Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2790/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Milana Švancera, zastoupeného Tomášem Hrachovcem, advokátem, sídlem Zámecká 705/8, 742 35 Odry, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -82 ze dne 2. 6. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že syn stěžovatele se žalobou, podanou k Okresnímu soudu v Novém Jičíně, domáhal po stěžovateli úhrady částky 47 300 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že stěžovatel vlastnil rodinný dům, který byl zatížen zástavním právem ve prospěch poskytovatele dvou úvěrů. Protože stěžovatel nebyl schopen tyto úvěry splácet, oslovil své děti (žalobce a svou dceru), zda o dům nemají zájem, s tím, že by předmětné závazky samy splnily. Následně došlo k dohodě, že dům bude ve vlastnictví žalobce, který splatí oba úvěry, přičemž stěžovatel mu (později ve splátkách) uhradí nižší úvěr ve výši 300 000 Kč. Jelikož stěžovatel dle žalobce svůj závazek zcela nesplnil, domáhal se úhrady zbytku dluhu danou žalobou, již Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem č. j. -54 ze dne 5. 10. 2020 zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit částku 47 300 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Spolu s tím rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu schází posouzení, zda se ze strany žalobce nejedná o šikanózní výkon práva. Stěžovatel je toho názoru, že důvodem podání žaloby není vymožení tvrzené pohledávky, ale snaha jeho syna si tzv. vyrovnat účty se svým otcem. Podáním žaloby se jej snažil především poškodit. Stěžovatel rovněž namítl, že krajský soud se opomněl vypořádat s jeho důkazním návrhem v podobě smlouvy o převzetí dluhu, který nebyl ani proveden, ani jako důkazní návrh zamítnut. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že výše peněžitého plnění, k jehož úhradě byl stěžovatel napadeným rozsudkem odvolacího soudu zavázán (ve výroku ve věci samé), představuje částku veskrze bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (z nedávných rozhodnutí srov. např. usnesení ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 557/21

,

,

,

aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti až na výjimky vyloučena. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení , nýbrž i v ustanovení téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není s ohledem na hodnotu předmětu sporu mimořádný opravný prostředek přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2021). Ústavní soud přitom v napadeném rozsudku krajského soudu nezjistil žádné extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu či významný judikaturní přesah v jím řešených otázkách.

Pokud jde o námitku, že krajský soud se v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu vůbec nevypořádal s tvrzením stěžovatele, že postup žalobce je projevem šikany, nelze jí přisvědčit. Odvolací soud se ve skutečnosti zabýval tím, zda podání žaloby vůči stěžovateli (ne)představuje zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany, jak má na mysli ustanovení . Na absenci takového zneužití usoudil zvláště z toho, že to byl sám stěžovatel, kdo oslovil žalobce a jeho sestru v souvislosti s tím, že se chce zbavit domu, neboť po finanční stránce nezvládá úvěry splácet. Požádal je, zda by si jeden z nich dům včetně závazků s ním spojených nechal přepsat na sebe. K takové dohodě nakonec došlo, přičemž stěžovatel se zavázal k postupné úhradě nižšího ze dvou úvěrů. Krajský soud přitom nepřehlédl, že stěžovatel daroval svému synovi majetek větší hodnoty, než představovaly oba úvěry dohromady (1 450 000 Kč + 300 000 Kč), současně však poznamenal, že došlo k nezanedbatelnému finančnímu zatížení žalobce (v podrobnostech viz bod 9 napadeného rozsudku). Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za racionální, srozumitelné a prosté ústavně zapovězené libovůle. Stěžovatel i nyní v ústavní stížnosti ve spojitosti s podanou žalobou sice hovoří o pomstě, nicméně v této rovině svých úvah pomíjí, o jaké konkrétní "vyrovnání si účtů" mělo jít. To totiž samo o sobě předpokládá nejprve určitý akt stěžovatele vůči svému synovi, o čemž se stěžovatel už blíže nezmiňuje.

Co se týče námitky, že odvolací soud opomněl důkaz smlouvou o převzetí dluhu, je třeba stěžovateli přisvědčit v tom, že krajský soud se s tímto důkazním návrhem v odůvodnění svého návrhu nevypořádal. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 2. 6. 2021, přiloženého k ústavní stížnosti, je nicméně patrné, že stěžovatel sice výslovně navrhl, aby byla provedena k důkazu smlouva o převzetí dluhu na č. l. 75 soudního spisu, již ovšem neuvedl, za jakým účelem provedení tohoto důkazu navrhuje, resp. jaké jeho konkrétní tvrzení jím má být prokázáno. Nelze totiž přehlédnout, že soud není povinen provádět důkazy tzv. "naslepo". Jestliže účastníci řízení, kteří provedení určitého důkazu navrhují, nevyloží, k objasnění kterého jejich konkrétního tvrzení by mělo jeho provedení přispět, vystavují se nebezpečí, že soud takový důkaz neprovede (srov. ). V daném případě tak absence zmínky o vypořádání se s předmětným důkazním návrhem ze strany krajského soudu nepředstavuje takovou vadu, pro kterou by bylo nutno přikročit ke kasaci jeho rozsudku.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný. Odmítnutím ústavní stížnosti nebyla splněna jedna z podmínek uvedených v pro náhradu nákladů zastoupení státem, pročež nebylo možno odpovídajícímu návrhu stěžovatele vyhovět.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu