Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2672/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Nopa, právně zastoupeného prof. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem Revoluční 24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2021 č. j. -32, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení věty první , , ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i zrušení části ustanovení věty první , , ve znění pozdějších předpisů, a to pro tvrzené porušení a d.

2. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se jako žalobce domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020 č. j. -50, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného - Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 31. 7. 2018 č. j. MHMP 441842/2018. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele, dalších osob zúčastněných na řízení a paní Jiřiny Nopové (která se následně městskému soudu nepřihlásila jako osoba zúčastněná na řízení) proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2, odboru výstavby, ze dne 22. 7. 2013 č. j. OV/130778/2012/Mat jako opožděné. Posledně uvedeným rozhodnutím stavební úřad podle , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, vydal stavební povolení pro "stavební úpravy v části 1. PP, 1. NP a 2. NP domu X, v souvislosti se změnou užívání prodejny, sklepních prostor a bytu na restauraci pro 70 osob s provozní dobou od 10 do 24.00 hodin".

3. Podstatou řízení o kasační stížnosti bylo posouzení otázky, zda měli být stěžovatel a osoby zúčastněné na řízení považováni za tzv. hlavní účastníky, kteří nejsou v podání odvolání omezeni objektivní jednoroční lhůtou, či zda se jednalo o tzv. účastníky vedlejší. Nejvyšší správní soud v této otázce konstatoval, že stěžovatel a osoby zúčastněné na řízení tvrdili, že jsou tzv. hlavními účastníky řízení, neboť jsou vlastníky stavby, na které má být v důsledku stavebního povolení provedena změna. Své vlastnické právo přímo k této stavbě dovozovali z toho, že dům, ve kterém mají proběhnout stavební úpravy, má s domem, ve kterém bydlí, společnou zeď (dle jejich tvrzení se tak fakticky jedná o jedinou stavbu). Toto tvrzení však zcela jednoznačně vyvrátil žalovaný v odvolacím řízení. Jak vyplývá z dokumentace obou staveb z let 1892 a 1893, oba domy byly vybudovány na vlastních základech a s vlastními obvodovými zdmi, což bylo ověřeno také měřením při kontrolních prohlídkách dne 15. 3. 2018 a 15. 5. 2018. Oba domy byly totiž navrženy jako stavby s vlastními základy a vlastními obvodovými zdmi, přičemž kontrolními prohlídkami (kontrolním měřením) bylo ověřeno, že tyto stavby - resp. tloušťka obvodových zdí odpovídá zmiňovaným plánům z let 1892 a 1893 a rozměrům v nich uvedeným.

4. Stěžovatel ani osoby zúčastněné na řízení nejsou vlastníky stavby, na níž má být změna provedena [§ 109 písm. b) stavebního zákona], ale jsou vlastníky sousední stavby, přičemž jejich vlastnické právo může být prováděním stavby přímo dotčeno [ stavebního zákona] - tedy vedlejšími účastníky stavebního řízení, neboť potvrzují, že obě stavby mají samostatné základy i obvodové zdi. V případě vedlejších účastníků řízení ve smyslu zákon stanovuje pro podání odvolání proti neoznámenému rozhodnutí omezení ve formě subjektivní 30denní lhůty a objektivní jednoroční lhůty. Toto omezení nelze podle názoru kasačního soudu považovat za nepřiměřené (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. -53), Nejvyšší správní soud pak ve shodě s městským soudem konstatoval, že v takovém případě nebylo možné posuzovat námitky, na základě kterých považovali stěžovatel a osoby zúčastněné na řízení rozhodnutí stavebního úřadu za nezákonné, tj. věcně nesprávné. Bylo-li odvolání podáno opožděně, bylo povinností žalovaného jej zamítnout bez věcného posouzení ( ).

5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

6. Stěžovatel ve velmi podrobně koncipované ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší správní soud v rozsudku napadeném touto ústavní stížností zcela nesprávně a nedostatečně vypořádal s námitkami uvedenými v kasační stížnosti, které napadaly porušení zásad dobré správy, porušení principů právního státu a základních zásad činnosti správních orgánů. Podle stěžovatele je neakceptovatelné, aby v demokratickém právním státě soudy přehlížely zcela zjevnou nezákonnost a svévoli postupu správního orgánu při vydání rozhodnutí, kterým je zasaženo do práv osob, jimž správní orgán v rozporu se zákonem odňal právo účastnit se řízení, uplatnit svá procesní práva a námitky a účinně se proti nezákonně vydanému rozhodnutí, o kterém se v důsledku nezákonného postupu správního orgánu tyto osoby neměly možnost ani dovědět a bránit, a to za situace, kdy stěžovatel výslovně namítal, a to jak ve správní žalobě, tak v kasační stížnosti, že došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dalších spoluvlastníků domu č. p. Y - práva vlastnického.

7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

8. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

9. v umožňuje opomenutým účastníkům ve smyslu a 3 zvrátit právní moc vydaného rozhodnutí ještě po dobu 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděli, nejpozději však do jednoho roku od oznámení rozhodnutí poslednímu z (neopomenutých) účastníků. Zmeškání úkonu přitom nelze prominout. Poté již dostává přednost právní jistota ostatních účastníků a třetích osob, kteří postupovali s důvěrou ve vydané rozhodnutí.

10. Stěžovatelova argumentace postrádá ústavně právní rozměr a činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou v žádném případě není. Kasace napadeného rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při jejich rozhodovací činnosti - nic takového Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Obecné soudy i magistrát učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.

11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadený rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí s ní spojený návrh podaný podle osud ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud přiznat stěžovatelem požadovanou náhradu nákladů řízení podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu