Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3185/21

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí České republiky se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. -250, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle písm. d)y se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z , a d.

2. Z napadené přiloženého rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 5. 2016 č. j. -49 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 39 720 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 780 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 11. 2016 č. j. -85 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl a konstatoval, že v řízení zahájeném Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 6, dne 9. 9. 2009 pod č. j. 250676/09/006934108951 došlo k porušení práva žalobkyně na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. 7. 2018 č. j. -116 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalované usnesením ze dne 26. 3. 2019 č. j. -140 odmítl.

3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 9. 2019 č. j. -169 žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 58 150 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I), zastavil řízení co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 4 350 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Rozsudkem ze dne 12. 5. 2020 č. j. -218 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

5. Stěžovatelka namítá, že výklad Nejvyššího soudu popsaný v napadeném rozsudku především zcela opomíjí stávající právní názor Ústavního soudu vztahující se k možnému zásahu daňových kontrol nebo daňových řízení do ústavně zaručených práv osob (právo na majetek a narušení autonomní sféry jednotlivce) a nerespektuje dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, ve které je odlišně nahlíženo na ta daňová řízení, kterým je uložena povinnost zaplatit penále, čímž spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a na ta ostatní, která penále neobsahují, a u kterých se tak neposuzuje nepřiměřená délka řízení, ale toliko jednotlivé průtahy.

6. Aniž by Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení stěžovatelčiny argumentace, musel ústavní stížnost odmítnout pro její nepřípustnost.

7. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ú), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.

8. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že dané řízení ještě není ukončeno, a je stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (y), vztahují-li se i na stěžovatelku. V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv jsou nižší soudy ve svém dalším postupu vázány právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán", má-li dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatelky. To platí zvláště pro námitky, podle nichž Nejvyšší soud postupoval v rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy soudní řízení nadále pokračuje, bylo v rozporu s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013

sp. zn.

nebo ze dne 3. 5. 2016

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelce tak nic nebrání uplatnit argumentaci, jakou uvedla v ústavní stížnosti, u obecných soudů a teprve po jejím vypořádání bude moci Ústavní soud posoudit, zda došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

9. K argumentaci stěžovatelky, že její stížnost je třeba posuzovat z hlediska , Ústavní soud uvádí, že k závěru postupovat dle citovaného ustanovení v dané věci nedospěl, neboť z něj nevyplývají žádné mimořádné okolnosti, které by jej k takovému postupu vedly.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2021

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj