Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2946/21

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti nezletilého V. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2021, č. j. -678 a usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 17. září 2021, č. j. -636, za účasti Okresního soudu Plzeň - sever a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 11. 2021, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle , a d (dále jen "") ve spojení s , , a 16 Úmluvy o právech dítěte a , 7 a 10 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, ve věci stěžovatele je vedeno řízení o nařízení ústavní výchovy, ve kterém bylo nepravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever (dále jen "okresní soud") č. j. -546 ze dne 3. 5. 2021 tak, že byla nařízena ústavní výchova stěžovatele. Proti tomuto předběžně vykonatelnému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla odmítnuta pro nepřípustnost (z důvodu nevyčerpání opravných prostředků) usnesením

sp. zn.

ze dne 5. 10. 2021. Stěžovatel podal dne 21. 7. 2021 v probíhajícím řízení o nařízení ústavní výchovy návrh na odvolání opatrovníka a návrh na ustanovení jiného opatrovníka - stěžovatel navrhoval ustanovení neziskové organizace nebo konkrétní fyzické osoby namísto orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

3. Napadeným usnesením okresní soud zamítl návrh stěžovatele na odvolání města K., orgánu sociálně-právní ochrany dětí, z výkonu funkce opatrovníka ve stěžovatelově věci (výrok I.). Zároveň zamítl i návrh stěžovatele na jmenování jiného opatrovníka proto toto řízení (výrok II. a III.). Uvedl, že neshledal, že by orgán sociálně právní ochrany dětí města K. neplnil povinnosti opatrovníka v předmětném řízení, naopak dle jeho názoru postupuje řádně a v souladu se , o sociálně-právní ochraně dětí. Dodal, že tento ustanovený opatrovník je podrobně seznámen s chováním stěžovatele a provedenými důkazy, a že nestranně hájí zájmy nezletilého.

4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") následně usnesení okresního soudu potvrdil, přičemž uvedl, že neshledal žádné okolnosti, které by odůvodňovaly odvolání stávajícího opatrovníka a jmenování jiného.

5. Stěžovatel návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2021 ústavní stížnost doplnil a navrhl odklad vykonatelnosti napadených usnesení.

6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy zasáhly do jeho participačních práv tím, že nerespektovaly jeho právo zvolit si svého zástupce, chráněné čl. 5 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. Uvádí, že mu obecné soudy v řízení o návrhu na nařízení ústavní výchovy neposkytovaly informace, nezjišťovaly jeho názor, přičemž došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. Zároveň však stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení o odvolání opatrovníka a ustanovení jiného opatrovníka soudy umožnily stěžovateli v souladu s čl. 5 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí vykonávat všechna práva účastníka řízení - z toho dovozuje, že ve věci neshledává zmatečnostní důvod, a proto dle stěžovatelova názoru nebylo možné uplatnit žalobu pro zmatečnost. Dále tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumentací, přičemž stěžovatel označuje napadená rozhodnutí za svévolná. Zároveň namítá, že ho opatrovník nezastupoval v souladu s jeho povinnostmi vyplývajícími z čl. 10 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. Zdůrazňuje, že v řízení o návrhu na nařízení ústavní výchovy nebyl okresním soudem zjišťován jeho názor, a fakticky namítá, že v něm byla porušována jeho participační práva. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že napadenými usneseními okresního soudu a krajského soudu došlo k porušení jeho základních práv, přičemž navrhuje zrušit pouze napadené usnesení krajského soudu.

7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovenéy a , o Ústavním soudu (dále jen ""). V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná, neboť byla sice podána včas ( ), osobou oprávněnou a řádně zastoupenou ( téhož zákona), je však nepřípustná, neboť nejsou splněny podmínky předvídané téhož zákona.

8. Ústavní soud v této věci přihlédl k tomu, že před krajským soudem probíhá jednání ve věci odvolání proti rozsudku okresního soudu, kterým byla stěžovateli nařízena ústavní výchova (jednání bylo stanoveno na 8. 12. 2021). Ústavní soud připomíná, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se projevuje požadavkem vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ústavní stížností by měla být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná (i když proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány). Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc pravomocně ukončena (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 5. 2021).

9. Stěžovatel se nyní domáhá toho, aby Ústavní soud vstupoval do právě probíhajícího odvolacího řízení, a zrušil rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu na změnu opatrovníka, to však za situace, kdy věc nebyla skončena. V této souvislosti musí Ústavní soud zdůraznit, že otázka ustanovení, změny (a s tím související kontroly činnosti) kolizního opatrovníka, je primárně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud by měl do těchto dílčích procesních rozhodnutí zasahovat zcela výjimečně, neboť jde o vstupování do běžícího soudního řízení, přičemž každý kasační zásah Ústavního soudu může jakékoli běžící řízení v rodinných věcech (které by mělo být co nejrychlejší) z povahy věci nejen zdržet, ale také řadu úkonů učiněných mezitím opatrovníkem či následně soudem zpochybnit.

10. K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti dle je pak třeba poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně. Ústavní soud nespatřuje v ústavní stížnosti stěžovatele přesah vlastních zájmů a poznamenává, že stěžovatel v ústavní stížnosti sám konstatuje, že v řízení o odvolání opatrovníka a ustanovení jiného opatrovníka soudy umožnily stěžovateli v souladu s Evropské úmluvy o výkonu práv dětí vykonávat všechna práva účastníka řízení. Z uvedeného plyne, že těžiště stěžovatelových námitek (týkající se jeho participačních práv v řízení), se týká samotného řízení o návrhu na nařízení ústavní výchovy, nikoliv řízení o změně opatrovníka. Přitom však stěžovatel v petitu napadá právě rozhodnutí obecných soudů, která se týkají změny opatrovníka. K tomu Ústavní soud připomíná, že předběžně vykonatelný rozsudek okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto o nařízení ústavní výchovy, byl předmětem ústavní stížnosti stěžovatele, kterou Ústavní soud pro nevyčerpání všech prostředků nápravy odmítl pro nepřípustnost usnesením

sp. zn.

ze dne 5. 10. 2021. V tomto usnesení Ústavní soud stěžovateli připomněl, že se mu nabízí možnost uplatnit námitky týkající se porušení jeho participačních práv v rámci probíhajícího odvolacího řízení, přičemž je odvolací soud povinen k nim přihlédnout bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatel sám podal odvolání či nikoli ( , o zvláštních řízeních soudních). Zároveň konstatoval, že pokud by stěžovatel měl za to, že ani v průběhu odvolacího řízení nebylo tvrzené porušení participačních práv zhojeno, je mu k dispozici žaloba pro zmatečnost [konkrétně dle a , ]. Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadá dílčí procesní rozhodnutí vydaná v dosud probíhajícím řízení, je ústavní stížnost nepřípustná; na Ústavní soud se stěžovatel může znovu obrátit až poté, co vyčerpá všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

11. Jako obiter dictum Ústavní soud odkazuje na své dřívější závěry, týkající se každého řízení o návrhu na nařízení ústavní výchovy. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu

sp. zn.

ze dne 2. 4. 2009: "v případě rozhodování o nařízení ústavní výchovy dítěte staršího 12 let zásadně neexistuje důvod pro odepření práva dítěte na slyšení přímo soudem. Na zákonem dané alternativy bylo tedy vždy nutno nahlížet jako na výjimky, které musí soud ve svém rozhodnutí řádně odůvodnit." Vzhledem k precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu připomíná Ústavní soud obecným soudům, že se tyto závěry promítají i do řízení vedeného ve stěžovatelově věci, a že vytržení dítěte z existujícího rodinného prostředí představuje nejen zásah do soukromého a rodinného života, ale do jisté míry i zásah do osobní svobody. Tomu je třeba přizpůsobit průběh řízení, i rozsah odůvodnění a vypořádání se s návrhy dítěte, v jehož věci je řízení vedeno.

12. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebyl zde ani důvod samostatně reagovat na stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení dle .

13. Ústavní soud závěrem konstatuje, že nepovažoval za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jmenování opatrovníka by nebylo nijak způsobilé zvrátit závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti, a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (obdobně např. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2020, usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 5. 2017 či usnesení ve stěžovatelově věci

sp. zn.

ze dne 5. 10. 2021). Nadto byl stěžovatel řádně zastoupen advokátem, který v řízení hájil jeho zájmy.

14. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2021

Jiří Zemánek v. r.

soudce zpravodaj