Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1955/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Tetyany Rogoziny, zastoupené Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2021 č. j. -292, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace OVB Allfinanz, a.s., sídlem V Parku 2343/24, Praha 11 - Chodov, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a tvrdí, že jím byla porušena její základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jejím případě bylo porušeno základní právo na soudní ochranu garantované d (dále jen "") a y (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení městského soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 10. 9. 2020 č. j. -253 odmítl stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost proti rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. -133 a proti rozsudku městského soudu ze dne 13. 6. 2018 č. j. -204. Stěžovatelka svou žalobu odůvodnila tím, že obvodní soud nevzal v úvahu tzv. překážku litispendence, předvídanou , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Podle obvodního soudu však předmět obou zdánlivě konkurujících řízení nebyl totožný, a proto nebyl dán důvod k uplatnění námitky věci zahájené, případně rozhodnuté. Dále obvodní soud uvedl, že stěžovatelčina námitka, že nebyl projednán vzájemný návrh, nepředstavuje důvod, který by bylo možné podřadit pod Z těchto důvodů shledal žalobu pro zmatečnost nedůvodnou. Usnesení obvodního soudu není ústavní stížností napadeno.

3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. V odvolacím řízení vznesla námitku podjatosti soudců městského soudu, kteří měli projednat odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu. Podle stěžovatelky vydali tito soudci rozhodnutí v exekučním řízení a nemohou jako soudci exekučního oddělení rozhodovat o žalobě pro zmatečnost.

4. Městský soud napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí obvodního soudu a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že v exekučním řízení rozhodoval senát v jiném složení, než rozhoduje o odvolání. Dále uvedl, že tvrzení stěžovatelky o tom, že spor byl předložen nepříslušnému senátu, nemá oporu v rozvrhu práce městského soudu. Městský soud také konstatoval, že podle nepřihlédl k námitce podjatosti pro její opožděnost, neboť ji stěžovatelka vznesla až měsíc poté, co se dozvěděla o složení senátu. Městský soud k tomu dále uvedl, že námitka podjatosti neobsahovala relevantní důvody svědčící tomuto závěru.

5. K předmětu odvolání městský soud zopakoval dokazování. Na jeho základě konstatoval, že obvodní soud dospěl ke správnému závěru, že v tomto případě nenastala překážka věci dříve pravomocně rozhodnuté, která by představovala důvod pro zmatečnost řízení, neboť stěžovatelka se v každém z řízení domáhá vrácení provize za jiné období. Dále městský soud uvedl, že stěžovatelkou namítaná skutečnost, tedy že obvodní soud v řízení vedeném pod sp. zn. nepřihlédl k jejímu podání, nelze podřadit pod důvod zmatečnosti.

6. Vzhledem k tomu, že řízení, které skončilo rozhodnutím, proti němuž směřovala žaloba pro zmatečnost, bylo vedeno pro částku 47 092,50 Kč, není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) přípustné.

II. Argumentace stěžovatelky

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v postupu městského soudu spatřuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti při výkladu a aplikaci práva, který má podle jejího názoru prvky libovůle. Domnívá se, že odůvodnění napadeného usnesení nesplňuje parametry kladené na odůvodnění soudních rozhodnutí v civilních věcech zákonem, rozhodovací praxí soudů a literaturou. V tom se dovolává na závěry vyslovené v nálezu

sp. zn.

ze dne 3. 3. 2020 (všechna odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná v internetové databázi Nalus - viz https://nalus.usoud.cz).

8. Stěžovatelka dále uvádí, že se městský soud vypořádal s námitkou podjatosti nezákonným a formalistickým způsobem. Podle jejího názoru námitku bagatelizoval a jeho závěr, že byla podána opožděně, nemá oporu v zákoně. Stěžovatelka dále považuje za nepřístojný odkaz městského soudu na rozvrh práce a považuje jej za sofistikované odůvodnění zjevné nespravedlnosti, jak podle jejího názoru plyne z nálezu

sp. zn.

ze dne 8. 1. 2019 (N 5/92 SbNU 38). Z toho také stěžovatelka vyvozuje, že došlo k zásahu do jejího práva na zákonného soudce, neboť o věci měl rozhodovat specializovaný soudce a nikoli senát 12 Co městského soudu.

9. Stěžovatelka také uvádí, že obecné soudy měly v řízení o žalobě pro zmatečnost přihlédnout k její argumentaci směřující k tomu, že v předchozím řízení obecné soudy nepřihlédly k jejímu podání. Podle jejího názoru je jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, uplatnitelná i jako dovolací důvod podle , a tedy i v řízení o žalobě pro zmatečnost.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení městského soudu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak jí ukládá .

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz y), který je postaven mimo soustavu soudů (y). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v soustavě a systému obecných soudů. V případech, kdy podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která jim předcházejí. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.

12. Stěžovatelka uvádí, že odůvodnění usnesení městského soudu nesplňuje zákonem, rozhodovací praxí soudů a literaturou předvídané požadavky a je v extrémním rozporu s požadavky spravedlnosti. Tomuto jejímu závěru Ústavní soud nemůže přisvědčit. Odůvodnění usnesení je věcné, srozumitelné a shrnuje všechny podstatné prvky, které odhalují důvody a skutečnosti vedoucí městský soud k závěru vyslovenému ve výroku. Tvrzení o extrémním rozporu plyne spíše z nesouhlasu stěžovatelky se závěry než z objektivně zjistitelných vlastností napadeného usnesení.

13. Dále stěžovatelka považuje za neústavní postup městského soudu při posuzování jí vznesené námitky podjatosti. Zde je nutno uvést, že stěžovatelka námitku vznesla před jednáním městského soudu. Vzhledem k tomu, že stanoví, že námitku lze vznést nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce, o jehož jednání jde, nelze souhlasit se závěry městského soudu, že podle jde o námitku zjevně opožděnou. Na tom nic nemění skutečnost, že stěžovatelka o složení senátu věděla dlouho předtím. Přesto však usnesení městského soudu obsahuje důvody, pro které je možné ji podle posoudit jako nedůvodnou. Přestože městský soud posupoval v rozporu s a posoudil ji výslovně jako zjevně opožděnou, vzhledem k tomu, že z obsahu odůvodnění je patrné, že je to námitka, která není důvodná a městský soud vysvětluje, jakými úvahami k tomuto závěru dospěl, nepředstavuje toto pochybení zásah do základních práv a svobod stěžovatelky (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17).

14. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že o odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu o žalobě pro zmatečnost měl rozhodovat jiný, ale specializovaný, soudce. Takový závěr však z Rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2021 (sp. zn. ze dne 9. 12. 2020 - dostupné na https://justice.cz) neplyne. Přidělení odvolací agendy, včetně odvolání ve věcech řízení o žalobě pro zmatečnost, proběhlo podle stanovených pravidel, a nelze proto dojít k závěru, že by o žalobě rozhodoval někdo jiný než zákonný soudce.

15. Námitky stěžovatelky směřují také proti tomu, že obecné soudy při rozhodování o žalobě pro zmatečnost nepřihlédly k tomu, že v předchozím řízení obecné soudy nezohlednily jedno z jejích podání. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který je určen k případnému zrušení pravomocných rozhodnutí stižených tím, že porušily základní principy občanského soudního řízení. Stejně, jako je tomu i u dalších mimořádných opravných prostředků, i v tomto případě zákonodárce jmenovitě stanovil důvody, pro které lze pravomocné rozhodnutí žalobou pro zmatečnost napadnout. Tyto důvody jsou stanoveny taxativně a vzhledem k obvyklé kontradiktornosti řízení v civilních věcech a zásadě právní jistoty nemohou soudy tyto důvody rozšiřovat. Opomenutí obecných soudů zohlednit podání, mezi důvody uvedeno není, což konstatoval i městský soud. Odkazuje-li stěžovatelka na rozhodovací praxi Ústavního soudu ve věcech dovolání, není taková argumentace relevantní, neboť nelze klást rovnítko mezi jednotlivé mimořádné opravné prostředky, případně použít žalobu pro zmatečnost v případech, ve kterých není přípustné dovolání. Takový postup by odporoval nejen zákonu, ale také principu právní jistoty. Postup městského soudu měl v tomto případě oporu v a jeho rozhodnutí nemůže představovat zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2021

Jan Filip v. r.

předseda senátu