Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3275/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -460 ze dne 8. 9. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -415 ze dne 29. 7. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -385 ze dne 11. 11. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka: RNDr. Peter Ďurica, CSc., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Vedlejší účastník se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, založeného jmenováním do funkce "vrchní ředitel majetkové sekce" dne 16. 12. 2002, později přejmenované na "zástupce ředitele - majetková sekce", dané mu stěžovatelem písemností ze dne 14. 1. 2011, a výpovědi z pracovního poměru, založeného jmenováním do funkce "ředitele odboru obchodních aktivit" dne 1. 4. 2013, dané mu stěžovatelem písemností ze dne 14. 1. 2011. Po sérii několika rozhodnutí vyhověl nalézací soud napadeným rozsudkem žalobě vedlejšího účastníka. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") následně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné.

2. Obecné soudy dospěly k závěru, že písemnost, obsahující obě výpovědi z pracovního poměru, nebyla vedlejšímu účastníkovi řádně doručena tak, jak předpokládá a 4 , , ve znění účinném do 29. 7. 2020 (dále jen ""), a obě výpovědi z pracovního poměru jsou proto neplatné podle , věta druhá, , ve znění účinném do 31. 12. 2011. Stěžovatel nepostupoval správně, jestliže bezprostředně poté, co se nepodařilo vedlejšímu účastníkovi doručit písemnost v pátek 14. 1. 2011 na pracovišti, ji týž den odevzdal k poštovní přepravě a doručoval ji prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.

3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz , a o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle v d (dále jen "").

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupoval způsobem stanoveným v , části věty před středníkem, . Dne 14. 1. 2011 se pokusil na pracovišti zastihnout vedlejšího účastníka a výpovědi mu osobně předat. Při tomto pokusu zjistil, že vedlejší účastník čerpá zahraniční dovolenou, tudíž mu nebylo možné výpovědi dne 14. 1. 2011 osobně předat a současně bylo zjevné, že pokus o předání v jeho bytě by byl v tentýž den neúspěšný. Podle obecných soudů měl stěžovatel učinit krok, který nebylo možné objektivně učinit, tj. pokusit se doručit vedlejšímu účastníkovi výpovědi dne 17. 1. 2011 na již neexistujícím pracovišti, neboť zaniklo k 15. 1. 2011. Vymezení hypotézy provedené obecnými soudy je svévolné, neopírá se o žádnou z přiléhavých interpretačních alternativ a právní posouzení není proporcionální ve vztahu vzájemně si konkurujících práv. Právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo při poměřování ostatních práv, zejména práva vedlejšího účastníka na jeho zvláštní zákonnou ochranu jako zaměstnance, nedůvodně marginalizováno, a to přesto, že naproti tomu vedlejší účastník svého práva zneužíval [odkazuje přitom zejména na nález

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Výklad představuje nepřijatelné rozšíření hypotézy právní normy, která se pro její adresáty stává nepředvídatelnou, obsahově preventivně neuchopitelnou a činí doručování podle dovozených pravidel v podstatě nemožným.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle y soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Stěžovatelova argumentace představuje především polemiku se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), nález

sp. zn.

ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205) nebo stěžovatelem citovaný nález

sp. zn.

].

8. Jestliže obecné soudy řádně a přesvědčivě odůvodnily, z jakého důvodu nelze doručování výpovědí stěžovatelem považovat za souladné s , učinily tak způsobem, jemuž nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1y [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2002 (U 7/25 SbNU 367)]. Je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad práva podústavního (viz např. bod 9 usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 10. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

9. Obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem, který se věcí zabýval dokonce opakovaně, vyložily, že smyslem právní úpravy doručování písemností zaměstnanci je, aby se skutečně dostala do jeho dispozice, a nikoli jen naplnění formálních postupů, o nichž je předem zřejmé, že sledovaný cíl nemohou zaručit (srov. v napadeném usnesení citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 30. 4. 2019). K ustanovení , části věty za středníkem, je třeba přistupovat jako k právní normě s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právní normě, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností (srov. např. ve stěžovatelově věci vydaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 7. 11. 2018).

10. Obecné soudy uvážily všechny relevantní okolnosti doručování výpovědí ze dne 14. 11. 2011 (tj. zda v konkrétním případě bylo možné, aby zaměstnavatel písemnost určenou do vlastních rukou zaměstnanci doručil na pracovišti, zda existovaly nějaké objektivní překážky, proč tak učinit nemohl, zda zaměstnavatel takový pokus učinil, kdy a jakým způsobem, zda se tak stalo na pracovišti nebo mimo něj a co bylo důvodem pro neúspěšný pokus doručení a zda činil další úkony směřující k doručení do vlastních rukou v místě bydliště nebo kdekoli, kde by mohl být vedlejší účastník zastižen a co bylo důvodem, nepostupoval-li takto - viz bod 20 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu a bod 10 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu), které zohlednily ve svých rozhodnutích; nejde tedy o rozhodnutí svévolná, neproporcionální, či jinak ústavněprávně deficitní.

11. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněný návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu