na základě neplatně sjednaných rozhodčích doložek a jejich exekuováním (což byl i případ stěžovatele) se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Co se týče otázky stavení promlčecí lhůty podle v rozhodné době účinného a aplikovaného , Obchodní zákoník (dále jen ""), nemá proti judikatuře Nejvyššího soudu (sp. zn. ze dne 1. 6. 2016 a sp. zn. ze dne 30. 6. 2016), osvětlující právní účinky přelomových rozhodnutí (viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 11. 5. 2011 a navazující sp. zn. ze dne 10. 7. 2013), Ústavní soud námitek, jak plyne i ze stěžovatelem odkazovaných nálezů

sp. zn.

ze dne 4. 6. 2019 (N 105/94 SbNU 282) a

sp. zn.

ze dne 17. 7. 2019 (N 136/95 SbNU 158). Co z nich však již neplyne, jsou závěry, které by byly ku prospěchu stěžovatelově věci.

5. Dělící linie je v zájmu právní jistoty jasně vedena datem změny judikatorního přístupu k platnosti rozhodčích doložek a z toho plynoucí způsobilosti uplatněného exekučního titulu, kterým je datum 11. 5. 2011. Byl-li exekuční titul vydán a exekuce zahájena před tímto datem, není důvod spatřovat na straně oprávněného věřitele zlovůli a v jeho postupu úmysl zneužít právo. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele a na spravedlivosti řízení nemění nic ani skutečnost, že byla (pozdější výkladovou optikou) protiprávní exekuce vedena ještě devět let po uvedeném datu a skončena byla teprve z iniciativy stěžovatele. Jak je uvedeno v nálezu

, nelze a priori vyloučit výjimečnou situaci, v níž by s ohledem na konkrétní okolnosti individuální věci (ve snaze nalézt spravedlivé řešení) bylo možné prolomit ustálený výklad § 403 odst. 1 obchodního zákoníku ve spojení s

§ 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a nepřiznat účinky stavení promlčecí lhůty rozhodčímu řízení (a navazujícímu exekučnímu řízení, jak rovněž z citované judikatury plyne), zahájenému před datem 11. 5. 2011. Stěžovatel však neosvědčil, že by si právě jeho případ zasluhoval takto extrémní řešení.

6. Ačkoli lze přiznat, že protiprávní exekuce mohla a měla být zastavena dříve (ne-li na návrh kteréhokoli z účastníků, pak z moci úřední), nevyvolává toto pochybení automaticky stěžovatelem naznačovaný důsledek (marné uplynutí promlčecí doby v průběhu exekučního řízení) a je třeba přihlédnout k individuálním okolnostem případu, neboť se posuzuje spravedlivost řízení jako celku. Mezi rozhodné okolnosti patří, že stěžovatel uzavřel úvěrovou smlouvu s bankovní institucí, za standardních smluvních podmínek, které posléze nedodržel. Ani rozhodčím nálezem (byť posléze materiálně zrušeným zastavením exekuce - viz výše odkazovaná judikatura) mu zjevně nebylo uloženo zaplatit příslušenství v nestandardní výši. I kdyby tedy byly nyní rozporované kroky vedlejší účastnice učiněny dříve a dříve byl vydán i napadený rozsudek, právní postavení stěžovatele by jiné nebylo. Příslušenství žalované pohledávky (stěžovatelem sjednaného a nesplaceného úvěru) přestane narůstat teprve tehdy, až stěžovatel svůj dluh splatí. Soudní ochrana slabší smluvní strany má své místo tam, kde vzniká extrémní nepoměr v sjednaném závazku, tj. ve vzájemném rozsahu práv a povinností smluvních stran. Stěžovatel takovým případem není. Napadený rozsudek se nese v duchu ustálené judikatury a Ústavní soud nenalezl důvod ji na podkladě zjištěných skutečností zpochybňovat a prolamovat.

7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu