Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2959/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Martina Vaněčka, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2021 č. j. -241, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. července 2020 č. j. -204 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2020 č. j. -152, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace 1) Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, obchodní korporace 2) TopluX - stavby, s. r. o., dílem Příkop 838/6, Brno a 3) Martina Kosíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), zásada rovnosti účastníků řízení podle y, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 20. 3. 2018 č. j. -18 uložil stěžovateli (třetímu žalovanému) a druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení (první a druhý žalovaný) zaplatit společně a nerozdílně první vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) směnečný peníz ve výši 1 352 605 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 4 508 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 67 856 Kč.

3. Krajský soud rozsudkem ze dne 8. 1. 2020 č. j. -152 ponechal vůči stěžovateli směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a uložil mu zaplatit první vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů námitkového řízení částku 7 137 Kč (výrok II.).

4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 23. 7. 2020 č. j. -204 rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud (ve shodě s krajským soudem) především uzavřel, že podpis jednoho ze směnečných rukojmích na směnce, jejíhož zaplacení se první vedlejší účastnice řízení domáhá (šlo o směnku vlastní, vystavenou druhou vedlejší účastnicí řízení) dne 13. 5. 2016 na řad první vedlejší účastnice řízení, znějící na směnečný peníz 1 352 605 Kč, za jejíž zaplacení měli třetí vedlejší účastník řízení a stěžovatel převzít směnečné rukojemství, je pravým podpisem stěžovatele. Odkázal přitom na závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo. Dále doplnil, že při posouzení věci nebylo možné pominout ani skutečnost, že sporná směnka zajišťovala vrácení úvěru poskytnutého první vedlejší účastnicí řízení druhé vedlejší účastnici řízení, jejímiž jednateli byli třetí vedlejší účastník řízení a stěžovatel. Ohledně dalších námitek, jejichž prostřednictvím stěžovatel zpochybňoval správnost vydaného směnečného platebního rozkazu (šlo o námitky, jimiž stěžovatel zpochybňoval pravost či platnost podpisů ostatních osob na směnce podepsaných), dospěl vrchní soud (na rozdíl od krajského soudu, který po provedeném dokazování shledal tyto námitky nedůvodnými) k závěru, že stěžovateli vůbec nepřísluší. Přitom zdůraznil, že v čl. I. , zákona směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), je vyjádřena obecná zásada izolovanosti jednotlivých směnečných závazků, z níž se podává pravidlo, podle něhož neplatnost nebo neúčinnost jednotlivého podpisu nemá vliv na platnost podpisů ostatních podepsaných osob. První vedlejší účastnice řízení předložila formálně platnou směnku vlastní, obsahující veškeré náležitosti stanovené v čl. I. , a to včetně podpisu výstavce směnky (dvousložkového podpisu právnické osoby, kdy k uvedení obchodní firmy byl připojen podpis fyzické osoby za ni jednající). Právo namítat, že konkrétní fyzická osoba nebyla oprávněna jednat za právnickou osobu, pak přísluší pouze této právnické osobě.

5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 8. 2021 č. j. -241 odmítl, neboť právní posouzení věci, na němž rozhodnutí vrchního soudu spočívalo a které bylo stěžovatelem zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. K tomu uvedl, že směnečný rukojmí je přímým dlužníkem ze směnky a z jeho postavení jako dlužníka samostatného (viz čl. I. ) je zjevné, že jeho závazek je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy. Namítat materiální vadu podpisu na směnce může pouze ten, za koho byl podpis učiněn. Prostřednictvím námitky založené na tvrzení, že není zřejmé, která konkrétní osoba ve skutečnosti za výstavce spornou směnku podepsala, případně zda tak vůbec byla oprávněna učinit, nebyla (nemohla být) zpochybněna formální platnost podpisu výstavce, neboť o vadu formy podpisu zjevně nešlo (viz čl. I. ). K ostatním námitkám stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a nadto (z obsahového hlediska) ani nevystihl způsobilý dovolací důvod.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Namítá, že směnka nebyla vystavena platně z důvodu absence jeho podpisu jako výstavce (jednoho z jednatelů) na sporné směnce a nemohl tak vzniknout směnečný závazek. Podle stěžovatele se totiž jeho podpis nenachází na místě, kde by se formálně nacházet měl (tedy pod textem směnky a měl by tak směnku zakončovat, což splněno nebylo). V případě, že se podpis nenachází pod některou z podstatných náležitostí směnky, dovozuje, že nejde o směnku platnou. Nesouhlasí ani se závěry, na kterých postavil své rozhodnutí Nejvyšší soud, a to, že namítat materiální vadu podpisu může pouze ten, za koho byl podpis učiněn a že směnečný závazek avala je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy. Není-li podle stěžovatele platný závazek výstavce, nemůže ani zůstat zachován závazek stěžovatele, jakožto avala.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Stěžovatel zpochybňuje závěr o platnosti sporné směnky s tím, že směnka je vadná kvůli absenci řádného podpisu výstavce, čímž je podle jeho názoru zpochybněn i jeho závazek jako směnečného rukojmí. Této námitce nelze přisvědčit. V obecné rovině totiž platí, že u směnečného rukojemství je jeho akcesorita coby závislost na hlavním závazku výrazným způsobem oslabena, a nelze ji srovnávat například s institutem ručení podle (viz např. PAULY, J. Teoretické a legislativní základy cenných papírů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 308). Tento závěr lze dovodit již i z Nejvyšším soudem citovaného čl. I zákona směnečného a šekového, podle něhož je závazek směnečného rukojmího (avala) "platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy". Akcesorita je tak u směnečného rukojemství pouze formální (nikoliv materiální), z čehož nezbytně vyplývá, že stěžovatel (jakožto aval) v obecné rovině nemůže namítat skutečnosti ve vztahu k výstavci směnky (byť by i za tohoto výstavce měl oprávnění jednat), resp. jinak řečeno nemůže se tímto způsobem "vyvázat" ze svého postavení avala.

10. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že každá plně svéprávná osoba, která dobrovolně vstupuje do postavení směnečného rukojmí, bere nevyhnutelně na sebe nevýhody spojené právě s tímto postavením. Obecným soudům proto nelze v řízení před Ústavním soudem bez dalšího důvodně vytýkat, že postupovaly podle zákona a řádně zohledňovaly specifické principy směnečného práva, vyznačující se striktní formálností směnečných vztahů [srov. usnesení ze dne 18. 6. 2019

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. Stávající věc nelze připodobnit ani k situaci posuzované Ústavním soudem v nálezu ze dne 16. 9. 2015

sp. zn.

(N 169/78 SbNU 531), v němž byla zohledněna skutečnost, že stěžovatel se ke směnečnému rukojemství zavázal coby spotřebitel.

11. Skutková zjištění obecných soudů mají podle Ústavního soudu dostatečnou a rozumnou základnu, přičemž právní závěry z nich učiněné s nimi nejsou v extrémním nesouladu, který by odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 26. 9. 2005

sp. zn.

(N 181/38 SbNU 449)].

12. Ústavní soud je toho názoru, že výklad dotčených ustanovení právních předpisů (zákona směnečného a šekového) provedený obecnými soudy není výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, ani nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů (zejména směnečného rukojemství). Soudy při respektu ke specifické, přísně formální povaze směnečného rukojemství, resp. směnečnému právu jako takovému, přihlédly i k okolnostem konkrétní věci (např. to, že sporná směnka zajišťovala vrácení úvěru poskytnutého první vedlejší účastnicí řízení druhé vedlejší účastnici řízení, jejímiž jednateli byli třetí vedlejší účastník řízení a právě stěžovatel), přičemž okolnosti posuzované věci nemohly vést k vyvázání stěžovatele z předmětného směnečného rukojemského závazku.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu