Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2488/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Davida Kožíka, zastoupeného JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, 110 00 Prha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -48 ze dne 12. 7. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -123 ze dne 11. 1. 2021, rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel č. j. 44219-4/2017-900000-302 ze dne 1. 11. 2017 a rozhodnutí ředitele odboru 40 Generálního ředitelství cel - Řízení lidských zdrojů č. j. 34886/2017-900000-405 ze dne 31. 5. 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a generálního ředitele Generálního ředitelství cel a ředitele odboru 40 Generálního ředitelství cel jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a správních orgánů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná a 2 a d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že shora označeným rozhodnutím ředitele odboru 40 Generálního ředitelství cel - Řízení lidských zdrojů

č. j. 34886/2017-900000-405 ze dne 31. 5. 2017 (dále jen "prvostupňové rozhodnutí") byl stěžovateli přiznán výsluhový příspěvek ve výši 36 601 Kč podle a , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále také " "). Stěžovatelovo odvolání pak bylo rozhodnutím generálního ředitele Generálního ředitelství cel č. j. 44219-4/2017-900000-302 ze dne 1. 11. 2017 (dále také "rozhodnutí odvolacího orgánu" či "rozhodnutí žalovaného") podle zákona o služebním poměru zamítnuto. Stěžovatel se proto žalobou obrátil na Městský soud v Praze, který nejprve rozsudkem č. j. -45 ze dne 12. 6. 2019 jeho žalobu zamítl, resp. dle opravného usnesení zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek následně zrušil Nejvyšší správní soud svým rozsudkem č. j. -39 ze dne 12. 12. 2019 pro nesrozumitelnost. Městský soud poté rozsudkem č. j. -81 ze dne 24. 3. 2020 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť napadené rozhodnutí shledal nepřezkoumatelným a zároveň dle městského soudu skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ napadeného rozhodnutí, neměl ve spisech oporu a vyžadoval zásadní doplnění. Správní orgány dle městského soudu pochybily, když nezjistily, jakou konkrétní činnost žalobce u WCO (World Customs Organization - pozn. soudu) v rozhodnou dobu vykonával. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem č. j. -35 ze dne 17. 7. 2020 zrušil uvedený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Následně Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. -123 ze dne 11. 1. 2021 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku městského soudu pak byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. -48 ze dne 12. 7. 2021 zamítnuta (výrok I) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II).

Pro vypořádání ústavní stížnosti již není podrobnější rekapitulace průběhu řízení před správními orgány a správními soudy účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že správní orgány a následně i správní soudy aplikovaly a interpretovaly zcela zjevně v neprospěch stěžovatele, což je nepřípustné z hlediska přezkumu ústavnosti takového postupu. Stěžovatel uvádí, že v jeho situaci, na kterou zcela zjevně výslovně nepamatuje (tj. otázka výpočtu výsluhových náležitostí stěžovatele po jeho návratu ze zálohy činné u WCO a skončení jeho služebního poměru) se nabízely přinejmenším tři možnosti zacelení mezer v zákoně o služebním poměru, přičemž všichni účastníci řízení i vedlejší účastníci řízení se shodně přiklonili pouze k aplikaci zákona o služebním poměru per analogiam toliko v rozsahu věty první. Stěžovatel namítá, že zvolená analogie legis je pro stěžovatele nejméně výhodná, čímž došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v a 2 a y. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že výklad zastávaný v napadených rozhodnutích by v praxi mohl zapříčinit další bezpráví.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého - tj. podústavního - práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 6. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 1. 2016).

Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv stěžovatel argumentuje porušením svých základních práv, jeho ústavní stížnost v podstatě představuje pouhou polemiku s výkladem a aplikací příslušných ustanovení podústavního práva, které - jak již bylo výše uvedeno - přísluší primárně správním soudům. V tomto kontextu tak námitky stěžovatele postrádají jakoukoli ústavněprávní relevanci. Stěžovatel totiž ve skutečnosti staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v řízení o přiznání výsluhového příspěvku, která mu však ex constitutione nepřísluší. Napadené rozsudky Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu jsou však dle názoru Ústavního soudu z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Oba nadepsané soudy se všemi námitkami stěžovatele ohledně aplikace a interpretace relevantních ustanovení zákona o služebním poměru (a to včetně analogické aplikace věta první téhož zákona) řádně zabývaly a svá rozhodnutí plausibilně a náležitě odůvodnily ve smyslu y. Úvahy jmenovaných soudů se tak zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v y, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, jimiž byly přezkoumávány rozhodnutí služebních orgánů, odkázat.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu