Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2797/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radomila Heinze, zastoupeného JUDr. Richardem Kaválkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 30, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2021 č. j. -129, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021 č. j. -179, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen "") a právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého rodinného života ve smyslu y. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a rozsudek Městského soudu v Praze.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení byla žaloba, kterou se žalobce Jaroslav Heinz (bratr stěžovatele) domáhal po stěžovateli zaplacení částky 41 814 Kč s příslušenstvím z titulu nevypořádaného podílu z pozůstalosti po zemřelém otci Aloisi Heinzovi. Zůstavitel totiž svého syna - žalobce před svou smrtí vydědil a celá pozůstalost připadla stěžovateli (bratrovi žalobce). Žalobce však důvody vydědění popíral a nesouhlasil s ním již v průběhu pozůstalostního řízení.

3. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku ve výši 41 814 Kč s příslušenstvím. Soud v průběhu řízení provedl dokazování výslechem účastníků a svědků (mimo jiné i manželky zůstavitele), dále obsahem pozůstalostního spisu, přičemž vzal za prokázané, že zůstavitel v závěti povolal jako dědice pouze stěžovatele a žalobce vydědil podle a b) ; stejně tak byl vyděděn i třetí syn zůstavitele Vlastimil Heinz. V řízení rovněž vyšlo najevo, že mezi účastníky existují četné spory - zejména majetkové, vztah mezi nimi je velmi negativní, přičemž chování a jednání samotného zůstavitele soud zhodnotil jako "problematické", ve vztahu k manželce agresivní a vulgární, vyúsťující v jednání o rozvodu manželství a odstěhování manželky do domova pro seniory. Nejproblematičtější v průběhu řízení byly zcela protichůdné výpovědi stěžovatele a žalobce (spolu s manželkou zůstavitele) o důvodech vydědění žalobce (zadržování léků, bránění ve vstupu do obydlí). Avšak soud po úvaze neshledal důvody k vydědění žalobce, které by spočívaly v nezájmu či neposkytnutí pomoci v nouzi.

4. Odvolací soud shora označeným rozsudkem závěry soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil přitom, že soud nijak nerevidoval závěry dědického řízení; ve sporu se jedná o právo nepominutelného dědice na podíl z pozůstalosti, který se vyjadřuje v penězích. Samotná závěť není ve sporu přezkoumávána a žalobce její pravost nezpochybňoval. Naopak, soud se zaměřil na identifikaci rozporů obou účastníků, akcelerovaných pravděpodobně chováním zůstavitele k jejich matce před jejím odchodem do domova pro seniory. Jako nevhodné označil odvolací soud pouze expresivní subjektivní hodnocení chování účastníků i chování otce, a to ze strany soudu prvního stupně. Stěžovatel nadto podle závěrů odvolacího soudu neunesl důkazní břemeno stran tvrzení, že žalobce otci zadržoval léky a neumožnil mu vstup do domu - tyto skutečnosti slyšel pouze zprostředkovaně od zůstavitele. V závěru odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud poukázal na správný postup při výpočtu povinného dílu žalobce; soud prvního stupně správně vycházel z čisté hodnoty pozůstalosti a zákonného dílu, na který žalobce uplatňuje nárok oprávněně.

5. Stěžovatel ve stručné ústavní stížnosti po rekapitulaci jeho náhledu na skutkový děj brojí zejména proti tomu, že obecné soudy nepřihlédly k závěti zůstavitele a vyhověly žalobnímu návrhu žalobce. Poukazuje přitom na důvody, které vedly jeho otce - zůstavitele k vydědění žalobce (a jeho druhého bratra) a namítá, že soud prvního stupně nepřihlédl k důkazům předkládaným v jeho prospěch.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

7. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že mu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Hodnocení důkazů je nadto doménou obecných soudů, které hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci jim stanoveném příslušným právním předpisem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů. Ústavní soud není oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat, pakliže v jejich postupu neshledá porušení základních práv účastníků řízení. K tomu však podle zjištění Ústavního soudu v nyní posuzované věci nedošlo.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepřekládá žádné nové argumenty, které by byly z ústavněprávního pohledu relevantní a s nimiž by se obecné soudy ve svých rozhodnutích již odpovídajícím způsobem nevypořádaly. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z provedených důkazů a přihlédl k výslechu svědků, přičemž odůvodnil, k jakým tvrzením při svých úvahách přihlédl. Jestliže poté dospěl k závěru, že zůstavitel nevydědil žalobce "po právu", nezbývalo soudu již nic jiného, než postupovat v souladu se zákonnou dikcí stran nároku nepominutelného dědice na povinný díl. Vzhledem k tomu, že pozůstalostní řízení již bylo ukončeno, soud správně vycházel z judikatury Nejvyššího soudu a vypočetl nárok žalobce, k jehož úhradě zavázal stěžovatele jako jediného dědice zůstavitele. Tyto závěry obecných soudů nejsou z pohledu Ústavního soudu neudržitelné.

9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu